Plán výstavby Lipna určoval, že koryto Vltavy má být převedeno do nového řečiště do konce roku 1955. Splnění plánu roku 1955 a výplata prémií byla ohrožena, a tak se pracovalo koncem prosince svátek nesvátek. V pátek 30. prosince 1955 ve 2,30 hodin začala vltavská voda proudit novým řečištěm. Za prosinec 1955, při převádění koryta, bylo spotřebováno tisíc kubíků betonu a odklizeno sedm tisíc kubíků skály. Voda opustila staré koryto a začala protékat spodními výpustěmi nového gravitačního betonového bloku na levém břehu.

V budoucím zátopovém pásmu přehrady bylo třeba vykácet a odlesnit 550 hektarů lesa. To je tolik jako 550 Českobudějovických náměstí. Na tuhle práci se sjelo šest set dřevorubců z celého Československa. Většina lesa byla v bažinách nebo dokonce v rašeliništích. Bylo třeba vybudovat z kmenů povalové cesty, aby šlo vůbec pokácené kmeny vytáhnout k cestám. A stačil jediný krok a do gumovek nateklo řídké černé bahno horem. Jen za rok 1956 bylo u bažin vyvezeno dvacet pět tisíc plnometrů dřeva. Mezi dřevorubci byla například parta Josefa Šipuly z Nového Hrozenkova. Nejznámější hajný při odlesňování se jmenoval Ludvík Herceg. Byl z Valašska, věčně se usmíval a měl vousy jako opravdový rýbrcoul. Jeho hájovna měla kolečka a maringotka putovala od planiny k mýtině. Říkalo se, že „kam přijel rýbrcoul z Valašska, tam zůstává jen lesní hřbitov.“ Jeho žena vládla nejen kuchyni pro lesáky, ale vládla i ženám, které snášely větve na hromady a pak je pálily. Ohně na pasekách bylo vidět zdaleka a hořely ve dne i v noci. Neměly co zapálit a Herceg říkával: „Ty uhasí až napuštěná přehrada.“

Lipnu se často v roce 1956 říkalo Nové město na Šumavě. První dům v sídlišti byl dokončen v roce 1952 a v září 1956 dostavila parta Karla Bílka poslední ze tří svobodáren. V každé svobodárně je 42 pokojů pro 110 zaměstnanců, a tak před zimou 1956 se sem stěhuje 330 pracovníků, kteří až dosud bydleli v dřevěných barácích rozesetých kolem stavby i na samotách v údolí Vltavy. Blíží se totiž likvidace všech stavení v zátopovém pásmu jezera. Dno budoucího šumavského moře musí být pomalu připraveno k napouštění. A čeho si nejvíce přestěhovaní brigádníci cenili v novém obydlí? Teplé vody a ústředního topení. V roce 1956 bylo na Lipně sto dvacet dětí do šesti let a devadesát školáků. Pro historii: první se do bytu na Lipně stěhoval bagrista Stanislav Kofroň se svou ženou a po nich i inženýr Vladimír Kraus, stavbyvedoucí Buble, mistr Sýkora, jeřábník Jiří Obešlo, minéři Krafčík a Kadlec.

Jen v roce 1956 mělo devět dětí ve svém rodném listu napsáno jako místo narození obec Lipno. Hlavní budovou lipenského sídliště byla budova hotelu, kde byl štáb celé stavby. U hotelu byla provizorní trafika. Obchody a služby byly v suterénech domů. K tomu bylo tehdy poznamenáno: „Je to jedna z bolestných stránek lipenského sídliště, neboť podle původního plánu měl stát přímo proti hotelu obchodní dům, kde by byly soustředěny všechny prodejny. Zatím však nestojí.“ V mateřské škole byla ředitelkou Marie Jeřábková, opatrovnicí byla paní Balounová a kuchařkou Josefa Machačová. Její muž byl dílovedoucím na tlačných šachtách. Přímo vedle „štábu stavby“ byla rozsáhlá hala jídelny a večer když utichl ruch, v kuchyni se zde pětkrát týdně promítaly filmy.

