Rožmberk byl znám mezi Židy z Vídně, z Prahy a celého rakouského mocnářství jako provinční město plné přírodních krás, romantiky a rozšířené židovské komunity, která měla trvalé sídlo u pravého břehu Vltavy pod hradem, kde se říkalo „Židovské město.“ Zde byla i synagoga. Podle Topografie od Johanna Gottfrieda Sommera žily v Rožmberku v roce 1841 čtyři židovské rodiny. Při stavbě školy v Rožmberku v roce 1880 byl vytesán nápis do základního kamene, který složil místní kaplan Zephyrin Tobner. Píše se v něm: „Čísel popisných ve městě je 198, v nichž je 1.454 křesťanů. S nimi žije 72 Izraelitů a jeden rabín, který se stará o Mojžíšův zákon a obyčeje“. V roce 1893 uvádí sčítání rožmberské Židovské město jako samostatnou městskou část a při sčítání obyvatel k 31. 12. 1900 se uvádí v Židovském městě 6 domů a 47 obyvatel Rožmberka izraelského vyznání. Z 1.082 obyvatel v roce 1915 bylo 21 Izraelitů.

Z toho lze usuzovat, že mezi lety 1890 a 1915 dochází v Rožmberku k úbytku Židů, který je však menší než odchod křesťanů z města. Tento pokles obyvatel pokračoval i v roce 1930. V Rožmberku žilo již jen 973 obyvatel. Jako v jiných obcích měly také domy Židů v Rožmberku jako čísla popisná římské číslice a tyto na mnoha staveních jsou ještě patrna. Okolo synagogy s číslem 80 lze rozeznat jako „stará židovská čísla“ dnešní čp. 75, 78, 79 a 81 původního „Židovského města“. Arabské a římské číslování bylo zavedeno v roce 1771. Na volném místě vedle špitálu v čp. 75 jsou patrny zbytky požárem zničeného židovského domu. Starousedlí Židé vyprávěli, že na jeho místě stávala původní synagoga.

Synagoga ve zbořeném čp. 80 byla dle Cachnera založena v 17. století, ale po požáru v roce 1846 byla zcela přestavěna. Byla to budova „zevně prosta ozdob, jednopatrová, o třech osách s předloženými otevřenými schody. Uvnitř byl sál o třech oknech, 6,8 x 10 metrů veliký, krytý českými klenbami mezi pásy. V západním poli po celé šířce sálu empora.“ Archa úmluvy v oltáři o dvou dřevěných sloupcích s kladím měla raně barokní ráz z konce 17. století a pozdější bolcové postranice byly z konce 18. století. Opona 120x180 cm před archou měla starší žlutou hedvábnou zlatem a stříbrem tkanou renezanční obrubu pět centimetrů širokou, našitou na novějším červeném sametu. Uprostřed býval žlutý damašek s hebrejským nápisem. Všechny tři lustry byly mosazné, renesanční a pocházely ze 17. století. Jeden z nich byl šestihranný o průměru 50 cm a výšce 55 cm, který měl nahoře jezdce, který sedí na orlu a v ruce drží žezlo.

Zbývající dva lustry byly osmihranné o průměru 60 a 75 cm. Synagoga měla hluboké sklepy a v prvém patře býval i byt rabína. V synagoze bývala i pekárna chleba pro Židy. Zeď „Misrach“ není jako v Jeruzalemě postavena na jihovýchod, ale na severovýchod. Až do první světové války byl v Rožmberku rabín, který nejen vykonával židovské bohoslužebné obřady, ale i učil židovské děti hebrejštině, písmu a náboženství. Poté, co úřad rabína nemohl být pro malý počet Židů obsazen, převzali na sebe čtení při bohoslužbách a výuku dětí Max Alina, Heindrich Sternschein a Sigmund Holzbauer. Holzbauer prováděl dohled při porážení zvířat, „aby to bylo košer.“ Při svatbách a pohřbech byl v Rožmberku rabín z Českých Budějovic. Loď synagogy byla v roce 1938 zcela zničena nacisty SS, kteří přišli z Lince. Kultovní předměty byly zničeny. Během druhé světové války byla synagoga používána k bydlení, ve sklepích bylo skladováno uhlí a po válce bylo v horních prostorách zřízeno zámečnictví, které bylo zrušeno v padesátých nebo na počátku šedesátých let 20. století. V domě s čp. 81 bývala ještě za prvé světové války početná židovská rodina „Schammes“, kde se Max Alina staral o chrámovou službu. Již dříve zde byly zřízeny židovské lázně, které předepisovaly používat v lázních pouze čistou pramenitou nebo dešťovou vodu. Rožmberská židovská komunita měla dva hřbitovy. Na starém hřbitově se pohřbívalo do devadesátých let 19. století. Tento hřbitov ležel za jižní městskou zdí u zadní branky. Na konci 19. století byl založen nový hřbitov při krumlovské silnici, na který byli pohřbíváni Židé až do roku 1950 z celého politického okresu Kaplice od Frymburku až po Nové Hrady. Starý židovský hřbitov byl označen za památku, měl být restaurován a povalené náhrobní kameny znovu postaveny Heidrichem Steinnscheinem. Ten měl při tom zařídit, že malé pohřební pole u městské zdi bude stupňovitý terén a tím se získá místo pro další hroby.

