EKONOMIKA KLÁŠTERA DO HUSITSKÝCH VÁLEK

Při vzniku vyšebrodského kláštera dosáhl výnos klášterních statků zřejmě hodnoty šedesáti talentů, který tvořily výnosy z kostelů v Rožmitále na Šumavě a v Přídolí. Samotná nadace nebyla výhodná a přinášela minimální zisk. Značná rozptýlenost předávaných statků netvořila příznivý základ pro rentabilní hospodářství. Přímé okolí kláštera ještě nebylo přeměněno v zemědělskou krajinu, která by mohla dávat obživu cisterciáckým mnichům.

Během 13. a 14. století vyšebrodští cisterciáci za vydatné pomoci Rožmberků vytvořili rozsáhlé panství, které před husitskými válkami zahrnovala dvě městečka, více než sedmdesát vsí a pravděpodobně dvanáct hospodářských dvorů. Klášterní doména se skládala z panství v okolí kláštera, z menší državy u Hořic na Šumavě a z majetků severně od Rožmitálu na Šumavě a v okolí Českých Budějovic. Drobné državy patřily klášteru i na území Rakouska.

Ani vyšebrodský klášter se nevyhnul před polovinou 14. století hospodářské krizi, která tehdy postihla většinu českých klášterů. V následujících letech však klášter tyto potíže překonal. Trvale podporován Rožmberky, prošel většinou druhé poloviny 14. století bez vážných finančních problémů. Na počátku 15. století však vyšebrodský klášter opět zabředl do dluhů.

Bohaté písemné prameny kláštera nám dovolují sledovat vývoj pozemkové držby, jak se vyvíjela od poloviny 13. století až do husitských válek. Ve svém okolí získal klášter pouze dosud nekolonizovaný „klášterní les,“ tvořícího část hraničního území mezi Čechami a Rakouskem. Panství v okolí kláštera se začalo postupně tvořit po roce 1275 při postupující kolonizaci kraje. Velký význam měl zisk „hořického zboží“ v roce 1290. Vyšebrodský klášter rozšiřoval svou doménu plynule až do přelomu 14. a 15. století. K rozvoji své domény přispěli cisterciáčtí mniši také vlastní kolonizací a klášterní kolonizace postupovala proti proudu říček a potoků vlévajících se do Vltavy.

Ke kolonizačnímu dílu kláštera náleží i hospodářské dvory, založené „na zeleném drnu“. Na klášterním dominiu v okolí Vyššího Brodu jich bylo nejméně šest. Svou velikostí se osidlovací aktivita vyšebrodských cisterciáků nevymykala českému průměru a vlastní kultivační činností se podílel zhruba třetinou. Kolonizátoři přišli v převážné většině ze sousedních rakouských oblastí. Vyšší Brod patřil klášteru od samého počátku a mniši jej získali již jako tržní osadu a charakter městečka si zachoval i v pozdější době. V souvislosti s počátky vyšebrodské klášterní ekonomiky tvořily výnosy na desátcích farních kostelů. Před rokem 1300 byl klášter patronem již jedenácti farních kostelů a ve 14. století k nim přibyly ještě farní kostely v Kapličkách a na Malšíně.

Vedle rentového velkostatku cisterciáci vytvořili v průběhu 13. až 15. století nejméně dvanáct dvorců. Šest jich bylo soustředěno v okolí Vyššího Brodu, tři patřily k hořickému panství a zbývající tři můžeme označit za rozptýlené. Většina klášterních dvorů měla smíšený agropastorální charakter, který vycházel z podhorského kraje. Zejména dvory v okolí Vyššího Brodu měly dobytkářský ráz. O množství dobytka vypovídají tři vizitace z období let 1340 až 1370. V roce 1340 se uvádí na statcích kláštera 14 koní, 60 volů, 40 krav a 400 ovcí. Vizitace z roku 1373 rozepisuje dobytek dle jednotlivých sedmi klášterních dvorů. V porovnání s rokem 1340 se však jejich součet měnil jen minimálně.