Na konci srpna se na stavbě vyrovnávací hráze ve Vyšším Brodě zdvihlo betonové těleso do poloviny údolí, a tak často turisté považují tuhle „vyrovnávačku" již za ono slavné Lipno. Odtud vlastně již vedou na Lipno dvě cesty. Silnicí nebo tunelem. V samotném Lipně se řeka vyhýbá starému korytu a protéká vysokou betonovou branou gravitačního bloku. Kesony, spuštěné na říční dno, již na věky zmizely. Těžké nákladní vozy navážejí zemní materiál do tělesa sypané hráze a deponované skládky kamene, hlíny a jílu se stěhují z obou úbočí zpět na dno údolí. Zatím je v zemní hrázi uloženo deset tisíc kubíků materiálu, ale k dokončení hráze zbývá ještě dvacet devět krát tolik. Tím se liší Lipno od ostatních přehrad. Mohutná podsaditá zemní hráz bude tak trochu připomínat hráz rybníka. V podzemí se pracuje na klenbě elektrárny, kde čety Antonína Rajnohy a Vojtěcha Viglavského odstraňují výdřevu, aby se urychleně mohlo začít s armaturou a vrcholovým kloubem klenutí. V šikmém tunelu se každý den vyveze více než 120 vozíků skály. Otec a syn Gebalovi staví skruže přechodového pasu číslo 25, aby urychlili armování a betonáž v podzemí a z odpadního tunelu se odváží nepotřebná výdřeva. Na levém břehu vyrostl obrovský ocelový rám propletený linkami železných traverz a čepičkami izolátorů, nová rozvodna vysokého napětí.

V říjnu 1956 se konala v Brně druhá československá strojírenská výstava a hlavním exponátem, doslova šlágrem téhle výstavy, se stala vertikální spirálová turbína Francis F 20, která je určena pro Lipno. Byl jsem jedním z desetitisíce lidí, tehdy student strojní průmyslovky, který v Brně prošel turbínou. Turbína byla vystavena jako celé soustrojí včetně spirály, oběžného kola, hřídele, převodu s ozubenými koly na hydraulický roztěžník. Jen málokdo z lidí si nepohladil alespoň jednu lopatku turbíny. V témže čase začal pražský Energovod montáž stokilovoltové rozvodny. Vladimír Michal tehdy v českobudějovickém rozhlasu měl reportáž, ze které vyjímám: „Ocelový rám má úctyhodné rozměry. Je sto metrů dlouhý a deset metrů vysoký. A brzy se 35 metrů za ním vztyčila další, na vlas tatáž železná konstrukce. Ale to byl teprve začátek. Asi jako když malíř napne plátno na stojan nebo krejčí připraví látku na stříhání. Do rámu začali montéři upevňovat desítky velkých izolátorů, mnoho šedě natřených skříní - hranatých, kulatých, oblých a tajemných. A když nakonec začali mezi rámy napínat a všelijak propojovat, přepojovat, spouštět a zdvihat ocelová lana, silná jako ruka a nahrazující tady elektrické vedení, bylo už nezvratně jasné, že stavba pokročila do stavu montážních prací.“

ODPADNÍ TUNEL

Směrové štoly mezi Vyšším Brodem a podzemní lipenskou elektrárnou se začaly razit 13. května 1952 a první slavnostní odstřel provedl tehdejší ministr stavebnictví Emanuel Šlechta. Počátky tunelu byly velmi svízelné. Nebyla mechanizace. Průměrný denní postup za 24 hodin byl v roce 1952 půldruhého metru a v následujícím roce 1953 se dosáhlo zhruba stejného výkonu. Opoždění bylo i v roce 1954, kdy průměrný denní výkon byl 2,72 metru. V roce 1952 se na tomto odpadním tunelu pracovalo pouze s pneumatickými vrtačkami „na sucho,“ kdy každý trpěl vdechováním žulového prachu. Odstřelená žula byla nakládána ručně. Postup v podzemí byl kolem čtyřiceti metrů měsíčně. Později přišly automatické nakladače a tak se práce, zejména v roce 1955, zrychlily. V tomto roce byl již denní průměr 3,74 m, špičkové denní výkony až 5,80 m. V roce 1955 se v průměru měsíčně postupovalo o sto metrů a největší měsíční výkon byl 112,2 m. V roce 1955 bylo také započato s ražením proti štoly z podzemí budoucí elektrárny na Lipně. V tunelu se velmi podstatně zvýšily i výkony na plných výlomech. Na počátku se dělal jeden „pas“ za 35 dní a v závěru roku 1955 k tomu stačila již jen jedna třetina doby. Suché vrtání bylo postupně nahrazeno vrtáním s vodním proplachem a také původní odpalování šňůrou bylo nahrazeno elektrickým odpalem. Na konci prosince 1955 bylo již od Vyššího Brodu proraženo 2 895 m a cesta osobním vláčkem v podzemí až po příď trvala půl hodiny.

