Z dějin víme, že 12. 3. 1938 bylo Rakousko obsazeno německými vojsky a stalo se tak součástí Velkoněmecké říše. Též v Československu se začala přiostřovat politická situace a národnostní otázka se stala tématem číslo jedna. Začátkem září 1938 bylo vládou všem nařízeno odevzdat veškeré zbraně a 23. září byl vyhlášen výjimečný stav. A jak tento běh událostí ovlivnil život v Loučovicích a okolí si připomeneme v dalším pokračování historie Loučovic.

Dne 24. září bylo zatčeno v okolí a vzato do vazby asi sto obyvatel německé národnosti českým četnictvem. Z Loučovic to bylo šest mužů a slečna Gita Poráková dcera Richarda Poráka, ty nejdříve převezli na krajský soud do Českých Budějovic a později na krajský soud do Chrudimi. Nikdo netušil co se vlastně děje až přišel rozhodný den 30. září a s ním i osudná Mnichovská dohoda. Pro nás Čechy to znamenalo pohromu, ale pro příslušníky německé národnosti to byla radost. Stali se po 20 letech opět součástí Horního Rakouska a tudíž německy hovořícího státu. Devět českých rodin a pět samostatných osob raději z Loučovic odešli z vlastní vůle a vše co vlastnili a dalo se naložit, si vzali sebou.  Dne 4. října pak obsadila německá vojska tuto oblast a následně dosadili na všechny úřady zaměstnance z německé říše. Ve stejný den byly propuštěny i německá rukojmí po intervenci najatého právníka z Prahy. Stát se součástí Velkoněmecké říše mělo pro německé obyvatelstvo za následek obrovské změny a možnosti. Hospodářsky patřit k většímu celku znamenalo příslib velkého rozmachu. Papírny Vltavský mlýn nejdříve existovaly 35 let v monarchii, pak 20 let v Československu a byly v tehdejší době třetí největší papírnou. Zaměstnáno bylo téměř 1600 osob a byli to vesměs dlouholetí odborníci a se svou pílí a šumavským fortelem byli schopní obstát na novém trhu. A tak se v továrně opět zavádí nové stroje, za použití techniky se zlepšuje vykládka a nakládka dříví v Lipenské zdviži a pro zaměstnance se též otvírá závodní kuchyně v budově, která byla za tím účelem zakoupena. Byl to v r. 1930 klášterem vybudovaný zájezdní hostinec tzv. Moserhammer (v překladu Mosrův hamr). I nám tato budova byla známá jako „Závodka“ a je to dnešní Kilian.  V plánu bylo ještě mnoho dalších změn, ale k jejich uskutečnění již nedošlo. Důvodem byl 1. září 1939, počátek 2. světové války. Nejprve chod továrny ještě běžel jako doposud, ale časem jak Německo dobývalo další a další území, bylo zapotřebí stále povolávat další osoby a to jak na frontu, tak do zbrojařského průmyslu. V Loučovicích se začal projevovat nedostatek pracovních sil a tak sem bylo přiděleno nejdříve 60 polských žen a ty následovala asi stovka francouzských zajatců, kteří pracovali převážně na pile. Nedostatek lidí k vyzvedávání kulatiny a její hromadění bylo skvěle vyřešeno zdejšími dvěma zaměstnanci, ti vymysleli a následně nechali i zkonstruovat za tímto účelem stroj, který chybějící pracovní síly nahradil. Využit byl v prostoru dřevoskladu. (dnešní teplárny). V roce 1941 mnozí doufali po četných úspěších německé armády v brzký konec války, ale jak dnes již víme, opakem byla pravda. Po napadení Sovětského svazu 22. 7. 1941 se situace zhoršovala a to jak na frontě, tak v zázemí. Válečná mašinerie vyžadovala stále nový přísun jak lidí, tak potřebného materiálu a lidé v zázemí museli podávat nadlidské výkony. Přes veškeré toto úsilí byla výroba v Loučovicích  už prakticky nemožná.   V r. 1941 je proto do papíren přiděleno 150 ruských zajatců, ale velkou pomocí nebyli, protože převážná většina z nich ještě nikdy na strojích nepracovala. Tito muži byli ubytováni v lágrech stojících u řeky v prostoru dnešních garáží u dřevěného mostu. Jejich život zde byl ve srovnání s francouzskými zajatci mnohem těžší, neboť ti směli dostávat na rozdíl od ruských pomocné balíčky od Červeného kříže a tak měli přece jen více jídla. Polské ženy byly později opět odvolány, neboť jich bylo nejspíš někde jinde ještě více zapotřebí. Lidé i stroje pracovali na plné obrátky a na pravidelné opravy nezbýval čas. V mnohém se muselo improvizovat, neboť již chyběly i náhradní díly, ale ještě k většímu zhoršení tohoto stavu přispělo 11. prosince vyhlášení války Spojeným státům. Amerika měla velký potenciál jak zbraní, materiálu, tak lidí a válka na moři zkomplikovala dovoz materiálu výrobním podnikům v celém Německu. Samozřejmě pocítila tuto nouzi i továrna v Loučovicích, a jelikož si vojsko stále žádalo více a více kartonových krabic, které se právě zde vyráběly, bylo zapotřebí ve větším množství zpracovávat i starý papír. Povolení pro získání potřebného stroje a jeho následné dání do provozu se uskutečnilo na jaře 1943. V témže roce umírá sestra pana Poráka Anna Clanner.

