KDYŽ SKONČILY HUSITSKÉ VÁLKY

Osmnáctého září 1437 prohlásil papež Eugen IV. koncil v Basileji za ukončený a povolal nový koncil do Ferrary. Dvacet pět biskupů a 17 opatů, mezi nimi i vyšebrodský opat Sigismund Pirhan, odmítlo povolání do Ferrary, zůstali v Basileji a zvolili druhého papeže Felixe. Od husitských válek byla Praha bez arcibiskupa, a tak byl v Basileji zvolen arcibiskupem pražským Nikolans, který 29. srpna 1441 přijel do Vyššího Brodu a udělil odpustky na opravu kaple Marie Magdaleny.

Z Vyššího Brodu odjel pražský arcibiskup Nikolans spolu s vyšebrodským opatem do Krumlova a 5. září 1441 se v Třeboni sešli stoupenci papeže Felixe V. Toto shromáždění poslalo vyšebrodského opata Sigismunda I. Pirhana a olomouckého probošta jako poslance do Basileje, aby jménem třeboňského sněmu slíbili poslušnost papeži Felixi V.. Oba vyslanci byli v Basileji, kam dorazili 28. října 1441, vřele uvítáni a uprostřed listopadu 1441 byl vyšebrodský opat jmenován biskupem ze Salony a světícím biskupem v Pasově s dovolením jeho opatství. Dle Dr. V. Schmidta byl Sigismund I. Pirhan jako znovuzvolený opat již 17. prosince 1441 již zase ve Vyšším Brodě. Papež Felix V. našel málo stoupenců, ztrácel stále na významu, až se nakonec papež Felix V. podrobil papeži Eugenu IV. Totéž učinili všichni stoupenci Felixe V., tedy i vyšebrodský opat a tím skončil rozkol v katolické církvi.

Jediný známý doklad o půjčce na obnovu kláštera je z 26. listopadu 1438, kdy si opat i konvent půjčili od Reinptrechta von Polheima čtyřicet uherských zlatých, což dokazuje tíživou finanční situaci kláštera a lze reálně předpokládat, že od přiklonění se k papeži Felixovi V. si ve vyšebrodském klášteře slibovali především řešení své finanční situace. V roce 1442 je již vyšebrodským opatem uváděn Sigismus II., který se od Pirchana liší a je tento nový opat spojen s uznáním papeže Eugena IV.Pirhan zemřel jako biskup až 15. června 1472 a byl pochován v hornorakouském Lerchu u Emsu v kostele sv. Laurentina, kde je dodnes jeho náhrobek.

V čase rezignace opata Přibyslava byli 2 příslušníci kláštera se jménem Sigismund, tedy Zikmund. Jeden z nich, bývalý sklepmistr, byl opatem a později biskupem Sigismund I. Pirhan. Po něm se stal 15. opatem Sigismund II., který je pravděpodobně totožný s převorem z roku 1426. Z rozsáhlého Listáře a listináře Oldřicha z Rožmberka se dovídáme v září a v říjnu 1444 o sporu vyšebrodského opata Sigismunda II. s Kašparem a Bartyzalem Schallenberbrem. Oldřich z Rožmberka zde dělá zprostředkovatele a Reinprecht von Polheim, který byl správcem hornorakouského panství, rozhodčího sporu.

Údajně klášter měl umožnit tažení táboritů přes klášterní území do Rakouska, kde škodili husité na panství Schallenbergerů. Jak celý spor skončil, nevíme, snad se lze domnívat z dopisu, který 21. srpna 1448 zaslal  opat Sigismund II. Oldřichovi z Rožmberka na Krumlov. Oznamuje mu, že prkna budou dnes splacena a pokračuje, „jestli jsem Vaší milost něčím rozzlobil, tak prosím Vaši milost, abyste mi laskavě prominul, protože vím, že Bůh chce, nic více činit“. Toto napětí, či dokonce nepřátelství, jak píší někteří kronikáři a historici kláštera, mohlo přimět k rezignaci, která následovala pravděpodobně v roce 1449.

