Starousedlíkům se zdálo, že to není možné a že se odsun určitě musí týkat jen německých obyvatel přistěhovaných do pohraničí po roce 1938, ale opakem byla pravda, týkalo se to i jich. Všichni měli být bez rozdílu vystěhováni do válkou zničeného Německa, kde většina z nich nikdy před tím nebyla. Nejdříve museli opustit své domovy a odejít do vesnic v okolí, nebo do lágrů.  Domy a byty po nich získali lidé, kteří přišli nově osidlovat pohraničí. Tito lidé sem přicházeli z vnitrozemí, ale také ze Slovenska, či z Rumunska. Také zde museli zanechat veškerý svůj majetek, až na 30 kg na osobu a později 50 kg, které si směli vzít sebou. Odchod provázely nepředstavitelné emoce. Žili tu po mnoho generací, některé rody 400, jiné až 600 let. Když na toto území přišli, nebylo tu kromě hlubokého lesa a dravé řeky vůbec nic. Byl tu tvrdý život, ale postupně kousek po kousku zvelebili a jak čas plynul, sžili se s tímto krajem a začali ho milovat, stal se jejich domovem. Vždyť nikdy jiný nepoznali a teď ho měli najednou opustit. Někteří čekali na odsun týdny, jiní museli odejít do pár hodin a někteří se připravovali vícekrát, než k tomu opravdu došlo. Muži byli v zajateckých táborech, mnozí i nezvěstní a jiní už se neměli vrátit nikdy. Bylo tu mnoho osamocených žen, nebo žen jen s dětmi a též velký počet starších obyvatel, kterých se mobilizace pro jejich pokročilý věk již netýkala. Bylo to pro ně hodně hořké a především bolestné. Ale taková už válka je, přináší utrpení na obou stranách. 

             Ne všichni byli nakonec do Německa odsunuti. Zůstali tu třeba někteří antifašisté a též odborníci z továrny, kterých bylo velmi zapotřebí, protože nově příchozí do pohraničí chod továrny neznali. Z počátku byly vysídleny i neúplné rodiny, kdy nebyl znám osud otce, později ale tyto již Američané nechtěli bez hlavy rodiny vysídlit.  Z těch co tu zůstali, se stali obyvatelé bez občanství a tudíž i bez jakýchkoliv práv. Bylo jim určeno, kde budou bydlet a též, kde budou pracovat. Neměli nad svým životem pražádnou moc. Tento stav se změnil až po navrácení Československého státního občanství a to vládním nařízením v r. 1950. Je pravda, že někteří později, před represemi raději sami ještě utekli přes hranice do Rakouska, či Německa, dokud nebyla postavena železná opona. Další, využili k odchodu uvolnění politické scény v r. 1967, kdy jim bylo umožněno se legálně vystěhovat. Malá část pak tu zůstala a jejich potomci tu žijí dodnes. 

             Závěrem bych chtěla upřímně poděkovat zesnulému panu Michaelu Wollnerovi, jehož kniha „Das war unser Kienberg an der Moldau“ mi byla pramenem vědomostí pro sepsání „Historie Loučovic“ Tento pán se narodil v Loučovicích v oblasti nad lipenským nádražím 27. 9. 1890, jakož už i jeho maminka Theresia Wollner v r. 1842. / Její hrob je možné nalézt na hřbitově v Loučovicích./ Žil zde do svých 55 let a pracoval jako vysoce postavený úředník v místní továrně. Na sklonku života se rozhodl ještě jednou zavzpomínat na své rodiště a vše co si pamatoval , nebo se mu podařilo o Loučovicích zjistit, sepsat. Byla to v jeho věku, jak sám píše, úmorná práce.  Doufal proto, že si tato kniha najde cestu ke čtenářům a snad jim udělá i radost.  Dopsal ji v létě 1968 a je to neuvěřitelné, ale 29. 8. 1968 umírá. Je to, jako kdyby ji měl prostě ještě dopsat a pak v klidu odejít. 

             I já jsem se tu narodila, též má maminka a mnoho generací našeho rodu před ní. Sdílím lásku pana Wollnera pro tento kraj a Loučovice a proto jsem se pokusila tuto historii sdělit i vám.