PRVOTISKY

Když Johan Gutenberg z Mohuče, vlastním jménem Gensfleisch, vytiskl svou pověstnou čtyřiceti dvou řádkovou bibli, nikdo netušil, jaký vynález se zrodil. Kolem roku 1450 tiskne z rámu prvé knihy knihtiskem s vyměnitelnými kovovými literami, odlitými z matric. O knihách, které byly vytištěny do roku 1535 - 1540 se říká, že se jedná o prvotisky. Právě tyto prvotisky podstatně ovlivnily celý další vývoj civilizace a vzdělání. Nahlédneme proto do historie prvotisků ve vyšebrodském cisterciáckém klášteře. V rámci České republiky, ale i za hranicemi má ten nejlepší zvuk. Vyšebrodská knihovna, která po strahovské a tepelské klášterní knihovně má třetí největší sbírku prvotisků v  Čechách.

Většina prvotisků se stala součástí vyšebrodské klášterní knihovny již v 15. a 16. Století, jako živá literatura. Nechybějí však ani doklady o tom, že prvotisky patřily mezi přírůstky 18. a 19. století jako předměty značné sběratelské ceny. Nejstarším dochovaným prvotiskem vyšebrodské klášterní knihovny je Thascius Caecilius Cypryanus: Opera (Venetils) Vindelinus de Spira z roku 1471. V letech 1753 až 1755 nechal opat Quirin Mickl postavit pro knihovnu samostatné sály, vyzdobené bratry laiky. Tento učený opat a bibliograf věnoval nevšední péči nejen vnější výzdobě knihovny, ale především její náplni. Jmenoval prvního řádného knihovníka dr. Quirina Gavera z Ehrenbergu. Prvotisky, které již byly tehdy vysoce ceněny, dostaly nové vazby a byly opatřeny razítkem „Bibliothecae Monasterii Altovadensis“. Prvotisky byly umístěny společně s ostatními tisky systematicky podle oborů. Jejich autorský katalog sestavil historik a pozdější profesor a rektor Karlovy univerzity Xaver Maxmilián Millauer ve svých 28 letech v roce 1812. Svazkový katalog obsahuje 772 prvotisků do roku 1535, z toho do roku 1500 sto devadesát devět děl.

O tom, že všechny prvotisky nebyly rozpoznány a některé přibyly do knihovny až po roce 1812, svědčí doplňky katalogu a dnešní stav. Roku 1836 byla zřízena z bývalé posluchárny kleriků, která přiléhala ke knihovně, místnost pro prvotisky, kam byly vyčleněny a umístěny spolu s rukopisy a příruční knihovnou. Tehdejší knihovník a archivář Siegfried Kühewel, který zemřel v roce 1853, seřadil prvotisky chronologicky a vytvořil tak samostatné oddělení knihovny, podle skříní označené 51 až 53, v němž byly tisky do roku 1539. Roku 1882 bylo ve vyšebrodské klášterní knihovně 1.266 prvotisků, z toho 261 prvotisků bylo vydáno do roku 1500. Prvotiskům věnoval pozornost i knihovník a pozdější převor Raphael Pavel, který žil v letech 1842 až 1900 a v roce 1926 Paul Krasnopolski, který se zmiňuje o některých prvotiscích, které jsou dnes nezvěstné.

Pokud vyšebrodské prvotisky nebyly získány pro klášter přímo, pochází většinou ze šumavských far. Tak například 26. března 1524 odkázal klášteru své knihy farář v Kapličkách u Vyššího Brodu Jan Hayn a do klášterní knihovny také vplynula knihovna poustevníků z Přední Výtoně, jejíž katalog z konce 15. či začátku 16. století se dochoval v rukopisu pražské Univerzitní knihovny. Poněvadž knihovna vznikala z praktické potřeby, je samozřejmé, že obsah většiny prvotisků je teologický. Nelatinské prvotisky jsou výjimkou a z českých prvotisků jsou ve Vyšším Brodě pouze dva výtisky Pražské bible. Většina vyšebrodských prvotisků vyšla z dílen tiskařů v Augsburku, Basilei, Kolíně nad Rýnem, Norimberku, Štrasburku a Ulmu. Mimo německý knihtisk jsou početně zastoupeny italské Benátky. V letech 1950 až 1991 spravovala vyšebrodské prvotisky Státní vědecká knihovna a později Krajská knihovna v Č. Budějovicích. V roce 1991 se navrací prvotisky spolu s celou knihovnou zpět do majetku vyšebrodského cisterciáckého kláštera. 

