Jsou věci, o nichž se hovoří zvolna, jako o těžkém snu, který snad ani nemá nic společného se skutečností. Desítky let staré vzpomínky na jezero utrpení a lidských strastí však mají stále svou hořkou příchuť životní zkušeností, na kterou nelze zapomenout. Hrdinku z bojů u Dukly si každý představujeme bezpochyby po svém, ale zdá se mi, že jsme se všichni mýlili. Setkal jsem se s tichou, nadmíru klidnou a oslnivě skromnou ženou, která mnoho let pracovala jako zdravotní sestra v Loučovicích. Vy dříve narození, kteří žijete v Loučovicích již dlouho, si na ní jistě dobře pamatujete. Po válce prožila plných sedmnáct let jako zdravotní sestra v Loučovicích. Ano, byla to paní Mirka Pavelcová. Svůj životní příběh nám vyprávěla u táboráku v máji 1962, kdy přijela za svou dcerou Jarkou na Větrník, kde jsme měli s dětmi mého vodáckého oddílu „domovský přístav.“

Narodila se v městečku Horodenka na Ukrajině. V sedmi letech jí zemřela matka a děvče osiřelo. Ujaly se jí dvě tety, které se provdaly za Čechy, a s nimi se dostala až do československé jednotky a do bojů za osvobození Československa. To jí nebylo ani 17 let. Pousmála se: „Ani si dnes nedovedu představit, že by některé z mých dcer mohla něco takového prožít. Myslím, že by ani nemohly tak samostatně pracovat přímo v bitvě pod palbou děl.“ Ale jako by přiznala víc, než chtěla, honem dodává na vysvětlenou: „Víte, mě už život předtím na takové hrůzy jaksepatří připravil. Viděla jsem esesmany, jak před námi stříleli židy. Ale ani mrtvé jsme nesměli přikrýt, protože byli zastřeleni pro výstrahu. Viděla jsem mnoho takových tragédií, to byla průprava na Duklu. Krutá, ale důležitá příprava. No a v bojích u Dukly jsme u prvního tankového pluku sbíraly ještě se dvěma zdravotnicemi raněné. Operovalo se v nejprimitivnějších podmínkách v lese. Otevíraly se hrudníky, dělaly se trepanace lebky. Pamatuji si, že jednou trvaly operace nepřetržitě pět dní a nocí, neměli jsme skoro ani čas spolknout něco k jídlu. A moje nejsmutnější chvíle? Snad tahle. Byl u nás jeden chlapec, vyučený cukrář z Hradce Králové. Když zastřelili spojku, která nám přinášela na zádech jídlo, prohlásil, že nás hlady nenechá. A zrovna ve chvíli, kdy se plížil na pole, aby nám natrhal alespoň nějakou mrkev, byl zasažen německým granátem. Jakmile jsem zaslechla volání o pomoc, hned jsem k němu letěla. Měl utrženou nohu v kyčli a sám si chtěl ten utržený pahýl ošetřit a přivázat takovým úzkým fáčem, jaký fasovali všichni vojáci, aby si mohli ovázat drobné škrábance. Bylo to otřesné. Tehdy jsem to poprvé a naposledy nesnesla. Udělala se mi tma před očima a omdlela jsem. Po válce jsem byla oznámit smrt jeho rodičům. Jinak jsem ovšem viděla mnoho podobných těžkých zranění. A ještě jedna z nejsmutnějších vzpomínek. Ale ta je už z dnešních dní. Přijel za mnou kamarád z fronty. Byl tak nešťastně raněn střepinou do spánku, že mu proletěla za kořenem nosu a přišel o obě oči. Setkali jsme se po létech. Chtěl si prohlédnout mé děti. A tak si je obě postavil vedle sebe a rukama ohmatával jejich výšku, vlasy a já stála opodál a bylo mi smutno.“ Tuhle vzpomínku jsem našel náhodou, když jsem si rovnal svůj archiv a bylo by hřích, abych jí neuveřejnil.

Zdroj.: archiv F. Schussera