Prorážka tunelu to je pro baraby slavnostní událost. Za starých časů byla pro ně obvykle vystrojena hostina a dostávali nejen zvláštní finanční odměny, ale i pamětní medaile. Některý ze starších tunelářů si vozil ze stavby na stavbu takových „metálů“ několik a pořádně si na nich zakládal. Na počátku ledna 1956 bylo jasné, že se blíží proražení směrových štol odpadního kanálu. 6. ledna 1956 zbývalo posledních čtrnáct metrů z celkové délky tři a půl kilometru a 10. ledna 1956 zbývalo pět metrů skály. V noci z 10. na 11. ledna 1956, právě před půlnocí, prorazili barabové v tunelu poslední metr. Ve vzdálenosti 2 902 metrů od portálu, pronikl pneumatický vrták party Karla Škopka. Z druhé strany, od lipenského podzemí, postupovala parta Miroslava Šalandy. Po starém barabovském zvyku si oba předáci podali nejen ruce, ale vzájemně si vyměnili i lahve rumu na přípitek. Tři a půl roku trvalo, než barabové prorazili, vyrubali a vystříleli tunel. Hořký prach rozdrcené skály splachují prvními doušky a střelmistr František Jeřábek dostal pořádného hobla. Po oslavě 12. ledna 1956 všichni - od vedoucího inženýra Václava Naxera, přes asistenty Rumánka a Kocůna až po vyklápěče vozíků, čtyři dny a čtyři noci slavili. Tři a půl roku každý baraba poctivě odevzdával na vkladní knížku nazvanou „František Prorážka" své procento mzdy a nyní společné úspory propili.

Rád bych se vrátil ještě k té události. Jak to ale bylo ve skutečnosti, to jsem se dozvěděl až po více než čtyřiceti letech v úterý 24. června 1997 od Jaroslava Riedla: „Tehdejší staveništní výbor KSČ rozhodl, že prorážka musí připadnout na směnu komunisty Rumánka. Skutečnost však byla jiná. Na odpolední směně byl bezpartijní Karel Kocůn a po odstřelu barabové zjistili průzkumným vrtem, že k prorážce ve směrové štole zbývá odstranit necelé dva metry skály. Popadlo je furiantství. V úterý 10. ledna 1956 ve 21,30 hodin si minéři z obou stran tiskli nadšeně ruce a objímali jeden druhého. Když se na místo prorážky dostavil hlavní inženýr Vladimír Franc, stiskl ruku Karlu Kocůnovi a usmál se. Veselíte se zaslouženě. Kdo ale má teď z toho pramalou radost, to je asi Rumánek a stranická organizace. Když se druhý den konala, za přítomnosti novinářů i krajských funkcionářů KSČ a odborů, oslava prorážky tunelu o Karlu Kocůnovi tam nepadlo ani slovo. Karel Kocůn zemřel jako důchodce 5. února 1996 ve Zlíně.

NA VYROVNÁVACÍ HRÁZI

Hrubá stavba betonáže gravitačního bloku na Vltavě ve Vyšším Brodě spotřebovala asi 25 tisíc kubíků betonu a po obou stranách bude doplněna sypanými hrázemi. Až do léta 1956 zde kralovali jen zedníci, železáři, bagristé a betonáři. Na podzim 1956 sem nastoupily i první čety montérů. Zaměstnanci brněnských Ocelových staveb upevňují dvě křídla sklápěcího jezu, každé o rozpětí deseti metrů. Dole, 16 metrů pod nejvyšším bodem betonového bloku, dokončili montáž štěrkové propusti a začala již montáž první turbíny. Je to „Kaplanka", která má zahájit zkušební provoz 1. dubna 1957. Její roční výroba bude 12 miliónů kilowatthodin.

Proč se vůbec stavěla vyrovnávací hráz? Hráz má za úkol zachytit vodu z odpadního kanálu špičkové elektrárny Lipno I a rovnoměrně ji vypouštět do vltavského koryta. Po dokončení, které je plánováno na konec roku 1957, bude půldruhého kilometru dlouhá, asi 200 m široká a bude mít deset metrů hloubky. A aby voda jen tak neplynula, o to se postará právě ona Kaplanova turbína. Vltava se v roce 1956 vyhýbala betonové vyrovnávací hrázi pomocným řečištěm a na konci roku 1956 se má vrátit do původního koryta a na pravém břehu začnou budovat sypanou hráz.

Zdroj: František Schusser - 40 let elektrárny a vodního díla Lipno