Podle záznamů v pozemkové knize Horní Plané byly první domy osady Glöckelberg postaveny po roce 1622 na staré soumarské cestě, která vedla z Horní Plané do Pasova. Usadili se zde 4 uhlíři, kteří zde od jara do zimy pálili dřevěné uhlí a později se zde usadili další dřevorubci. Kolem roku 1705 bylo zde 30 dřevěných domů, v roce 1787 byla postavena dřevěná kaple, Již v letech 1788 až 1794 vznikl na místě dřevěné kaple zděný kostel a roku 1794 k němu přibyla i věž. K panství Krumlov patřil Glöckelberg i za knížete Schwarzenberga do poloviny 19. století, kdy byl ustanoven samostatnou obcí. Roku 1876 kostel vyhořel a o čtyři roky později, v roce 1880, byl nově novogoticky zrekonstruován knížecím stavebním ředitelem D. Deworeckým. Slavnostní vysvěcení se konalo 3. července 1880 budějovickým biskupem Valeriánem Jirsíkem a kostel byl zasvěcen svatému Janu Nepomuckému. Kostel měl 3 oltáře. Na hlavním oltáři byl obraz sv. Jana Nepomuckého z prvé poloviny 18. století - a abych nezapomněl - škola ve Zvonkové byla již od roku 1788 a fara od roku 1857. Na počátku 20. století měl Glöckelberg čtyřtřídní školu, poštovní úřad a 9 hospod. Roku 1756 se zde narodila Ursula Kary, babička Adalberta Stiftera.

Mezi první a druhou světovou válkou byl Glöckelberg „výletním místem“ a měl dokonce skokanský lyžařský můstek. V roce 1939 žilo v obci ve více než 200 domech 1.352 německých obyvatel. V říjnu 1938 byl Glöckelberg přičleněn k nacistické německé Říši k župě Oberdonau. Od května do srpna 1945 obsadila Glöckelberg americká armáda a po jejich odchodu v roce 1946 bylo veškeré německé obyvatelstvo odsunuto. Co bylo po odsunu, pamatuje Vojtěch Haikl. Jeho otec byl Slovák a matka Němka a on vyrostl v Glöckelbergu. Měl zde hokynářství, ale ne dlouho. Po roce 1946 zde sice českobudějovický lyžařský nadšenec Otto Schrabal obnovil lyžařský areál a lyžařský penzion, ale obec ležela v hraničním pásmu a vznikla zde kasárna pohraniční stráže. „Zdejší neobydlená oblast byla velmi ostře střežena oddíly pohraniční stráže, neboť bývala místem častých pokusů o ilegální emigraci. Z rozsáhlé vesnice zůstal jen zdevastovaný hřbitov, kostel a obchod.“ Až do roku 1947 existoval pro obec jen německý název  Glöckelberg. Teprve potom se na úřadech začal používat český název Zvonková, který vznikl podle velkého množství modrých zvonků.

V Glöckelbergu působil od podzimu 1940 páter Engelmar Unzeiting. Nebyl zde farářem dlouho. 21. dubna 1941 byl zatčen na faře gestapem za výrok „Boha je třeba poslouchat víc než lidi.“ Po 6 týdnech vazby v Linci byl uvězněn v koncentračním táboře Dachau. Zde ze všech sil pomáhal vězňům, kteří jej přezdívali „anděl z Dachau.“ Krátce před ukončením 2. světové války se dobrovolně přihlásil k ošetřování ruských vězňů v době, kdy byl do koncentračního tábora zavlečen tyfus. Nacistické stráže se obloukem vyhýbaly barákům z obavy před nákazou. Smrt kosila tisíce vězňů a páter Engelmar Unzeiting pečoval o ty, kteří by byli jinak ponecháni svému osudu. Zemřel vysílením a na nakažlivou chorobu 2. března 1945 v den svých 34. narozenin a jen několik dní před osvobozením koncentračního tábora.

Kdesi kdysi jsem v antikvariátu koupil za 2 koruny turistického průvodce z roku 1947. Dnes, po šedesáti letech, je důkazem, jak vypadala Zvonková a jaké byly plány s tímto územím. Zvonková je zde uváděna jako Zvonkov na Šumavě, která se „dosud úředně jmenuje Glöckelberg.“ Tučně je zde vytištěno, že „celá obec je určena výhradně jen pro rekreaci a zimní sporty. Zvonková v roce 1947 patřila k obci Josefův Důl, o které mimochodem zde není ani věta. Ve Zvonkové byl skokanský můstek a konaly se zde přebory jihočeské župy Svazu lyžařů. Dlouze je zde popisován turistický penzion Schrabal, ve kterém bylo 9 pokojů a společná noclehárna. V zimě byly 4 pokoje vyhřívány. „Elektrický proud zde zatím není a je zde mnoho volných domků pro rekreanty.“ 

Fotogalerie:

