František Papoušek líčí události 30. září 1938 v Loučovicích takto: „Noc byla klidná a beze změny. Ráno dva hasiči odešli. V pátek 30. září 1938 o dvanácté hodině polední nám telefonicky hlásili z Certlova (dnes Rybníka), že je nařízena evakuace. Proveďte ji co nejdříve! Směrnice evakuace jsme měli, vzali jsme všechno účetnictví, a co bylo pro nás nejcennější a nerušeně odjeli. Přijeli jsme do Českých Budějovic večer.“

V sobotu 1. října 1938 odchází z Vyššího Brodu a okolí československá armáda i Stráž obrany státu (SOS) a přesunuje se na levý břeh Vltavy, která tvoří tříkilometrové „neutrální pásmo“. A jak dopadla jednotka SOS, v níž byl Jan Justin? „Prvého října 1938 nám povoz dovezl zavazadla až do Zátoně, kde jsme si koupili občerstvení a sjednali další povoz, který nám naše věci odvezl až do Přídolí, poslední německé vesnice. Po odchodu z Přídolí tamní Němci ihned všude vystrčili prapory s hákovým křížem. Další povoz nám odvezl tlumoky do první české vesnice Mirkovice, kde se nám dostalo radostného uvítání a pohoštění od místního obyvatelstva…“

Úřední československá zpráva z 2. října 1938 mimo jiné informuje, že „dne 1. října ve dvě hodiny odpoledne obsazování skutečně začalo. Německá vojska vtáhla do Čech jednak směrem od Lince k Vyššímu Brodu…“ Vrchní velitelství wehrmachtu oznámilo, že „německé oddíly 1. října za vedení generálporučíka Leeba překročily ve 14,00 hodin hranice a začaly s obsazováním prvního úseku, přičemž postoupily asi 150 metrů k Vltavě. Dne 2. října ve 13,00 tyto oddíly překročily Vltavu a svůj postup zastavily. Byly zabrány obce Frymburk a Vyšší Brod.“

Do Loučovic přišla německá armáda z Přední Výtoně od Lipna. Jak popisují německé noviny Volksstimme No.22 z 5. října 1938: „Ve Vyšším Brodě byly prohledávány byty tamních komunistů a ti obžalováni, že se zmocňovali i majetku uprchlých nacistů v září 1938.“ Mezi zatčenými byl i loučovický Josef Lackinger, kterého čekal koncentrační tábor Mathausen. V loučovické papírně pracoval od 14 let a při zatčení mu bylo 21 let. Prvého října 1938 byly Loučovice „slavnostně“ přejmenovány na Kienberg a obec i továrna byly „slavnostně připojeny k nacistické Říši.

Jaké však bylo překvapení německých vojáků při příchodu na naše území, když si lacino mohli nakoupit jídlo a ostatní zboží, kterého v Německu byl již dávno nedostatek. Kromě potravin se rozdával i petrolej, cigarety a zápalky. Samotnému redaktorovi nacistických novin Volksstimme se zdálo, že Němci dělají ze sebe větší chudáky, než jakými ve skutečnosti byli.

Jedenáctého října 1938, vydal říšský ministr vnitra nařízení pro tzv. Sudety. Vlajka s hákovým křížem se tu stala oficielní státní vlajkou a soudy začaly vynášet své rozsudky jménem „německého lidu.“ Za správu zodpovídali velitelé příslušných vojenských jednotek. Říšským komisařem byl jmenován Konrád Henlein, který podléhal přímo Hitlerovi. Takzvané Sudety se „vrátily“ do svazku německé říše. Problémem se stalo vyrovnání cen některého zboží, zejména potravin, které byly v Loučovicích lacinější než v Německu. Loučovice byly začleněny k hornorakouské župě Öberdonau, a spadaly pod Krumlov. Župním vedoucím NSDAP byl esesák August Eigruber.

