Největší ze tří ročních jarmarků na náměstí ve Vyšším Brodě býval vždy v neděli po svatém Bartoloměji, který je patronem zdejšího kostela. Pro Vyšší Brod a okolí to vždy byla nejen vítaná příležitost pro nákup po žních, ale i místní slavnost. Sedláci z okolí i místní měšťané kupují „jen ve Vyšším Brodě“ nejen kupecké zboží a řemeslnické výrobky, ale scházejí se pravidelně u svého krčmáře, který má „ty jejich“ rohlíčky, pečeni, pivo a kořalku. Při Bartolomějském jarmarku se ale také porozpráví, mudruje a poslouchají se i vymyšlené novinky. Na jarmark je třeba ušetřit aspoň tolik peněz, aby se synovi mohly koupit nové boty či čepice a do kuchyně několik hrnců. Především však sedlák se selkou nebo měšťan s manželkou si o jarmarku „udělali pěkný den“.

Zvláštní význam byl ve Vyšším Brodě a okolí přikládán šesti postním nedělím. Ta první se jmenovala „pučálková“, podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu. Také druhá nesla označení podle postního jídla a jmenovala se „pražná“. Jídlo se zhotovovalo pražením nedozrálého obilí. Třetí postní neděle měla označení „kýchavná“ podle pověry, že kolikrát kdo tuto neděli kýchne, tolik roku bude ještě živ. Čtvrtá neděle postní měla zvláštní postavení, kdy fialové plátno „Hungertuch“ na tento jediný den vystřídalo růžové plátno, a proto se neděli říkalo „růžová“. V tuto neděli chodíval družba se ženichem navštívit dům, do něhož chtěli přijít na velikonoční pomlázku na námluvy.

Vánocům předcházel advent, v němž se měli lidé po celoročním pracovním shonu věnovat podle příkazů církve více péče o svou duši. Po večerech se celá rodina i s čeledí modlila růženec, někdy však nechávali tuto společenskou chvilku jen na pátek. Během adventu se od svátku svaté Kateřiny, tedy od 25. listopadu, nekonaly žádné taneční zábavy a za nevhodné se považovala i návštěva šenku. Tehdy se říkalo, že „svatá Kateřina zavírá muzikanty do chléva“.

Noc z 30. listopadu na prvního prosince byla nocí osudovou. Byla to Ondřejská noc, kdy se lilo olovo, házel se za sebe střevíc a vdavek chtivá děvčata si stoupla na postel a prosila svatého Ondřeje, aby jim poslal ženicha.

Filipojakubská noc je noc mezi 30. dubnem a 1. květnem. „Již týden dopředu musela hospodyně bedlivě opatrovat všechna košťata. Jinak by se ztratila, jako když je do vody  hodí.“ Třicátého dubna každý hospodář prohlížel a čistil sýpky, komory, koňský chlév a stodolu. Hospodyně prohlížely a čistili kravíny, kurníky a sklepy a vymetaly světnice. Vymetené smetí se pálilo nebo vyhodilo na hnůj. Děvečky zametaly vyšebrodské náměstí  hlavně před vraty a před okny“, na dvorech se uklízel rozházený hnůj a do hnoje děvečky kladly březové ratolesti. Chlévy se zavíraly na závoru. „Před prahy chlívů nakladou zelených drnů, popelem dřevěným posypají předpraží, tříkrálovou vodou vykropí dveře, aby jim čarodějnice na dobytku a v hospodářství nemohli škoditi.“

Nejveselejší doba celého roku, masopust, začíná šestého ledna a končí Popeleční středou, šestou středou před pohyblivými Velikonoci. Jak probíhal ve Vyšším Brodě na počátku dvacátého století? Na Tři krále, 6. ledna, kdy vyšebrodský farář Felix Dick v kostele posvětil křídu, vodu a sůl „chodíval duchovní s ministranty a kostelníkem, učitelé se žáky chodili vykropovat, vykuřovat za zpěvu modliteb příbytky osadníků a psát začáteční písmena na dveře.“ Vyšebrodský kantor Adolf Tietz na horní futra světnice psával křídou „C + M + B“ a příslušný letopočet. Většina měšťanů i sedláků obdarovávala faráře, kantora a jejich doprovod výslužkou. „C + M + B“ dnes chápeme jako jména tří králů. Kašpar, Melichar a Bartazal. Tehdy však znamenalo „Cristis mansionen benedicat,“což ve volném překladu znamená Kristus, ať požehná příbytek. Před zavedením juliánského kalendáře 6. ledna začínal nový rok. Svěcenou vodou z kostela se vykropovaly místnosti, aby stavení bylo uchráněné od všeho zlého. Po roce 1910 začali místo faráře a kantora chodit po Vyšším Brodě pouze chlapci převlečení za tři krále a zpívali koledy. Mívali plátěné bílé košile a na hlavě papírové koruny. Také „C“ se změnilo v „K.“