Stav na ruské frontě se stále přiostřoval. Ztráty na lidech a materiálu šlo do nepředstavitelných hodnot. Z obyvatel Loučovic byli již stovky mužů povoláni sloužit v armádě. Bezdětné ženy tak musely pracovat celodenně a ženy s dětmi na poloviční úvazek buď manuálně, nebo v kancelářích. V červenci 1943 po vylodění spojenců na Sicílii a pádu Musoliniho přebírá německá armáda boje též ve střední a severní Itálii a k tomu se zoufale bije ustupující armáda na východní frontě. V roce 1944 dochází k otevření druhé fronty v Normandii a to mělo za následek nezvládání situace. Z Loučovic jsou do armády povolány i odborníci a řídící pracovníci. Víc jak stovka těch co již nemohli být nasazeni na frontu, ať už pro svá zranění, či pro svůj věk jsou povoláno k lidovým milicím, nebo k četnictvu. Od těchto se pak očekávalo, že udělají nemožné možným. S těmito muži byl povolán i Evžen Porák. Nasazeni byli 13.4 1945 v lesích hraběte Buquoye směrem k Dobré vodě.  Dne 5. 5 1945 však přichází do Loučovic a okolí příslušníci americké armády a tím je milice automaticky rozpuštěna a její členové se na vlastní pěst navrací domů. 

Nikdo z lidí co tu žili, netušili, jak se pro ně budoucnost bude dále vyvíjet. Mnichovskou dohodou / podepsána byla Německem, Francií, Velkou Británií a Itálií / se stali z československých občanů příslušníky německého státu a Německo válku prohrálo a tak očekávali, že z toho vyplynou jisté důsledky, ale netušili jaké. Americká armáda setrvala v Loučovicích do října 1945 a tak se místní domýšleli, že možná budou patřit nadále tato území k Německu.  Brzo museli ale zjistit jak se mýlili, že Mnichovská dohoda nebyla československou vládou uznána a ztratila svou platnost a již po pár týdnech se do Loučovic vrátila převážná většina českých dělníků a zaměstnanců, kteří v r. 1938 odešli. Dne 30. června 1945 přebírá provoz celé továrny národní správce z Prahy, major Sotona. Ještě v létě 1945 se zprovozňují, jak jen to jde obě továrny a je zaměstnána opět i část německých dělníků a zaměstnanců, neboť bez nich by nebylo možno provoz obnovit. Pracujícím, kteří docházeli z okolí například z Výtoně, nebo Frymburka vystavili američané potřebné pasy, aby jim bylo umožněno opět do továren docházet. Do Loučovic se nejen navrací dřívější obyvatelé, ale také mnoho nově příchozích a ty nebylo kam ubytovat, z tohoto důvodu jsou německé rodiny nuceny svá obydlí opustit a i s inventářem přenechat příchozím. Jejich novým domovem se staly zajatecké baráky u dřevěného mostu, nebo museli odejít do okolních vesnic. Dalším krokem bylo rozsáhlé zatýkání německého obyvatelstva. Tito lidé byli umístěni buď na krajský soud v Českých Budějovicích, nebo v k tomu určeném táboře v Kaplici, či v jiném internačním táboře. Prvním ze zatčených byl i Evžen Porák, který byl převezen na Krajský soud v Českých Budějovicích a po půl roce těžkých prací byl zproštěn viny a směl se vrátit do Loučovic. V jeho vile byli v mezičase ubytováni, jako i v jiných domech po Loučovicích příslušníci americké armády a jeho rodině byla vymezena k bydlení jedna místnost. Než byl s rodinou na jaře 1946 odsunut, pracoval jako zemědělský dělník v Dolních Jílovicích a přitom bydlel ve Vyšším Brodě. Celkem bylo z Loučovic zatčeno 82 osob. V průběhu vyšetřování vykonávali těžké práce. Někteří byli lidovými soudy i až po dvou letech propuštění pro zproštění viny, někteří dostali dlouholeté tresty, které si odpykávali v dolech a odnesli si tak celoživotní následky. Samozřejmě byli i tací, kteří byli na krajském soudě popravováni, avšak není mi známo, jestli se tento trest týkal někoho z Loučovic.