V tomto roce, kdy vláda vyhlásila svůj druhý pětiletý plán, bylo pro všechny pracující jistě potěšitelné, že od 1. října byla pracovní doba zkrácena na 46 hodin a pro mladistvé do 16 let na 36 hodin týdně a to při nezkrácení mezd. V Loučovicích se pak podařilo papírnám v březnu navýšit svůj bytový fond o dalších 30 tzv. „Finských domů“ a v říjnu se mohl i MNV pochlubit dostavěním svých dvou bytových domů č. 229 a 230, které si obec postavila pro své potřeby. Nezůstalo však jen u výstavby domů za účelem bydlení, ale 2. 12 začala obec konečně stavět i pro rostoucí počet dětí novou osmiletou školu. Škola měla v té době již 13 tříd s 341 žáky a tak muselo 5 tříd být umístěno mimo budovu školy a k tomu ještě bylo třeba zavést opět i střídavé vyučování, tak aby se mohl plnit celý vyučovací plán ve všech třídách.

Dětský den měl v tomto roce obzvlášť pestrý doprovodný program. Závody na koloběžkách a tříkolkách, soutěž ve střelbě, jízda na koních, maňáskové divadlo, vystoupení cvičených psů od pohraniční stráže, cvičení požárníků, motocyklový kolotoč, vlak do Prokopa a zpět po úzkokolejce, jehož provoz řídili pionýři (tenkrát ještě existovala úzkokolejka pro potřeby továrny) a kopaná. Další radost dětem připravili žáci školy s paní učitelkou Novou, když pro tento den nastudovaly divadlo „Perníková chaloupka“

Ne vše, co se v naší obci dělo, bylo však vždy pozitivní. Jak všichni víme, byl proud Vltavy v Loučovicích před výstavbou Lipenské přehrady pěkně dravý, ale to nebránilo ani trochu místní omladině a nejen jí se chodit do řeky koupat. Tak i 7. 6. se vydal zaplavat na cestě z práce 20letý Štefan Bigas. Jistě to nebylo poprvé, a přesto se mu tento den stal bohužel osudným.  S tím však ještě vše neskončilo. Jeho pohřbu se účastnilo velké množství místních obyvatel a též přespolních. Smuteční průvod kráčel od dolní továrny, kde se konalo rozloučení až ke hřbitovu. Tenkrát ještě existovala vlaková odbočka od nádraží do dolní továrny, která se vinula mezi dnešním obecním úřadem a domem pana Štubnera a dále podél tzv. Bílého domu až do dvora továrny. Průvod tudíž tuto dráhu křižoval a to mohlo vést k dalšímu velkému neštěstí. Pohřbu se účastnila též rodina Jana Poláčka z Hradové a Martina Furika s manželkou a dítětem. Všichni jmenovaní jeli v průvodu osobním automobilem Jana Poláčka, který zastavil na přejezdu zmíněné dráhy a přitom přehlédl přijíždějící vlak. Vlak auto zachytil a táhl několik metrů, až se zachytil o betonový sloup u tratě. Naštěstí se všem kromě řidiče podařilo auto opustit a tak se jim nic nestalo. Řidič sice skončil v nemocnici, kde si týden poležel, ale auto bylo na šrot.

Autor: Anděla Aquinová