V létě 1990 vznikla iniciativa společnosti Aroe-Šumava-Böhmerwald, složená s občanů Rakouska, Německa a Československa, která si dala za cíl záchranu a obnovu kostela ve Zvonkové. Protože slibovaný hraniční přechod pro pěší ve Zvonkové ještě nebyl otevřen, tak rakouští brigádníci na opravě kostela ve Zvonkové vždy o víkendu ve vyhrazenou hodinu museli společně v danou dobu překročit státní hranici. Tehdy jsem často slyšel větu: „Neotevřete-li hranice, nebudou tato místa skutečně žít.“ Vzpomínám si na Alfonse Kriegelsteinera, který dal své reportáži o obnově Zvonkové nadpis „Láska k domovu bez hranic“ a barvitě napsal: „Jdu na Zvonkovou. Vlhká, bažinatá chladná krajina. Na jaře, když dole Horní Planá kvete, leží na severních svazích Zvonkové ještě sníh.“

Zvonková byla až do roku 1990 pustinou. Jen kostelní ruina zůstala z kdysi kvetoucího místa a i hřbitov ležel v ruinách. Když jsme na Zvonkové hledali náhrobní kameny a proměňovali hřbitov v důstojné místo, bylo třeba nejen poctivé práce, ale i bourání předsudků mezi Rakušany a Němci na jedné straně a námi Čechy na druhé straně. Nakonec se stal zázrak, v který jen málokdo z nás věřil. Pro všechny to spíše byl sen a utopie. Zrodil se projekt Glöckelberg, což byl německý název pro Zvonkovou.

Dvacátého třetího července 1990 navštívil tehdejší českobudějovický biskup Miloslav Vlk mezi jinými i kostel ve Zvonkové. Tehdy se prodíral zarostlým hřbitovem, který spíše připomínal džungli, a jen těžko se dalo odhadnout, kde jsou základy hřbitovní zdi. Všechno bylo srovnáno se zemí a zarostlé hustým porostem. Jen malé červené světélko plápolalo na převráceném pomníku faráře Aloise Essla. Byl to velmi smutný pohled. Na svátek Všech svatých v roce 1990 zde byla před kostelem, poprvé od roku 1946, sloužena mše svatá a uprostřed hřbitova byl postaven původní kříž.

Přišli lidé s krumpáči a lopatami. Dělali to, co již jejich předkové v těchto místech před více než třemi staletími. Mýtili les. Trvalo to měsíce. Lesní správa Český Krumlov obnovila cestu a pokácela na 300 náletových stromů. Přišli dobrovolníci z Rakouska, z Německa i od nás z Československa. Modrý dým stoupal z lesa, hoří kořeny olší a vrboví. Zapadlý hřbitov, tři tisíce čtverečních metrů velký, byl opět uvolněn. Náhrobky ležely pod trávou a křovím a po kusech byly dobývány zpět na světlo Boží.

Dvacátého sedmého července 1991 byla většina náhrobních kamenů opravena a postavena na původním místě a sám kostel již vypadal mnohem lépe. Byla opravena krytina věže kostela, opraven krov lodi kostela a ta byla provizorně přikryta lepenkou. Hodiny na věži ještě neukazovaly čas, ale na nové omítce se svítil ciferník z měděného plechu a číslice byly z bílého plechu. V deset hodin zde byla mše svatá, kterou celebrovalo šest kněží. Na Zvonkové se sešlo 800 lidí. Bývalí obyvatelé, jejich děti a vnuci, a asi 50 Čechů. Stojí u hrobu svých předků a  vstupují do „svého“ kostela.“ Jeden druhého se ptají: „Ještě mne poznáváš?“ a vzpomínají na faráře Aloise Essla, který napsal kroniku obce Zvonková. Vzpomínají na jeho nástupce Engelmara Unzeitiga, který vystupoval proti nacistům a zemřel v koncentračním táboře v Dachau při ošetřování ruského zajatce na tyfus. Mluví i o dědovi, kterému bylo 86 let, když s ručně taženým vozíkem odcházel ze Zvonkové, a který při příjezdu do německého sběrného tábora byl mrtev. Nikde je nepřijímali s otevřenou náručí. Bylo jedno, jestli byli odsunuti do Německa nebo do Rakouska. „Hodinu odsunu nikdy nezapomenu, řekl mi Walter Franz.“ Neznělo to ale výhružně. Znělo to s lítostí.

Renovací kostela byl pověřen inženýr Karel Groulík z Českých Budějovic. Zřícením hrozící krov se podařilo zachránit. Pro překrytí hlavní lodi bylo třeba 110  m2 tmavého eternitu a 200 m2 měděného plechu. Nově byly osazeny okapy, nově nahozena věž, chybějící stavební části byly doplněny a kostel opět dostal okna. Práce prováděly české firmy. Tahounem celé obnovy kostela a hřbitova na Zvonkové byl Horata Wondraschka z Lince. Jeho matka pocházela ze Zvonkové. A pak již to šlo „samo.“ Slavnostní znovu vysvěcení kostela a hřbitova provedl českobudějovický biskup 22. srpna 1992, znovuotevření hraničního přechodu Zvonková-Schöneben 15. dubna 1993 a svěcení nových zvonů kostela na Zvonkové bylo 2. října 1993.

Zdroj: archiv Františka Schussera