Heuraffl je první písemně doložený název dnešní Přední Výtoně a v němčině je tento název používán dodnes. Různí autoři kladou příchod poustevníků do Heurafflu již do roku 1357. V té době začalo intenzivní osidlování pravého břehu Vltavy, o čemž svědčí urbář z roku 1379, kde je poprvé písemně připomínána většina osídlení na území dnešní obce Přední Výtoň. Profesor Augustin Sedláček píše: „Rožmberkové založili několik klášterů na panstvích svých, dva v Krumlově a třetí pro poustevníky sv. Pavla na poušti Vítkova Hrádku blízko Frymburka na Výtoni (Heuraffel)." Všimněme si výrazu "na poušti Vítkova Hrádku", což znamená na pusté krajině tohoto panství. Také německý historik Přední Výtoně Oswald Sonnberger píše o pusté krajině.
Německý název „Heuraffl" znamená v překladu „lesní chýše." Poustevnický řád sv. Pavla vedl zcela nenáročný život v naprosté odloučenosti od ostatního světa. V každém případě v roce 1384 založili Jan a Petr z Rožmberka „v lesích pod Frymburkem šest cell a kapli pro poustevníky sv. Pavla, kde se říkalo Heuraffl, a dali k tomu plat dvou kop z rychty a cla z městečka Frymburk". Encyklopedie českých klášterů upřesňuje: „Bratři Petr a Jan z Rožmberka darovali roku 1384 eremitům kapli sv. Pavla a šest cell, ležících na odlehlém místě v šumavských hvozdech. Nadání potvrdil roku 1389 pražský arcibiskup Jan z Jenštejna."
Řád eremitů vznikl v roce 1250 sloučením dvou starších skupin uherských poustevníků. V Čechách vznikaly již v době předhusitské jednotlivé poustevny a poustevnické osady hlásící se ke vzoru prvních eremitů. Nejvýznamnější poustevna byla tehdy v Přední Výtoni čili Hejrově. Řádovým oděvem eremitů byl hábit (oděv sahající až ke kotníkům) z bílého sukna, škalpulíř (pruh látky, který se navléká na hábit) s cingulem (provaz, kterým se hábit stahuje) a kapucí (pokrývka hlavy) téže barvy. Ne každý eremita dodržoval požadavek plnovousu.
Fotogalerie:
Znakem eremitů byli dva lvi opírající se předními tlapami o palmu, na které sedí havran. Řádovým sídlem byl klášter sv. Vavřince u Budína; řád postupoval proti proudu Dunaje a od této řeky se vší pravděpodobností byl uveden v Heuraffl. V tomto řádu byli nejen poustevníci mniši (cierici monachi), ale i laičtí bratři. Vracíme-li se k pojmu „cell", jedná se o obytnou část určenou jednomu poustevníkovi. Šest cell tedy znamená, že zde bylo od počátku šest poustevníků - mnichů eremitů. V knize Heuraffl im Böhmerwald stojí že: „Petr II. z Rožmberka byl proboštem svaté kaple na Pražském hradě a zemřel 16. listopadu 1384. Jeho bratru Janu leželo blaho mladé poustevny, která se nacházela v jeho lesích, na srdci."
Poustevníci z Heurafflu se stali velmi brzy známými, o čemž svědčí i nadace humpoleckých měšťanů Haska a Jakuba z roku 1385. Roční úrok dvou kop pražských grošů měl být frymburským rychtářem vyplácen "ve dvou stejných splátkách v sousedství žijícím poustevníkům." Tato smlouva byla potvrzena Janem z Rožmberka 8. června 1385. Jan z Rožmberka 11. srpna potvrdil závěť, a když 1. září 1389 zemřel, poustevníci z Heurafflu dostali "pozemky, na kterých stálo osídlení poustevníků včetně okolních pasek a úrok ve výši šesti kop pražských grošů, vyplácených z pokladny hradu Rožmberk stejným dílem na svátky sv. Galussi a sv. Georga. Peníze byly předány převoru Hodykovi nebo jeho následníkovi s doporučením frymburského faráře". Ze závěti Jana z Rožmberka je zřejmé, že v roce 1389 byl představeným poustevníků v Heurafflu převor Hodyko, který zemřel v roce 1416. Pražský arcibiskup Jan z Jenštějna 29. září 1389 potvrzuje trvání poustevny v Heurafflu a připojuje ji k českému, tedy pražskému arcibiskupství. Toto potvrzení bylo zřejmě vynuceno blízkostí premonstrátů v rakouském klášteře Schläglu, který měl fary v nedalekém Frymburku a v Rychnůvku. Premonstráti a eremité vedli spor o udělení odpustků. Pravděpodobně v letech 1423 až 1425, kdy husitská vojska táhla krajem a vypálila nedaleký rakouský Haslach, "se svými divokými hordami v Heurafflu dílem zabili a dílem zde žijící poustevníky vyhnali." To je psáno v eremitní frymburské farní kronice.
Zdroj: archiv Františka Schussera
