V archivu Národního technického muzea v Praze jsem našel vzpomínky Jana Petra z loučovické papírny. Ty „dnešní“ jsou z roku 1905 nebo 1906: „V celém podniku bylo zaměstnáno přes tři sta dělníků. Pracovalo se na dvě směny. Ráno od šesti hodin do dvanácti. Pak byla hodinová přestávka na oběd a denní práce končila v šest hodin večer. V tom byly dvě čtvrthodinové pauzy na svačiny. V šest nastoupila noční šichta, která pracovala do šesti hodin druhého dne. Některé stroje běžely nepřetržitě, na některých se pracovalo převážně jen ve dne, podle potřeby. Zámečníci a odborní dělníci, mistři a dílovedoucí bydleli v místě, ostatní tovární dělníci přicházeli ze svých domovů, vzdálených dvě hodiny i více pěšky. V zimě se brouzdali závějemi, takže již cesta do práce znamenala pro ně značnou únavu. Jen malá část továrních dělníků, a to většinou svobodných žen, bydlela v dělnických domech poblíž továrny. Ráno, ještě za šera, kupily se u brány továrního dvora shrbené postavy s ranečky na zádech, v pravé ruce sukovici, v levé konvičku se žitným kafem a kozím mlékem, celodenní živobytí, k němuž si ještě přikoupili lahvičku piva při svačině. Byli to prostí, dobří lidé, skromní a nenápadní.“

V nedalekých Kapličkách bylo 33 čísel popisných, a jak se na pořádnou obec sluší, číslo popisné jedna měla fara a číslo dvě škola. Největším statkem zde byl „Hirterhäusl“ v čp. 11 s 33 hektary, ale byla zde především více než polovina domů, kde bylo méně než pět hektarů půdy s jedinou kravkou nebo kozou. A právě tito chalupníci také tvořili tovární zaměstnance loučovické papírny, jak na ně vzpomíná Jan Petr.

Z polévek se nejčastěji vařila kyselka, a to jak ze sbíraného kyselého mléka, tak z podmáslí, někdy ještě s přísadou tvarohu. Oblíbené byly i polévky z kyselého zelí, hrachovka, bramboračka, houbovka a chlebová polévka. Takhle se to střídalo od pondělí do neděle. Každodenní potravou byly i brambory. Ze syrových se dělaly bosáky, drbanice a Reibenknödel, kdy se přidávala nakrájená houska. Jedly se buď se zelím, nebo posypané tlučeným mákem. Hojné byly bramborové šišky, kterým se říkalo Nudeln a bylo jich několik druhů. Často se mazaly sirupem z cukrové řepy. Lepenice byly brambory smíchané se zelím, omaštěné škvarky. Z brambor a krupek se vařila nastavovaná kaše.

V zimě chalupáři z Adámek, Hvězdy a Krásného Pole sváželi pro vyšebrodský klášter polenové dříví do údolí Vltavy z Medvědí hory, Cikánského vrchu a Vyklestilky na saních. Nejdříve bylo nutné vyšlapat dřeváky stopu od Vltavy k místům, kde bylo dříví složeno. Polenové dříví se sváželo ručními sáněmi, které byly přes dva metry dlouhé a daly se na ně naložit až tři kubíky dřeva. V přední části saní byly k „nosům“ upevněny dvě silné okované bukové větve, které se zvednutím zarývaly do sněhu a tím brzdily. Muž se zády opíral o náklad dřeva na saních, paty měl zaryté do sněhu a oběma rukama brzdil. Svážení palivového dříví na ručních saních byla velmi namáhavá a nebezpečná práce. Byla ale dobře placená. Vždyť v roce 1905 platil klášter za plně naložené svezené sáně 65 haléřů a nejlepší sáňkaři, kterými byli Johann Preisschopl, Johann Oppenauer a Andreas Mühlböck, za jediný den svezli sáně s palivovým dřívím až čtyřikrát.

Okresní hejtman z Kaplice píše do Prahy zprávu: „V sobotu 10. prosince 1887 zastavilo patnáct dělníků v čistírně dřeva práci. Chtěli pro pana továrníka nemožné. Zvýšit denní mzdu ze 40 krejcarů na dvojnásobek Ke stávce vyzval jeden z dělníků, který byl za to jako štváč odsouzen ke dvěma dnům vězení. V pondělí 12. prosince 1887 však devět z 15 stávkujících nastoupilo do práce hned v šest hodin ráno a ostatní v deset hodin dopoledne, když předtím podali v kanceláři podniku stížnost na nízké mzdy.“ V roce 1891 se archiv presidia místodržitelství rozrůstá. V celulózce A. Poráka v Loučovicích vypukla další stávka. Zúčastnilo se jí sedmnáct dělníků a ve stávce vydrželi jedenáct dní, od 6. do 16. března 1891. Stávkovali proti snížení úkolové mzdy a podruhé marně.

Zdroj: archiv Františka Schussera (rok 2009)