JAN ZRINSKÝ A KLÁŠTER

Jan Zrinský se narodil v manželství Evy z Rožmberka a Mikuláše Zrinského hraběte ze Serynu v roce 1565. Jejich svatba se konala 10. října 1564. Eva z Rožmberka byla sestra posledních dvou Rožmberků, Viléma a Petra Voka. Po svatbě přijala evangelickou víru svého manžela a odešla na rodové statky Zrinských, do Čakovce v Chorvatsku. Když Janu Zrinskému byl rok, tak jeho otec, chorvatský bán, byl velitelem pevnosti Sziget v dnešním Maďarsku a bojoval proti Turkům. Turci pevnost Sziget dobyli a 7. září 1566 Mikuláše Zrinského popravili. Jan Zrinský vyrůstal po boku své matky a na dvoře strýce Petra Voka z Rožmberka v Bechyni, kde se mu dostalo základů dvořanské výchovy. V roce 1578 se jeho matka znovu provdala a se svým mužem Pavlem z Gassoldu se usadili v italské Mantově. Třináctiletý Jan Zrinský však zůstal v Čechách a od roku 1581 se stal členem pážecí družiny a později dvořanem Rudolfa II., kde byl až do roku 1606.

Bezdětný a stárnoucí Petr Vok se po smrti sestry Evy roku 1591 a bratra Viléma v roce 1592 stále častěji zaobíral myšlenkami na budoucí uspořádání rožmberského dědictví. A tu se dostává do popředí jeho oblíbený synovec Jan Zrinský. V roce 1593 prosadil poslední rožmberský vladař přijetí Zrinského do panského stavu a v roce 1597 mu zápisem v zemských deskách věnoval panství Rožmberk.

Petr Vok z Rožmberka Janu Zrinskému také vybral nevěstu. Byla jí Marie Magdalena, dcera Volfa Novohradského z Kolovrat z fraucimoru Kateřiny Rožmberské z Ludanic. Sám Petr Vok z Rožmberka jel sjednávat 29. října 1599 tuto svatbu a 1. listopadu 1599 se konaly velkolepé zásnuby. Svatba se konala 7. listopadu 1600 a trvala tři dny. Mezi svatebčany byl i nejvyšší hofmistr Království českého Kryštof z Lobkovic, který zastupoval císaře. Svatební veselí proběhlo „hlučně se vším dostatkem a oupravou“. Po sňatku se Jan Zrinský se svou manželkou usadil na Rožmberku, kde si vydržoval nepočetný dvůr, který tvořilo přibližně třicet osob. Jan Zrinský po svatbě přistoupil k renesančním úpravám Dolního hradu v Rožmberku, kde vytvořil pozoruhodné manýristické zámecké prostředí. Nechal na rožmberském hradě krásně vyzdobit a vymalovat Rytířský (Hodovní) sál s alegoriemi smyslů, lidského věku i hudební výklenek, který byl často využíván. Varhaník Jana Zrinského zde skládal moteta.

V německé kronice Vyššího Brodu se sice píše, že 27. září 1600 Petr Vok z Rožmberka „nařídil, že po jeho smrti má fojtství přejít na jeho synovce Jana Zrinského,“ ale to se ve skutečnosti stalo až závětí Petra Voka z Rožmberka z 23. dubna 1610. Poněvadž byl Jan Zrinský nemocen, tuto část závěti doplnila důležitá klauzule, že pokud Jan Zrinský zemře bez mužského dědice, panství Rožmberk a Libějovice připadnou Janu Jiřímu ze Švamberka, kdežto vyšebrodský patronát přejde na českého krále. Jan Zrinský byl u smrtelné postele Petra Voka z Rožmberka 6. listopadu 1611 a zdědil panství Rožmberk, Libějovice a patronát kláštera ve Vyšším Brodě, který převzal 26. listopadu 1611. 

Když Václav Březan podrobně popisuje pohřební průvod posledního Rožmberka Petra Voka z Třeboně do vyšebrodského kláštera, tak uvádí, že 1. února 1612 byl „velký sníh a dobrá sanice. Pan Jan hrabě z Serynu, jakožto kolátor, předně na Rožmberce na týž průvod očekával a pány vyslané z říše i jiné, kteříž poslední ten skutek milosrdný prokázali, laskavě a dobrotivě přivítal s potom náležitě trachtýroval a dále do kláštera provoditi pomohl...“ Jaroslav Pánek pokračuje: „Za dohledu Jana Zrinského byla tam rakev sňata ze zvláštního vozu a po německém kázání uložena do rožmberské hrobky v cisterciáckém kostele Nanebevzetí Panny Marie“. Václav Bůžek připomíná, že v době pohřbu Petra Voka z Rožmberka byl Jan Zrinský nemocný.