Jak vypadaly dvory kláštera, nevíme. Víme jen, že dvory byly provozovány ve vlastní režii kláštera, jak naznačuje vizitace z roku 1373. Dvory však nebyly jedinými hospodářskými provozy kláštera. V klášterních pramenech se často setkáváme se zmínkami o vinicích, které většinou klášter vlastnil v Rakousku. Ke klášternímu panství patřily i mlýny, které vždy představovaly výnosný provoz. Ryby, jediné povolené maso cisterciáckého jídelníčku, mniši získávali ze svých rybníků a z rybolovu ve Vltavě, na nějž měli právo.

V klášteře se provozovala základní potravinářská řemesla. Byl zde pivovar, pece na pečení chleba a mlékárenské provozy. Klášterní dílny vyráběly oblečení a šily boty pro mnichy a nesmíme zapomenout ani na klášterní hamr. Mniši se ve 13. a v první polovině 14. století orientovali převážně na rakouský měnový systém. Počítali ve vídeňských denárech a v menší míře i v pasovských denárech. Vyššími jednotkami pak byly solidy, což bylo třicet denárů a talenty, což bylo 240 denárů. S platbou v českých groších se ve vyšebrodském klášteře poprvé setkáváme až od poloviny 14. století.

Kolem roku 1400 se část výnosu klášterního velkostatku rozdělovala na pitance, což bylo lepší jídlo v církevní významné dny, či při slavení anniversárii, což byla výročí dobrodinců kláštera. Další peníze byly určeny na liturgický provoz, tedy mše, hostie a svíčky. Další část výnosu se rozdělovala mezi konvent na nové oblečení a boty a nemalá část výnosu byla dána k dispozici opatovi. Nezapomínalo se ani na chudé, kteří pravidelně přicházeli ke klášterní bráně. Na řádové daně platil klášter stejně jako Zlatá Koruna deset liber, která jej řadila k bohatším cisterciáckým klášterům. Papežský desátek však byl pouze čtyři kopy grošů. Vzhledem k tomu, že královskou berni vyšebrodský klášter od roku 1348 neodváděl, nevíme do které ekonomické kategorie objektivně klášter zařadit.

HUSITÉ A KLÁŠTER VYŠŠÍ BROD

Přes podporu rožmberského rodu se ve velmi špatném stavu ocitlo klášterní hospodářství. Válka za Václava IV. vytvořila podmínky pro povstání poddaných, jichž se opat Otto IV. obával natolik, že si netroufal opustit klášter. Zároveň klesala klášterní kázeň, což se projevovalo nejnápadněji na odchodech mnichů z konventu. Všeobecný odklon od přísného dodržování pravidel řehole sv. Benedikta dokumentuje i papežský dispens pro opata, který od roku 1398 směl jíst maso.

Průběh volby opata ve vyšebrodském klášteře poznáváme po smrti opata Otto IV., který zemřel 2. července 1415. Podle řádových regulí oznámil převor Jan Staicze opatu „otci“ ve Wilheringu úmrtí opata a k oznámení přiložil i velkou pečeť zesnulého opata. Opat „otec“, který bývá nazýván páter abbas Jakub, odpověděl, že bere opatovu smrt na vědomí a prohlašuje, že podle Charta charitatie spadá nyní vedení kláštera na něho. Nařizuje převoru Stajčovi, aby za interregna vedl dobře osiřelý klášter a aby netrpěl žádných škod. Současně požádal bratry v konventu, nechť se modlí k Bohu, aby jim dal nového opata. Volby nového opata proběhly 12. března 1416 a novým opatem byl zvolen Přibyslav, který je v roce 1411 v klášteře sklepmistr. Byl prvním vyšebrodským opatem, kterému generální opat v Citeaux svěřil v roce 1417 důležitý úkol, vybírat od českých cisterciáckých klášterů řádové kontribuce, které odevzdával do Citeaux.

Sedmnáctého června 1417 vydal mladý Oldřich z Rožmberka list, jímž nařizuje na rožmberských statcích, že všichni kněží pod ztrátou svých míst „mají udělovat svátost pod obojí způsobou“. O tři roky později, 7. května 1420, však Oldřich z Rožmberka definitivně přechází na stranu císaře Zikmunda a katolické víry. Při ofenzivě táboritů na Českokrumlovsko v květnu 1420 husité vypálili Přídolí, které patřilo vyšebrodskému klášteru. Téhož roku, 17. října 1420, dal Oldřich z Rožmberka do zástavy nejen celé panství Rožmberk, ale i Vyšebrodský klášter s klenoty pod ochranné právo Ruinprechtu von Wallsen a 27. října 1420 tento šlechtic převzal správu zastavených statků.