Jisté je, že posledního března 1450 nebyl žádný vyšebrodský opat. Třicátého prvého března 1450 prohlásil na otázku konventu biskup Sigismund I. Pirha, že on přenechal rybářství v Loučovicích jistému Dubovi za zřízení roční činže jedné libry. Loučovický Dub mohl volně lovit ryby ve Vltavě a jejich přítocích na hodinu cesty od rybárny s  tím, že každý pátek dodá klášteru 8 kilo ryb. Listina byla vystavena v hornorakouském Pergu a o tom, že ve Vyšším Brodě nebyl 31. března 1450 opat, svědčí dvě skutečnosti: zprávu žádá konvent místo opata a pak i věta „Kdo bude opatem ve Vyšším Brodě, může privilegia tohoto rybáře zrušit“. Šestnáctý vyšebrodský opat Paul I. von Kapellen, zvolený v roce 1450, byl podle Rafaela z hornorakouského rodu „pánů z Kapellen“, zatímco podle Schmidta pocházel z farnosti Kapellen, tedy Kapliček u Vyššího Brodu. Prvá písemná zpráva o opatu Pavlu I. je z 13. září 1450.

VIZITACE Z WILHERINGU

Na počátku 15. století se klášter dostal do obtíží. Příčinou byla vnitřní válka za vlády Václava IV., která zachvátila i okolí kláštera, jehož poddaní se začali bouřit. „Neplatili dávky a naopak rozchvacovali klášterní majetek. Pro četné loupeže se okolí Vyššího Brodu stalo natolik nebezpečné, že se opat neodvažoval klášter opouštět.“ K těmto vážným problémům se pravděpodobně přidala i jakási blíže neznámá přírodní katastrofa, která situaci kláštera ještě zhoršila. Opakované zprávy o pobořených zdech v klášteře, jež naznačují, že poškození se týkalo mnoha budov, tuto domněnku utvrzují. Vyloučit však nelze ani možnost, že celkový špatný stav klášterního areálu odrážel chudobu kláštera a jeho neschopnost stavby udržovat.

K materiálním těžkostem se přidaly i problémy mravní a kázeň konventu se začala uvolňovat a docházelo i k vnitřním neshodám. V těchto obtížných letech se klášter obracel ke svým zakladatelům jako k záštitě. Zakladatelský rod, zastoupený Čeňkem z Vartenberka jako poručníkem nezletilého Oldřicha II. z Rožmberka a později Oldřich sám, se snaží klášteru pomoci po stránce ekonomické a zasazoval se i o nápravu vnitřních problémů.

Z prostředí vyšebrodského kláštera se zachovalo mimořádné množství vizitací nazývaných Chartae charitatis abbatum Hilariensium monast. Altov. visitantium. Některé v listinném originále v klášterním archivu, jiné ve formulářových sbírkách mateřského kláštera ve Wilheringu. Zápisy se dělí do dvou skupin. První obsahuje výčet majetku a případně dluhů kláštera k datu vizitace, druhá vizitační protokoly ve vlastním slova smyslu, obsahující nálezy vizitátora stran pořádku v klášteře a opatření učiněná k nápravě zjištěného stavu.

Z let 1320 až 1420 známe přinejmenším 18 vizitačních zápisů, což tvoří zdaleka nejbohatší kolekci v rámci českých řádových domů. Vyplývá z nich mimo jiné, že vizitace byly uskutečňovány obvykle jednou za rok, a to nejčastěji v jarních měsících. Pouze ve výjimečných případech, například při rezignaci opata, byla vizitace provedena v jiném termínu. Vizitace shodně upozorňují na nedostatečné dodržování kázně konventu a činí opatření zejména pro utužení morálky mladých řeholníků. Mezi přestupky opakovaně zmiňují absenci mnichů na bohoslužbách, chórových modlitbách včetně vigilií, či při lectio divina. Stížnosti se týkaly i kvality zpěvu a vizitátoři povzbuzovali řeholníky k jejímu zlepšení. Vizitace zdůrazňují též povinnost manuální práce pro konventuály. Vícekrát se též opakuje snaha podpořit častější přijímání eucharistie a cisterciáčtí kněží jsou napomínáni, aby se nevyhýbali povinnosti sloužit mši a aby každý celebroval alespoň třikrát během týdne. Všichni mniši by měli alespoň jednou týdne přijmout Tělo Páně, čemuž má předcházet úplná a upřímná zpověď.