Nejstarší odhalené náhrobní kameny byly datovány do 18. století. Na jednom z nich z roku 1793 stojí hebrejský nápis: „Zde spočinul David z Lince, zemřel v polovině svých let, jeho osudem se stala Eva.“ David se psal Isak Miskowitz, rožmberský Žid, který měl být zabit na lineckém tržišti. Všichni zemřelí židé v Linci na Dunaji byli pohřbíváni v Rožmberku, až do roku 1863, kdy tam byl také zřízen židovský hřbitov. V jednom letním večeru 1939 byl starý židovský hřbitov v Rožmberku zpustošen německými mládenci, za což měli být zatčeni na několik dní do vězení gestapa. To, že náhrobní kameny přežili nacistickou dobu je nutno přičíst cisterciáckému páteru Dr. Dominiku Kaidlovi. Starý židovský hřbitov byl po roce 1945 opět vyhlášen národní kulturní památkou. O začátcích židovského města v Rožmberku není nic známo. Je neustále zmiňováno, že zde Židé byli již za Rožmberků, dodnes se však o tom nenašel žádný doklad.

Možné objasnění je v soudní při z roku 1378 mezi občany Lince a Freistadtu kvůli „malé soli“ a dopravě „židovského masa“ z Rožmberka k spotřebě Židů v Linci. Jednalo se o cestu přes Haselgraben, která míjela Freistadt, čímž město přicházelo o zisk z cla. Přesto jsou nám rožmberští Židi známi až v druhé polovině 17. století díky objevu bývalého rabína z Lince Dr. Viktora Kurreina. V lineckých soudních spisech jsou v souvislosti s nedodržením „Východního a Bartolomějského trhu“ v roce 1676 zmiňováni dva rožmberští Židé Joachim Löbl a Alexandr Korb, o deset let později je zmiňován bez udání jména opět jeden Žid z Rožmberka a v roce 1706 byl do soudních spisů v Linci zanesen Salomon Marian, v roce 1712 Marcus Marian a v roce 1738 Žid Ascherl z Rožmberka. Všechny tyto písemné doklady pro rožmberské Židy pocházejí z fondu Buquoyská šlechta.

V 17. století obecně stoupl počet židovského obyvatelstva v Čechách, a proto bylo další zvyšování židovské komunity omezeno. Císařský patent z roku 1726 ukládal pro celé Čechy maximálně 8541 židovských rodin, které se vyskytovaly před tímto rozhodnutím. Aby toto bylo pro budoucno stabilní, bylo po dlouhá staletí až do roku 1849 možné, aby se pouze jeden syn z rodiny mohl oženit. V tehdejší době potřebovali všichni poddaní k uzavření sňatku povolení vrchnosti, neboť v Čechách bylo nevolnictví. Dekret císařovny Marie Terezie z 18. prosince 1744 pamatoval na vyvázání všech Židů z Čech a v zimních lednových až březnových dnech bylo v roce 1745 vystěhováno asi čtrnáct tisíc Židů z Prahy. Právní, sociální a lidská jistota byla uložena teprve tolerančním patentem císaře Josefa II. pro celou Rakousko-Uherskou monarchii.

I když toleranční patent má pro Židy i nadále některá diskriminační opatření, přinesl zejména přístup k novým řemeslům a vzdělání. V roce 1787 vyšel zákon o změně hebrejských jmen, ve kterém byly uzákoněny křestní jména a německá příjmení. Bohužel se nám nezachoval žádný popis života v rožmberském židovském městě. V každém případě se zde Židům nežilo lehce, byli považováni za „druhořadé občany“, ačkoliv platili stejné poplatky vrchnosti jako ostatní obyvatelé města Rožmberk. Jednu svobodu měli ale zajištěnu a to dodržování různých náboženských přikázání, prožívání náboženských svátků a zvyků, které každopádně v malém rožmberském židovském městě dodržovaly.

Rožmberské židovské město ztratilo v 19. století svoji podobu. Židovští obyvatelé se postupně přestěhovali do okolních měst s trhy nebo přirozeně také do významnějších průmyslových center monarchie, například do Lince a Vídně. A tak v tomto židovském městě bydlela kromě rodiny, která se starala o synagogu jen jedna dlouho usazená židovská rodina. Tato rodina byla duší kulturního a spolkového života. Ta zde vydržela až do samého tragického konce.

Zdroj: archiv Františka Schussera