ROZPOUTANÉ ŽIVLY

Pod tímto názvem zveřejnil v červenci 1955 svou reportáž Vladimír Michal v českobudějovickém rozhlase. Reportáž byla zařazena později i do knihy Tady začíná moře. Děj reportáže se odehrává na stavbě vyrovnávací hráze ve Vyšším Brodě. "Najednou sjel z oblohy blesk, zaburácel hrom a spustil se takový liják a taková průtrž mračen jakoby se shůry na zem přelévalo celé moře. Rozvodněný Lachovický potok se proměnil z neviňátka v běsnící šelmu. Řítil se z levé stráně rovnou do otevřené stavební jámy."

Záplava sklouzla z vrchu a jediným útokem se vrhla na celou stavbu. Klády se začaly převracet a zdvihat jako stébla slámy. Pět vteřinových kubíků vody se hnulo do rozpracovaného díla. Tisíce litrů každou vteřinu. Liják, neliják bez povelu vyběhli lidé ze svých úkrytů. Nastal boj s rozpoutanými živly. Jak byli, vrhli se muži-tesaři, betonáři i všichni kdo byli poblíž, do staveniště. Zachraňovali stroje, nářadí, stavební materiál. Ani si neuvědomili, že v několika okamžicích jim stanuli po boku v tom krutém boji členové požárního sboru z Vyššího Brodu. „Jeřáb padá,“ vykřiklo několik úst a všichni strnuli. Obrovský šestitunový jeřáb, jejich šestitunový „volfák“ se začal naklánět. Jindy pyšně vyčnívající nad stavbou, stál tam nyní v nepřirozené pozici skloněný ke straně jako nějaká obrovská železná napodobenina brontosaura. „Vytrháme podlahu,“ křikli Lošek a Veselý a hnali se po pás ve vodě neohroženě k nakloněnému jeřábu. Voda, která se valila do stavební jámy, tlačila zdola do dřevěné podlahy pod jeřábem. A to byla právě ta hrozná síla, která skláněla vyšebrodský „volfák.“ Pád by znamenal zničení. Všichni pochopili. Ale to už udatní chlapíci Veselý a Lošek rvali sekerami fošny a prkna podlahy. Vyraženými otvory vytryskla vzhůru voda a vysoký jeřáb se majestátně vracel do své původní polohy.

PROVAZOLEZEC ÁDA

Vozík za vozíkem putuje ve dne i v noci z betonárky vysoko nad údolím pomocí kabelového jeřábu na gravitační blok. Vozíky jsou ze vzduchu vyklápěny na železné mřížové armatury a prázdný vozík po ocelovém laně putuje zpět k betonárce. Pět let zde dělá mechanika Áda Jakeš. Směna jde za směnou, vozík za vozíkem. Až na jaře 1956, kdy měl směnu jeřábník Jiří Kubálka, se to stalo. Nad údolím se vozík betonové směsi zastavil a nemůže z místa. Nejede ani dopředu ani zpět. Tenhle jediný vozík zastavil celou betonáž gravitačního bloku.

A tu se to stalo. U kabiny jeřábníka se vyhoupla štíhlá postava Ády Jakeše na jedno z lan, rukama se přidržovala ovládacího lana nad ním a vydala se na cestu k zaseknutému vozíku. Z údolí od gravitačního bloku byl Áda maličký a spíše připomínal provazolezce při produkci. Byl to hrůzostrašný pohled. Pod lanem byla třicetimetrová hloubka - propast, ale bylo vidět, že se postava pomalu pohybuje k zaseknutému vozíku. Krok za krokem se blíží k cíli své vzdušné pouti. Ještě posledních pět metrů, ještě poslední krok a Áda je u cíle. Chytil se oběma rukama vozíku, opatrně do něho vlezl a pak všem dole zamával. Zjistil, že je prasklý kovový jezdec a jeho oprava, to už byla normální práce mechanika, a tak za chvilku zakřičel „hotovo.“ Jeřábník Jirka Kulhánek dal kabelový jeřáb do pohybu a s vozíkem se ke kabině jeřábníka blížil provazolezec Áda Jakeš. Furiantsky z vozíku vylezl a nevím, zda doopravdy nebo jen tak naoko se divil proč si jej všichni tak prohlížejí.

Pomoci kabelového jeřábu se prakticky betonovala celá gravitační hráz, kteréžto práce řídil František Buble a jeho čtyři čety betonářů vedli Metlička, Boháč, Malý a Kabička. Stavba gravitační hráze byla přerušena 9. listopadu 1956, kdy byly uloženy poslední kubíky sedmého bloku. Provoz kabelového jeřábu byl do jara 1957 přerušen, protože bylo třeba zvednout zemní hráz do výšky jedenácti metrů. Teprve potom se znovu rozjede kabelový jeřáb, aby dovážel beton do prostředních dvou funkčních bloků, což jsou přepadové a výpustní bloky. Abych nezapomněl na kolorit doby. Připomíná mi jej snímek z Jihočeské pravdy, kde výtvarníci A. Novák a F. Tichý zachycují budovatelský ruch na gravitačním bloku vodního díla Lipno.

HONZA

Na stavbě bylo Janů, Honzů, Jendů, Honzíků a Jeníků asi stovka. „Honza“ bez příjmení byl však jen jediný. Honza Sedláček. V papírnách dělal účetního v nedalekých Loučovicích. Žil Vltavou a byl vynálezcem „papírového kajaku,“ který lepil odpadem z celuloidu a papír se vyráběl přímo v Loučovicích. Podle jeho papíráku se stavěly slalomové lodě po celé republice do doby, než přišel laminát. Honza Sedláček byl také jedním z těch, kteří v Čertových proudech vykřesal z ničeho závod na nejtěžší slalomářské trati světa v padesátých letech.

Během velmi krátké doby se na stavbě Lipna stal z účetního bagrista. Jeden z mála těch, kteří šli z kanceláře na stavbu dobrovolně. Na přehradě začal studovat průmyslovku a z účetního se stal přemýšlivý strojník. A tak ke svému papíráku přidal ještě jeden technický skok. Pracoval na bagru D 500, který se mu zdál pomalý a zejména neohrabaný. A tak vymyslel nové uspořádání lan, vypustil jeden běh a tím zrychlil práci bagru D 500 o třetinu. A tak podle Honzy se upravovaly všechny bagry D 500 v celé republice.

Zdroj: František Schusser - 40 let elektrárny a vodního díla Lipno