Počátkem června 1945 přišli příslušníci Sboru národní bezpečnosti a 17. června 1945 rota prvého pěšího pluku a 28. června 1945 byla ustanovena místní správní komise a postupně i první čeští dosídlenci. Američtí vojáci odešli z Frýdavy, kde hlídali most přes Vltavu do Frymburka prvého prosince 1945. Postupimská dohoda Spojených států, Sovětského svazu a Velké Británie rozhodla o „transferu“ veškerého německého obyvatelstva z Československa.“ Slovo transfer lze přeložit jako odsun i jako vyhnání.  Do konce roku 1945 nebyl z Frýdavy žádný hromadný odsun Němců, „jen několik rodin, za pomoci amerických vojáků uteklo za hranice.“ Začátkem ledna 1946 napadlo mnoho sněhu, ale počátkem února přišla velká obleva. „Voda ve Vltavě stoupala tak vysoko, že tekla přes most. Bylo nebezpečí, že ho voda odnese. Domy, které byly blíž u vody, byly zatopeny, lidé a dobytek museli být vystěhovány. Po dobu tří dnů teklo ve Vltavě mezi Frýdavou a Frymburkem 130 až 140 kubíků vody za vteřinu.“

Prvý odsun německého obyvatelstva z Frýdavy byl  31. května 1946. Před odsunem dostal každý písemné vyrozumění, kdy bude odsunut a co si může vzít sebou. Na osobu to bylo padesát kilo. Z Frýdavy byly odvezeni nákladním autem do sběrného střediska v Kaplici a odtud vlakem do Allachu u Mnichova. Další odsuny Němců z Frýdavy byly 15. června, 1. a 29. července a poslední 9. září 1946. Celkem v těchto pěti transportech bylo odsunuto nejméně 77 německých občanů z Frýdavy. Kronikář tehdy v roce 1946 napsal: „Mnoha Němcům se do odsunu nechtělo, přestože v roce 1938 volali po třetí Říši téměř všichni. I když to bylo opatření tvrdé, ale spravedlivé.“

Odsunem Němců vznikl problém, jak zajistit dobytek v prázdných usedlostech, aby nedošlo k úhynům z hladu. Ošetřování a dojení dobytka vykonávali Němci, kteří ještě nebyli odsunuti. Mnoho dobytka bylo posláno na Slovensko. Nejhorší situace nastala po odsunu všech Němců z Frýdavy a nebyl nikdo, kdo by krmil. Noví čeští dosídlenci šli pracovat do papírny v Loučovicích a „zemědělství se věnoval jen málokdo a tak museli vypomoci vojáci Pohotovostního pluku národní bezpečnosti.“ Velké potíže byly i se sklizní obilí a zejména brambor a tak „část úrody zapadala sněhem a byla zničena“. V létě 1946 se kolem Vltavy ve Frýdavě “objevily skupiny zeměměřičů a údajně zaměřovali plochy na stavbu přehrady, která má být vybudována v okolí Lipna.“

Frýdava po odsunu Němců již nikdy nebyla plně dosídlena a řada kamenných stavení u Vltavy i podél cesty k Přední Výtoni zůstala neobydlena. Obyvatelé dosídlených domů postupně rozebíraly střechy a krovy opuštěných domů a ty se stávaly neobyvatelné. Další postupnou likvidaci Frýdavy přineslo vytvoření „železné opony a hraničního pásma“ po roce 1950. Ve Frýdavě, stejně jako všude na pravém břehu Vltavy, mohli bydlet jen “spolehliví soudruzi“ a tak opět ubylo stálých obyvatel.

Ve frymburské kronice jsem našel již v roce 1949 větu: „V letošním roce bylo definitivně rozhodnuto, že bude přikročeno ke stavbě přehrady na Lipně.“ V roce 1950 byla zahájena stavba levobřežní silnice z Frymburka k budoucí Lipenské přehradě. Na stavbě Lipna se vystřídalo více, než tři tisíce stálých pracovníků a asi desetkrát více dobrovolných a nedobrovolných brigádníků. V budoucím zátopovém pásmu bylo třeba vykácet a odlesnit až ke kótě 728 metrů nad mořem lesy kolem Vltavy. Bylo třeba vybudovat z kmenů povalové cesty, aby šlo vůbec pokácené kmeny vytáhnout k cestám. Na pravém břehu Vltavy kolem Frýdavy byl hajný Ludvík Herceg. Jeho hájovna měla kolečka a maringotka putovala od planiny k mýtině. Herceg byl z Valašska, věčně se usmíval a měl vousy jako opravdový rýbrcoul. Říkalo se, že „kam přijel rýbrcoul z Valašska, tam zůstává jen lesní hřbitov.“ Ohně na pasekách bylo vidět zdaleka a hořely ve dne v noci. Neměly co zapálit a Herceg říkával: „Ty uhasí až napuštěná přehrada.“