Vyšebrodští cisterciáci již na jaře 1420 odešli do krumlovského kláštera Minoritů a po 27. říjnu 1420 umisťuje do opuštěného kláštera Reinprecht von Walsere vojenskou posádku, kterou vede purkrabí Reinprecht von Polheim. Až k Vyššímu Brodu však husité v roce 1420 nedošli. Na jaře 1422 husité táhli přes Třeboň, Nové Hrady a Dvořiště do Rožmitálu na Šumavě, který dobyli a zapálili.  Odtud se dostali k Rožmberku, kde byli Reinprechtem von Walserem sice poraženi, ale v rámci těchto bojů se jim 24. května podařilo zapálit krov kláštera ve Vyšším Brodě. Vojenská posádka požár včas uhasila a zabránila tak zkáze kláštera.

V roce 1423 přepadli husité Hořice, které byly také majetkem kláštera, kde faráři vzali „tři kabáty, dva kalichy, tři ornáty a šest knih a prodali vše soumarům“. V rožmberské Popravčí knize je i zápis:“ Jakýsi Pecha z Tisovky, dobře znalý cesty, vedl Jana Husa z Veleslavic, Janka Červeného ze Dvořiště k Rožmberku, potom chtěli klášter Vyšňobrodský vypáliti a Lúčovici osaditi a špihovati“. Tak vypovídal 12. února 1423 Michael z Batelova, který byl dva roky u táborského hejtmana Chvala. Žižkova smrt v roce 1424 učinila husitským tažením do okolí kláštera na čas konec a 6. srpna 1425 bylo mezi kališníky a ochránci kláštera uzavřeno příměří a purkrabím na Rožmberku se stal český vladyka Jan z Mezipotočí.

Mniši vyšebrodského kláštera v čele se svým opatem Přibyslavem však byli nadále v klášteře Minoritů v Krumlově, kde se cítili bezpečni pod přímou ochranou Oldřicha z Rožmberka. Zde se také 4. května 1426 vzdal opat Přibyslav své opatské hodnosti. Stalo se tak v přítomnosti převora Andrease, podpřevora Sigismunda, sklepmistra a fráterů Leonarda, Christiana, Litolda, Gregora, Petruse a Paulise. Těchto 9 mnichů také v květnu 1426 zvolilo čtrnáctým opatem Zikmunda Pirchmana, který se narodil v Rožmberku. Mezi 4. květnem a 10. červnem se mniši z Vyššího Brodu vrátili z Krumlova do svého kláštera.

O napjaté situaci v klášteře na počátku husitských válek vypráví i Listář a listinář Oldřicha z Rožmberka. Čeněk z Vamberka a Oldřich z Rožmberka 19. srpna 1418 ve Vyšším Brodě urovnávají spor mezi opatem a konventem kláštera o stravování a postě. Přes všechny problémy, spojené s husitskými válkami, řeholní život kláštera po návratu řeholníků od Minoritů do Vyššího Brodu se poměrně brzo vrací do „normálních kolejí“. Bohužel, již 5. července 1427, Oldřich z Rožmberka zastavuje hornorakouskému hejtmanovi Reinprechtovi von Walser klášter Vyšší Brod za 2.233 zlatých. Obávaný husitský hejtman Jan Čapek ze Sán v roce 1433 pronikl do Vyššího Brodu, ale Oldřich z Rožmberka zachránil klášter zaplacením výpalného.

Ještě předtím, v květnu 1431, odjíždí opat Zikmund Pirchman do Basileje, aby na koncilu získal finance na obnovu kláštera. O této cestě napsal kronikář kláštera: „výsledek byl minimální, nebo nulový.“ Opat prosí o peníze také 12. března 1435 ve Vídni, ale opět bez výsledku. Naopak, 2. září 1437 pro finanční potíže prodává Oldřich z Rožmberka 3 kasule, 3 kanovnické čepice a 6 kanovnických plášťů konventu cisterciáckého kláštera v rakouském Wilheringu. O necelé dva roky později, 18. března 1439, činí Reinprecht von Walsen seznam klášterních klenotů, které mu byly zastaveny Oldřichem z Rožmberka.