INTERDIKT NAD KLÁŠTEREM

Vím, že 18. května 1455 žilo v klášteře 14 mnichů, 4 novici a jeden laický bratr. O dva roky později, v roce 1457, je zde uváděno kromě opata 17 bratří. Zajímavé z té doby je žádost opata Pavla I., kterou zaslal do Wilheringu, aby on a jeho mniši, jestliže jsou pozváni ke stolu s pány z Rožmberka nebo jinými pány nebo když jsou na cestách, směli jíst maso. Žádosti bylo vyhověno s podmínkou, „že nevznikne pohoršení a přirozeně na takové dny, ve kterých je požívání masa církví dovoleno“. Při vizitaci kláštera 16. května 1457 byl ustanoven opat Pavel I. vizitátorem všech cisterciáckých klášterů v Čechách a na Moravě na dobu pěti let.

Jan z Rožmberka 16. září 1460 vstoupil v jednání s bratry Reinprechtem a Wolfgangem z Walsee o zastavení klenotů z kláštera. Po dvou letech, dne 30. prosince 1462, dostal klášter své klenoty zpět. O jaké klenoty šlo? Upřesňuje to jedna listina z 1. srpna 1464. Jednalo se o jeden stříbrný a pozlacený stůl, jednu monstranci, velký zlatý Závišův kříž, větší množství kalichů, mezi nimi i zlatý kalich, který darovala klášteru Kateřina z Wartenberku, manželka Petra I. z Rožmberka a ještě jiné předměty. Všechny tyto zastavené církevní předměty musel klášter vyplatit částkou 600 uherských zlatých a 122 kop grošů z daňových dávek poddaných. Za to se zavázal Jiří z Rožmberka, že již nikdy v budoucnu nedá do zástavy ani neprodá vyšebrodský klášterní poklad.

Podle dochovaného náhrobního kamene zemřel opat Pavel I. devátého června 1463. Náhrobní kámen byl původně uložen v podlaze kapitulní síně. Při kladení nové dlažby roku 1883 byl náhrobek opata Pavla I. (Paulus I. de Capella) vyzdvižen a přemístěn před hlavní vchod chrámu a v roce 1923 ho nechal páter Gorard Nýdl zazdít do křížové chodby. Je to první z řady 27 dochovaných náhrobních kamenů vyšebrodských opatů. Je z černého mramoru o velikosti 230x105 cm, v ohraničeném obdélníkovém poli je zobrazena postava opata v řádové kukle a se zkříženýma rukama. U hlavy má infuli a berlu. Celá postava a opatské atributy jsou ryty, hlava je reliefní. Náhrobek má nápis v jedné řádce po obvodu náhrobku, výška písmen a číslic u mimiskule je 7 až 10 cm.

ŽIVOT UVNITŘ KLÁŠTERA

Život uvnitř vyšebrodského cisterciáckého kláštera, který se latinsky jmenoval Altum Vadum, se přísně řídil regulemi řádu z roku 1334. Cisterciácký řád na území české koruny požíval ochrany papeže, desátky neodváděl biskupovi, ale přímo papežovi a podřízenost kláštera byla pouze řádu, tedy „otci“ ve Wilheringu. Do klášterního noviciátu se vstupovalo zhruba ve čtrnácti letech. Přísně se žádal manželský původ a přihlíželo se k  tomu, aby novic uměl zpívat a číst. Regule určovala, že novicové „budou státi v kápi bez požehnání, pokud se zpaměti nenaučí celému žaltáři“. Novicové se věnovali jen modlitbě, zbožnému rozjímání a hodinkám. Tedy pouze duchovnímu životu.

Název konvrš vznikl z latinského „flatres conversi“. Jiné jejich pojmenování bylo „fratres barbati“, protože všichni nosili vousy. Konvršové měli stejné výsady jako mniši kněží, ale především se věnovali polní a jiné ruční práci. I jejich noviciát měl zjistit jejich vlohy k tělesné práci. Pracovali od časného rána až do noci v naprostém mlčení a při skrovné stravě. Teprve když zestárli, byli v klášteře zahrnováni úctou spolubratří a v klidu zde dokonali svůj život.

Refrektářem se nazývala v klášteře společná jídelna. Tato místnost sloužila konventu a byla hned vedle kuchyně kvůli snadnému dodávání jídla. Jiný, menší refrektář byl na zimu, aby mohl být snadněji vytápěn. Konvent se svolával do reflektáře zvoněním. Každý mnich se postavil za svoji židli a na pokyn převora, což byl nadřízený mnichů, zasedl. Při jídle obsluhovali dva bratří a při jídle se vždy předčítalo.

Předčítání u stolu bylo úkolem lektorů a v klášteře se předčítaly traktáty svatého Bernarda, které jsou bohaté na mystická místa i na poučení o řeholním životě. Jídlo začínalo vzpomínkou na chudé a končilo schováním zbytků pro chudé. Stůl se sklízel v přítomnosti konventu. Kuchař nejdříve posbíral nože a potom korbelky, přikryl zbytek chleba a po pokynu převora a modlitbě se šlo ve dvojicích do kostela za zpěvu „Miserere“. Nejprve šli mladí, uprostřed převor a za ním starší bratři.