Za jeden z nejrozšířenějších přestupků vyšebrodských cisterciáků je možno označit neoprávněné trávení času v nemocnici. Ať již pod záminkou zpěvu chórových hodinek v tamní kapli či z jiných důvodů. Nemocniční režim zjevně umožňoval mnichům volnější trávení času, včetně různých zábav, a to i ve večerních hodinách, po kompletáři, nač si vizitátoři obzvláště stěžují. Naopak představení špitálu jsou nabádáni ke zvýšené péči o nemocné. Při vizitacích nacházíme i nedostatečné dodržování silencia. Za jeho porušení hrozily provinilcům tělesné tresty. Výtky putují též na adresy těch, kteří popíjejí či se oddávají jiným nedovoleným zábavám. Časté jsou i články proti rušitelům míru v klášteře a proti bratrům, kteří by se protivili svým nadřízeným.

Zvláštní opatření se vztahovala k opuštění klášterního areálu. Mniši museli mít ke každé cestě svolení svých nadřízených. Do samotného Vyššího Brodu nesměli chodit sami, nýbrž s doprovodem ještě alespoň jednoho druha. Také návštěvy mladších řeholníků se měly odehrávat za asistence dalšího člena komunity. Vizitace upozorňují na rozmáhající se nešvar soukromého majetku, který je v rozporu s řeholí sv. Benedikta. Zakazují též oddělené používání klášterních příjmů jednotlivými hodnostáři kláštera. Vizitace opakovaně varují před vynášením důvěrných řádových informací do světského prostředí. K prozrazení „tajemství řádu“, jak je protokoly označují, mohlo docházet buď přímým kontaktem s osobami stojícími mimo řád, pomocí posla nebo listinou. Zda se tyto případy skutečně týkaly vyšebrodských cisterciáků, či zda paragraf patřil k obecným napomenutím vizitátorů, nevíme. V každém případě byl chápán jako jedno z nejtěžších provinění.

Vizitátoři ve svých zápisech pamatovali i na dodržování předepsané pomoci chudým, ať již se jednalo o jídlo nebo o šaty. Chudým se dávaly obnošené hábity ve chvíli, kdy mniši dostali nové. Nikdo z řeholníků si však nesměl opatřit nové šaty sám pod pokutou, že mu byly odňaty a předány chudým. Závěrečná formule vizitací zakazuje prodávat platy na klášterních statcích či majetky kláštera, přijímat do kláštera lidi na ošacení a stravu či dělat dluhy. I když přestupky řádových bratří snad nikdy nebyly příliš vážné, vizitátoři si opakovaně stěžovali na to, že jejich nařízení z minulého roku nebyla dodržena.

Z doby kolem roku 1400 pochází kapitulní řeč, jež následovala po vizitaci a v níž byly shrnuty hlavní výtky vizitátora. I ony reflektují uvolněnou řádovou disciplínu posledních desetiletí před výbuchem husitské revoluce. Vizitátor káral především špatné dodržování chórových hodinek, vyčítal mnichům, že přicházejí do chrámu ospalí, jsou ve zpěvu nedbalí, šetří své hlasy, vynechávají části slov či vět, a navíc často zpívají falešně. Proto vizitátor požadoval, aby byla kvalitě zpěvu věnována zvýšená péče. Dalším terčem jeho kritiky se stal jiný rozšířený prohřešek, a to nedodržování silencia.

Vizitace lépe než jiné prameny dovolují nahlédnout do vnitřního života kláštera. Dovídáme se z nich mimo jiné, že chórové hodinky se zpívaly nejen v konventním chrámu, ale také ve špitální kapli, kde se jich mohli za určitých okolností účastnit i zdraví bratři. Poznáváme i přísnost trestů, jimiž byli mniši, kteří se provinili, trestáni. Od lehkého trestu, jedno či vícedenního půstu o chlebu a vodě třes mrskání a ztrátu postavení v konventu až k vězení. Tyto přísnější tresty postihovaly těžší provinění, jako například porušování silencia, neposlušnost mnichů vůči opatovi či převorovi, případně vyzrazení tajemství řádu světským osobám.

Zdroj: archiv Františka Schussera