Fotogalerie:

4 Fotografie

Kolem 13. února 1958 přišla náhle obleva a vytrvale pršelo. Patnáctého a šestnáctého února 1958 začala voda ve Vltavě rapidně stoupat a vylévat se z břehů. A stále stoupala a tak bylo nutné začít lidi ze zatopených domů ve Frýdavě stěhovat. Kronikář k tomu suše dodává: „Největší potíž byla v tom, že nebyly postaveny ani rodinné domky, ani byty, kam by bylo možno lidi ze zátopy stěhovat. Nakonec se s velkou bídou sehnala nějaká provizoria a začalo stěhování těch rodin, kterým tekla voda do baráku. Stěhování se provádělo za neustálého deště. Na pomoc musela být povolána armáda s auty, aby nedošlo k větším škodám. Nábytek a další zařízení se vynášelo z vody, která vnikla do bytů. Na situaci, která vznikla následkem velké vody a tím i předčasnému napouštění přehrady, se přijel podívat místopředseda KNV s. Hrneček, který musel vyslechnout mnoho ostrých připomínek a slov od občanů, kteří neměli kde bydlet a museli se nastěhovat tam, kde to bylo jen trošku možné. Dalším nedostatkem bylo také to, že v oblasti zátopy zůstalo mnoho objektů, které měly být zbourány dříve, než se začala napouštět voda. Prostě vzniklo mnoho problémů. Když byla velká voda zachycena a z vody trčely jen střechy některých domů, nebyl to pěkný pohled.“

Tání sněhu a zátopa z února 1958 ukázaly, že dosud nebylo vůbec započato s výstavbou nové pravobřežní silnice z Frýdavy do Ježové. A tak se vyhlásila „mládežnická stavba“ svazáků s tím, že šedesát svazáků od prvého dubna 1958  zde bude budovat novou silnici. Když šumavské drsné počasí oddálilo nástup prvního, přijeli chlapci patnáctého dubna 1958. Za prvních čtrnáct dnů jen dva dny nebyl vítr, sníh a mráz. Jihočeská pravda 28. května 1958 hrdě psala: „Celý den zvoní pod Vítkovým kamenem krumpáče a lopaty v jejich mladých rukou.“

Po velké vodě v únoru 1958 se na jaře začala voda z nedostavěné přehrady zase vypouštět a v srpnu byla voda vypuštěna natolik, že byla jen v původním řečišti a nastal spěch s bouráním všech objektů v zátopě. Po vypuštění vody z přehrady došlo k velkému úhynu ryb, které zůstaly v různých tůních a proláklinách. V září se začala přehrada opět napouštět a ještě před příchodem zimy byla napuštěna. Při napouštění přehrady nebyl vybudován přívoz mezi Frymburkem a Frýdavou. Jako východisko z nouze byla v provozu dřevěná pramice s vesly, pomocí které bylo udržováno spojení mezi Frymburkem a Frýdavou. Tuto provizorní přepravu na vratké a málo bezpečné pramici zajišťoval Jaroslav Štolka, starý zkušený plavec vorů. Později sem byl dán ponton s motorem.

Další, závěrečná fáze, historie Frýdavy po napuštění lipenské přehrady je již jednotvárná a dle mého názoru, ani není moc zajímavá. Pravý břeh lipenské přehrady se stává rájem Pohraniční stráže, kam smí jen vyvolení a na rozdíl od levého břehu ve Frymburku zde „chcípnul pes.“ Žádné kempy, žádné chatové osady, žádná turistika. Nakonec byla přestřižena i ona mnoho staletí fungující “pupeční šňůra,“ kdy Frýdava administrativně přechází z Frymburka pod obec Přední Výtoň. Bohužel, ani listopad 1989 na tom mnoho nezměnil a Frýdava stále čeká na svůj rozvoj.

Zdroj: archiv Františka Schussera