Nejčastější stravou byly kaše, chléb a občas vejce. Během celého roku nebyl ani jediný den, kdy by se v klášteře podávalo maso. Pouze šestnáctkrát do roka, o církevních svátcích, bylo přesně určené přilepšení, kterému se říkalo pitance. Tak například na svátek svatého Benedikta dostával konvent fíky, pečivo a víno. Na Zvěstování Panny Marie štiku, vejce, mandle, pečivo a dvakrát víno. V postě dostávali bratři v konventu herynka. Pilo se pivo z vlastního pivovaru, který je v klášteře připomínán již v roce 1380. Čtyřikrát ročně, v únoru, v dubnu, kolem Jana Křtitele a v září, byla v klášteře pro všechny minuce, to je pouštění krve žilou, které bylo prováděno v ohřívárně. Na minuci byly vyhrazeny tři dny. První den kromě obyčejného chleba na přilepšenou bylo ještě půl libry bílého chleba a pro osvěžení mistum, což je víno s vodou. Byl-li někdo minucí zeslaben hodně, tak mu v refektáři ukrojili chleba navíc.

Domitář byla společná ložnice konventu. Lůžka byla postavena vedle sebe, měla slamník, jednu lehčí a jednu těžší přikrývku a polštář. U mnichů byly pokrývky vlněné a u konvršů z kožešiny. Při svlékání a oblékání nesmělo být ukázáno holé tělo. Když v místnosti bylo velké horko, bylo možno odhalit nohy po kolena, hlavu a ramena. Do dormitáře vstupovali všichni bratři společně po slunci západu a odcházeli ještě před sluncem východu. V dormitáři bylo nutno zachovat přísné mlčení, které se podle regulí mohlo porušit pouze „při hašení ohně nebo zahánění zlodějů“. Přísně se zakazovalo dívat se po druhých, i když leželi, stejně tak i jakékoliv rušení nočního klidu.

S dormitářem souvisí i umývání. Podle regulí nebylo umývání povinné. Když se ráno zazvonilo na vstávání, mohl si každý umýt ruce, ale jenom když chtěl. Za to se ale předepisovalo umývání nohou a to každou sobotu večer. Zde však regule nařizovala, aby se bratři varovali „smíchu a jiným lehkostem“. Hlavní zásadou dormitáře bylo odstranit všechno, co by snad mohlo být nebezpečné duši.

Předpisy pro oděv a obuv v klášteře odpovídaly řeholním ideálům chudoby a pokory. Oblékání konventu patřilo k největším výdajům kláštera, a proto bylo oděvu věnována zvláštní pozornost. Oděvy měl na starosti bratr, který byl nazýván „camerarius“. Dohlížel nad šitím šatů, nad zásobami sukna a vedl přesný seznam a účty. Přijímal na opatrování letní nebo zimní šaty při změně ročního počasí. Další bratr, nazývaný „vestiarius“, ručil za bezvadné zhotovení šatu a byl představený krejčím a tkalcům.

V čele klášterní tkalcovny konvršů stál mnich magistr. Na zimu předpisovala klášterní regule huňatou kukli a na léto stačila stará kukla. Při vyslání mnicha na cestu dostal od vestiaria kalhoty, které při návratu zase odevzdal, a sice vyprané. Mniši měli bílý talár, černý škalpulíř, který chránil talár před umazáním při práci. Kuklu a škalpulíř mohli odložit pouze písaři, kuchaři a bratři v klášterní nemocnici. Košile směli nosit pouze klášterní bratři kováři a regule předpisovala, aby košile byla černá a těsně k tělu přiléhající. Na cestách měl opat i mniši zcela prostý plášť.

Jinou důležitou části byla obuv. V klášteře se vydělávala pro vlastní potřebu kůže a cisterciáci nosívali obuv zvanou „botas“, která sahala až po kotníky. Mniši dostávali tuto obuv jednou ročně, konvrši pak dostávali obuv pouze obnošenou od mnichů.

Cisterciácké předpisy přísně dbaly na to, aby se každému nemocnému bratrovi dostalo léčení, a tak brzo po vzniku kláštera vznikla i klášterní nemocnice s oddělením mnichů a konvršů. Konvršové měli mírnější řeholní předpisy, s lepší, vydatnější stravou. Předpisy zejména zmirňovaly požadavek mlčení. Nemocní směli mluvit se svým ošetřovatelem, který byl nazýván „infinmárin“, kdykoliv potřebovali, ale šeptem. Nemocní měli úlevu v choru, neboť se mohli modlit v nemocnici. Kromě toho nemocní, kteří měli potíže s klekáním, nemuseli klekat na obě nohy. Další úlevou nemocných byly mírnější předpisy při stravování, kde bylo výjimečně povoleno i maso. Tuto výjimku povoloval vždy jen opat. Nemocný měl dostat všechno, co potřeboval k uzdravení. Při klášterní nemocnici prakticky od samého počátku fungovala i klášterní lékárna, nazývaná „apatyka“.

Zdroj: archiv Františka Schussera