Celá oblast z Vyššího Brodu až po Lipenský zdvih byla v první polovině 19. století velmi špatně sjízdná, až v roce 1857 se z důvodu transportu těženého dřeva započalo s výstavbou lepší a širší silnice pro povozy. Stavba této silnice byla ukončena v roce 1864 a vedla až do Výtoně. Přes Vltavu šly dva velmi jednoduché můstky, jeden byl v místě starého hamru v dolních Loučovicích (naproti Kiliánu) a druhý pak u Lipenské zdviže (počátek Lipenské přehrady). Tyto můstky si ti, kteří je potřebovali, stavěli sami. Také je museli často obnovovat a to proto, že je brala velká voda.
Pokud místní obyvatelé potřebovali zajet do města, jezdilo se vlakem. Většinou se jezdilo do Lince nebo do jiného cíle v Horním Rakousku. Do Č. Budějovic se jezdilo velmi vzácně. Nastupovalo se ve stanicích Vyšší Brod - Rožmberk vzdáleném 20 km nebo v Rybníku vzdáleném 24 km a ještě jedna možnost byla z Černé též 24 km, ale tam odtud se jezdilo jen, když bylo třeba něco vyřídit v horní části Šumavy. K těmto stanicím se lidé dostávali pěšky. Dnes se nám jistě zdá, že je to daleko, ale tenkrát byli místní obyvatelé zvyklí chodit opravdu velmi dlouhé trasy pěšky. Většinou takového člověka doprovázel ještě někdo z rodiny nebo přátel, aby mu pomohli nést zavazadlo. Vyprovázející tuto cestu museli tak ujít dokonce dvakrát. Ještě existovala jedna možnost se do stanic dostat a to poštovním vozem, ale ten tudy projížděl jen jednou denně z Výtoně do Vyššího Brodu a dále do Rybníka a jeho kapacita byla velice omezená.
Výdělečná činnost v této oblasti byla zaměřena především na práce spojené s těžbou dřeva, tudíž tu byli hlavně dřevaři a voraři. Dále pak tu žili kameníci, smolaři nebo uhlíři. Obdělávání půdy bylo provozováno jen v malém a to spíše na přilepšenou. Důvodem byly velmi špatné podmínky k pěstování, protože je zde nesmírně kamenitá půda a z té se víc nedokázalo získat. Dříví z lesů stahovali sedláci nebo dopravci pomocí koní a volů. V zimě se používaly k tomuto účelu speciálně upravené saně. V každém případě bylo důležité, aby byla doprava levná a k tomu dopomohla i Vltava. Krátké dříví se dalo plavit, ale dlouhé dříví, které se vázalo do vorů, se muselo rozdělat a z vody vytahovat. Dělo se tak u Lipenské zdviže a to na více místech k tomu určených. Klády se z vody vytahovaly pomocí háků s řetězy a po jejich vytažení se odtáhly dále na určené místo, kde se hromadilo. Odtud se pomocí speciálně zhotovených dlouhých vozů nebo dlouhých saní a koňmi transportovalo do Vyššího Brodu. Tam se z nich opět vázaly vory, které se mohly plavit až do Prahy, nebo ještě dále po Labi. Plavení dřeva bylo možné jen v letních měsících, ale protože ho bylo opravdu velké množství, byl jeho transport do Vyššího Brodu provozován celoročně. Kamenité dno Vltavy v oblasti Čertovi stěny neumožňovalo plavení vorů, ale pokud byl dostatek vody, plavily se kritickou částí jednotlivé kmeny. Když se při tom kmeny zaklínily, museli je dělníci uvolnit a to znamenalo při vysokém stavu vody obrovské nebezpečí. Ne jeden z těchto dělníků skončil v proudu divoké řeky, který jej strhl sebou a nebylo již pro něj záchrany. Tento složitý, úmorný, nebezpečný transport a pro majitele především nákladný se snažili tito vyřešit již dříve jiným způsobem. Tak např. za Wiléma z Rožmberka se uvažovalo o odstraňování překážek a dokonce na některých místech k tomu i došlo. V roce 1760 se pomocí odstřelů v místě Čertovi stěny vytváří 760m dlouhá a 7,5 až 9,5m široká průrva. Inženýr Rosenauer ve službách hraběte Schwarzenberka v roce 1780 přichází s dalším nápadem a to vybudovat plavební kanál, ale k jeho uskutečnění pro nedostatek financí, nedochází. Až v roce 1902 se nad Vyšším Brodem ve spojitosti s elektrárnou firmy Spiro částečně plavební kanál podle Rosenauera buduje.
Pomocí matrik můžeme dnes již od roku 1642 resp. 1664 zjistit jména obyvatel v okolí, ale je škoda, že není možné z nich i vyčíst, které domy jim patřily. Důvodem je, že Marie 
Theresie až v roce 1771 nechala zavést číslování domů. Bylo by to snad možné prostudováním pozemkových knih, ale tyto záznamy jsou sepsány v různých pozemkových knihách, podle toho, pod kterou vrchnost majitel spadal a to celou věc komplikuje. K tomu jsou ještě většinou zápisy vedeny buď v latině, nebo v jazyce německém a psány gotickým písmem.
V roce 1884, kdy do Loučovic poprvé přišel pan Arnošt Porák, celou usedlost Loučovice tvořilo 40 obytných domů dělících se do tří částí
Část patřící pod Bolechy: 3 selské usedlosti Fischerbauer – Jakob Binder (vedle hřbitova), Gottfried Wiltschko (dnešní hasičárna), Mathias König (v blízkosti obce Lipno), 1 malý mlýn Radelmachermühle (původní kamenná vrátnice v továrně ve Sv. Prokopě), 1 dům hajného (Gatermann- poslední domek v lese nad „Klanerákem“), 30 malých domků a kostel sv.Prokopa.
Část patřící pod Mnichovice: 1 dům hajného s hostincem (Hegerhaus - bývalý hamr) a 1 obytný dům s chlívem Nagl Prokop (nízký domek přes řeku od hasičárny).
Část patřící pod Krásné pole: 1 dům porybného (fara), 1 obytný dům s chlívem (Stockinger - domek u řeky vedle kostela sv. Oldřicha), 1 malý domek (Nagl Prokop – stál přibližně v místě vodárny nad Lachoutovýma – dnes již neexistuje) a kostel sv. Oldřicha
Loučovice patřily pod 3 farní okrsky a to fara Vyšší Brod, Malšín a Kapličky. Později okrsky spojeny pod jeden - Vyšší Brod.
Škola se nenacházela ani v jedné části Loučovic. Z pravidla se chodilo do školy tam, kde stál i příslušný farní kostel pro danou oblast. Školáci dostávali však i povolení chodit do té školy, která byla co nejblíže. Školy pro první stupeň se nacházely ve Vyšším Brodě, Malšíně, Výtoni a Frymburku a později i v Kapličkách a na Slupečné. V roce 1889 byla zřízena škola i v Kyselově. Z tohoto přehledu je zřejmé, že děti žijící v Loučovicích v oblasti dnešní staré elektrárny měly do školy velmi daleko a tak dostal tesař zde žijící povolení učit. Byl to člověk, který přišel trochu do světa a měl děti naučit alespoň číst, psát a trochu počítat.