Poslední léta života Jana Zrinského ze Serynu na Rožmberku nebyla šťastná. Jeho manželství zůstávalo bezdětné a dlouhodobě jej trápily bolesti hlavy a křeče celého těla. Dva týdny po smrti Petra Voka z Rožmberka převzal Jan Zrinský patronátní právo nad vyšebrodským klášterem, ale již po třech měsících, 24. února 1612, Jan Zrinský umírá. Jeho pohřeb uspořádal Jan Jiří ze Švamberka až 11. dubna, aby se mohli pohřbu zúčastnit příbuzní z chorvatského Čakovce. V zámecké kapli na Rožmberku byl Jan Zrinský ze Serynu uložen do cínové rakve a za doprovodu smutečných hostů převezen do kláštera ve Vyšším Brodě. Zde průvod očekával 26. vyšebrodský opat Paul III. Farenschou, kněží z kostelů na panství Rožmberk a zástupci českokrumlovských jezuitů, minoritů i klaristek. Po smuteční bohoslužbě a za zpěvu smuteční písně, kterou složil Šimon Lomnický z Budče, byla rakev uložena do samostatné hrobky v levé krajní kapli svatého Benedikta klášterního kostela. Nad ní zavěsili osobní zbroj hraběte a jeho posmrtný štít. Teprve o rok později bylo místo posledního odpočinku Jana Zrinského opatřeno honosným náhrobkem z červeného mramoru s postavou zemřelého ve vysokém portrétním reliéfu. Ve stejnou dobu vymaloval oltář sv. Benedikta a stěny kaple Tomáš Třebochovský.

Když po vzniku samostatného Československa popisoval A. Cechner kulturní památky vyšebrodského kláštera, tak o náhrobním kameni Jana Zrinského mimo jiné napsal: „Deska z červeného mramoru, 1,28 x 2,28 m veliká, zapuštěna jest v dlažbě kaple sv. Benedikta, zakryta jest uprostřed padacími dveřmi, 0,98 x 1,98 m velkými, zasazenými ve vrubu obruby. Pod dveřmi jest deska 30 cm prohloubena a jest na ní vytesána ve vysokém reliéfu ležíci, 1,98 m dlouhá postava sličného muže s knírem, krátkou bradkou, oděného ozdobným plátovým brněním, z pod něhož viděti španělský límec kol hlavy, ležící na polštáři. Postava opásána v levo dlouhým mečem, v pravo dýkou, má přes sebe na životě složeny ruce v plátových rukavicích. U nohou v pravo helmice, v levo znak Zrinských, svisle půlený. V pravé polovici čtyři perutě, v levé na hradební zdi věž s cimbuřím mezi dvěma hvězdami. Náhrobník jest mistrovsky velmi ostře do nejmenších podrobností vytesán a úplně zachován následkem přikrytí. Náleží záhy zemřelému dědici statků Rožmberských, hraběti Janu Zrinskému, + 1612, synovci posledního Rožmberského pána, což patrno z nápisu na obrubě vrchní plochy desky...“ Precisní popis doplňuje neméně precisní kresba náhrobníku Jana hraběte Zrinského, kterou reprodukuji.

Náhrobník Jana Zrinského ze Serynu je vzácným dokladem manýristického náhrobku, který věrně zobrazuje zemřelého v životní velikosti. Detailně propracované brnění a zbroj jsou důležitým dobovým svědectvím hmotné kultury. Náhrobník zhotovil linecký sochař Jan Křtitel Späcz, hrobku vyzdil Vlach Jan z městečka Rožmberku a cítonou rakev ulil pražský cínař Valtin Hölman. Smrtí Jana Zrinského ze Serynu přešel vyšebrodský klášter a s ním i Vyšší Brod pod bezprostřední ochranu císaře. V sobotu po narození Panny Marie 1614 připojil na žádost opata Ferenschona v Linci císař Matyáš II. svou velkou pečeť pod privilegia kláštera i Vyššího Brodu z roku 1608, které jim udělil Petr Vok z Rožmberka.

Zdroj: archiv Františka Schussera