Blížila se zima, slavnosti skončily a všední život musel jít dál. Uklidnění poměrů však přineslo i nutnost řešení problému co s henleinovskou stranou SdP. Oficiálně byla SdP převedena do nacistické NSDAP v Loučovicích po 5. listopadu 1938. Vybudováním organizace NSDAP byl pověřen vedoucí strany v rakouském Wellsu a služebnám bylo nařízeno, aby se postaraly o zajištění všech dokumentů z období „boje za odtržení Sudet.“

O papírně v Loučovicích píše znovu Volksttimme No.86 z 10. října 1938. Loučovická továrna nebyla zpočátku schopna téměř žádného provozu, protože se nedostávalo základního provozního kapitálu. Dále bylo třeba zajistit odbyt výrobků, protože česká odbytiště odpadla.

Před doplňovacími volbami do říšského sněmu vystoupil ve Vyšším Brodě 1. prosince 1938 župní vedoucí a státní ministr Wagner z Mnichova. Mimo jiné zde i řekl: „Nedovedu si vůbec představit, že by někdo z nás nehlasoval ano, a kdyby, tak je to darebák!“ Volby se konaly 4. prosince 1938. Na volebním lístku stálo: „Hlásíš se k našemu vůdci Adolfu Hitlerovi, osvoboditeli Sudet, a dáváš svůj hlas návrhu nacionálně socialistické německé dělnické strany?“ Pod tím dva kroužky. Větší ano a menší ne.

Snahou nacistů bylo, aby volební lístek se svým „ano“ odevzdali všichni občané a tak nemocné a přestárlé vozili k volební místnosti osobními auty. Loučovice byly plné hákových křížů, volebních plakátů, hesel a transparentů. A výsledek voleb v Loučovicích byl: „gab es ein 100 % iges „Ja“ für den Fühler das Reich“. Myslím, že to ani nemusím překládat. Volební maškaráda skončila, nacisté byli spokojeni a cizina přesvědčena, že v Sudetech je všechno v pořádku.

Do roku 1939 vstupovali loučovičtí Němci s velikými nadějemi. Hodnotili uplynulý rok jako velmi úspěšný pro německý nacismus, což dokládali zejména „osvobozením“ Loučovic, vlastně Kienbergu, počátkem října 1938. Ještě v roce 1968 napsal v Linci Michael Wolner, německý historik Loučovic: „Nemůže nám mít nikdo za zlé, když jsme také my žádali, abychom mohli žít ve společenství vlastního národa a v našem širokém prostoru se mohli snažit o mír a svobodu. V tomto uvědomění a s pochopitelnou radostí jsme šli pracovat na tomto novém státním útvaru.“

Osmého ledna 1939 byla v Kinbergu zorganizována „neděle s eintopfem.“ Každá, i Porákova rodina, vařila jen jedno jednoduché jídlo a ušetřené peníze byly odevzdány jako pomoc chudým rodinám. Současně byla i uspořádána sbírka obnošeného šactva a bot. O dva dny později, od 10. ledna 1939, začaly v Kienbergu a okolí platit vyšší ceny chleba a mouky, aby byly stejné jako v Německu. Již od počátku roku 1939 nastoupilo mnoho mladých Němců dobrovolně do nacistické armády a zároveň začaly odvody k povinné vojenské službě.

Do nacistické strany NSDAP byla vybrána „nová krev“ z řad vedoucích pracovníků Porákovy továrny, která byla přeměněna v komanditní společnost „Moldaumühl Brüder Porak Komannditgesellschaft“. Vybraní lidé, zejména na hospodářských postech, dostali obsáhlé dotazníky, ve kterých museli uvést svou proněmeckou činnost v letech 1935 až 1938. Jednotlivé vyplněné odevzdané dotazníky byly „kontrolovány“ vedoucím NSDAP ve Vyšším Brodě Ferdinandem Wurzingerem, který vlastnil ve Vyšším Brodě tesařský závod.

Zdroj: archiv Františka Schussera