VYŠEBRODSKÁ MADONA

V Národní galerii Praze je originál Madony, původně umístěný na oltáři v jižní chórové kapli konventního kostela, kde je dnes na jeho místě kopie. Tento slavný obraz Milostné Panny Marie je dílo mimořádné úrovně, vzniklé v období let 1400 až 1420, tedy v období pozdního krásného slohu. Dílo je připisováno české malířské škole jak slohovou formou, tak motivy českých patronů v dolní části obruby. Na puncované zlaté půdě dřevěné desky malovaný obraz je vrouben 12 cm širokou obrubou. Na obraze je namalována po pás Panna Maria v modrém plášti s červeným rubem, spjatým u krku zlatou sponou. Světle rusé lehce zkadeřené vlasy jsou na obou stranách zaokrouhleného čela sčesány a kryty vzadu závojem, připevněným zlatou korunou, na níž i na spodní čelence jsou střídavě vsazeny rubíny a safíry. Sličný obličej je skloněný a Madona drží usmívajícího se nahého Ježíška, který sahá ručičkama po závoji na hlavě Panny Marie. V zlaté půdě pozadí jsou vryty kolem kruhové svatozáře tři andělé a nad nimi na obrubě jsou namalována poprsí tří andělů, kteří drží pásku na které je vyryto: „Regina roeli laetare quuia quem meruisti (portare) rezurexit zicus bi (xit).“

Na obou stranách rámu jsou namalovány miniaturní postavy. Na pravé straně sv. Apolena s kuželem, sv. Markéta s drakem a sv. Šimon s pilou a na levé straně sv. Kateřina s mečem, sv. Barbora s věží a klečící dárce obrazu. Dole jsou poprsí českých patronů: sv. Václava ve vévodském klobouku a s bílým praporcem s červenou orlicí, sv. Zikmunda pod korunou v zeleném plášti a šípem v ruce, sv. Víta, který má také korunu v červeném plášti, sv. Vojtěcha s biskupskou mitrou v červeném obleku, sv. Jana Křtitele s beránkem, sv. Prokopa s berlou a sv. Ivana v mnišském šatě s laní. Dole v levém rohu klečící postava dárce je zobrazena v kanovnickém kožíšku má v rukou pásku s nápisem:“Dra pro nobis Sancta Dei (genifrix).

Cechner na rozdíl od nových průvodců uvádí, že „Miniatury na rámu Madony jsou výborné kresby s jemností, která je příznačná pro českou malířskou školu z doby Karla IV.Dárcem Madony byl příznivec vyšebrodského kláštera Petr z Rožmberka“, který zemřel již v roce 1384 a byl kanovníkem a proboštem u Všech Svatých v Praze. Dále Cechner uvádí, že „arcibiskup Jan z Jenštejna slíbil listem ze 7. prosince 1384 všem, kdo se k obrazu pomodlí, čtyřicetidenní odpustky, čímž se stal kostel klášterní cílem mnohých poutníků. Vznik Vyšebrodské madony lze srovnáním všech okolností klásti do třetí čtvrtiny 14. století. Jako původce označil profesor Bernard Grueber dvorního malíře císaře Karla IV. Mikuláše Wurmsera“. Sám Cechner však i uvádí, že „dle dra. Bedřicha Burgera vznikla Madona pod vlivem severofrancouzským a dle dra. R. Ernsta byla malována mezi XIV. a XV. stoletím“. To vše ukazuje na značně obtížné určení doby, kdy byl obraz namalován. V každém případě se však jedná o tom, že „desítky dodnes dochovaných replik obrazu svědčí o jeho oblibě v rámci českého mariánského kultu“.

Datace obrazu Vyšebrodská madona kolísala mezi léty 1380 až 1430. Dřívější datum je spojováno s vyobrazením Panny Marie uvedených v písemných pramenech. Zároveň se zdála snadná identifikace donátora, který je zobrazen na rámu obrazu, v němž byl spatřován kanovník Petr II. z Rožmberka. Nejnovější výzkum ukazuje, že obraz je ještě mladší a že pravděpodobně pochází až z let kolem 1440. Jeho bohatě zdobený rám, na němž nacházíme mimo jiné vyobrazení dvanácti světců a světic, spolu s křížem na zadní straně obrazu, interpretovaným jako doklad jeho vysvěcení, napovídá, že mohl sloužit jako malý přenosný oltář.

Přenosné oltáře se v Čechách 15. století používaly též v kostelích, jež byly poškozeny během husitských válek a nebyly dosud opraveny. Z klášterních pramenů víme, že v roce 1426 vyšebrodští cisterciáci požádali o přenosný oltář. Bylo to se vší pravděpodobností mezi 4. květnem a 10. červnem 1426, při návratu z krumlovského kláštera Minoritů do Vyššího Brodu. Spolu s nimi se nevrátil těžce nemocný opat Přibyslav, který rezignoval na svou funkci a před odchodem od Minoritů byl zvolen čtrnáctým vyšebrodským opatem Zikmund Pirchman. Přenosný oltář se vší pravděpodobností nesli z Krumlova do Vyššího Brodu, protože si nebyli jisti, zda „nějaký oltář po husitech ve Vyšším Brodě najdou.“

UDĚLENÍ PRÁVA PONTIFIKÁLIE

Papež Bonifác IX. udělil 13. listopadu 1402 opatovi Ottovi IV. „jakož i všem jeho následovníkům právo nosit Pontifikalizu“. To jsou biskupská znamení: mirta, hůl, prsten a sandály. Současně jemu i jeho následovníkům udělil papež Bonifác IX. právo udělovat slavnostní pontifikační požehnání, konsekrovat oltáře a kalichy, světit církevní oblečení, nově vysvěcovat kostely a hřbitovy a příslušníkům řádu udělovat nižší posvěcení. Listinu vydanou v Římě, potvrdil svou pečetí i Jongelin, nejvyšší představitel té části cisterciáckého řádu, která uznávala jako hlavu katolické církve římského papeže.

Za tímto významným povýšením je možno především vidět přímluvu Jindřicha z Rožmberka, jemuž se Bonifác IX. jako významnému představiteli Českého království snažil vyhovět, stejně jako poloha kláštera, která umožňovala dobrý styk s Podunajím a Itálií. Jindřich z Rožmberka, který po smrti svého otce Oldřicha 4. března 1390 převzal vládu rožmberského panství, daroval opatovi Ottovi IV. biskupskou čepici, prsten a řetěz s křížem a osobně se zúčastnil slavnostního předání a převzetí pontifikálií, které následovalo v neděli na oktávě Nanebevstoupení Páně v roce 1403. Třináctého prosince téhož roku papež Bonifác IX. potvrdil vyšebrodskému klášteru farnosti Vyšší Brod, Rožmberk, Kapličky, Malšín Horní Dvořiště, Rožmitál, Rychnov, Přídolí a další farnosti. Do těchto farností klášter mohl jmenovat mnichy nebo faráře.

V roce 1410 se vyšebrodský opat Otto IV. nezúčastnil jednání generální kapituly a byl žádán, aby se dostavil v příštím roce na důležité zasedání, kdy se měla projednávat reforma řádu. K absenci se zřejmě vztahuje nedatovaný list opata Otto IV., v němž se omlouvá, že nemůže „pro nebezpečné poměry v zemi, jimiž jsme kolem dokola obklopeni, a hlavně pro vnitřní války, jimiž nám naši poddaní škodí, takže stěží může kdo na vlastních svých statcích přejít bez nebezpečí na majetku a osobě“ přijet do Citeaux. Slibuje se však řídit všemi usneseními, které kapitola přijme. V podobném duchu je i druhý list opata Otto IV., v němž omlouvá svou neúčast na generální kapitule nebezpečím na cestách a válkou.

Zdroj: archiv Františka Schussera