ZÁVIŠŮV KŘÍŽ

Jeden z Vítkovců, ctižádostivý Záviš z Falkenštejna, se oženil s vdovou po králi Přemyslu Otakaru II. Kunhutou, vzbouřil se proti králi Václavu II. a ten jej nechal 20. srpna 1290 popravit. Cechner píše: „Blíže levé strany jest v dlažbě žulová deska, zdobená třemi pětilistými růžemi, pod níž dle tradice prý pochováno jest tělo Záviše z Falkenštejna“. Hlava dle téhož pramene je uložena do levé zdi, náhrobní nápis Závišova hrobu četl ještě Bohuslav Balbín.

Již před ním byli v klášteře z Vítkovců pohřbeni Vok z Rožmberka a Vítek II., který zemřel 22. září 1277. Nemohu zde necitovat Ladislava Stehlíka z jeho Země zamyšlené:“V kapitulní síni jsem hledal místo posledního odpočinku Záviše z Falkenštejna. Jeho zlehčelou mrtvolu přenesli tenkrát mniši vyšebrodští z hlubocké louky do svého kláštera, tělo pochovali vedle opatů a hlavu zazdili někde ve výklenku této síně. Měli k tomu své důvody. Manžel královnin věnoval jim dar hodný štědrosti vskutku královské. Vysoký stříbrný kříž, těšící se jistě oprávněné světové pověsti“.

Závišův kříž je nejvzácnějším klášterním pokladem. Praví se o něm, že ho dostal Záviš z Falkenštejna z bývalého pokladu uherských králů při své druhé svatbě se sestrou Ladislava Uherského. Po Závišově smrti byl odevzdán klášteru ve Vyšším Brodě. Je to dvouramenný byzantský kříž 70 cm vysoký a 27 cm široký. Skládá se z původního kříže vysokého 42 cm a později připojené nohy a sošky Krista. Původní kříž byl poset 44 drahokamy a 166 perlami. Antonín Cechler uvádí, že perel je 174. Zhotoven je ze stříbra, na němž jsou uloženy lístky arabského zlata. Devět emailových medailonů kryje relikvie. Na každém medailonu je zobrazeno poprsí světce, jeho jméno je řecky připsáno: Georgius ,Paulus, Thomas,  Georgeos, Petrus, Ionnes, Theologus, Demetrius a Athanasius. Dodatečně přidělaná stříbrná pozlacená noha o průměru 28 cm má 39 drahokamů a 31 vltavských perel.

Jak píše nejen Korblův průvodce z roku 1908, vše vyrobené z ryzího zlata, zmizelo z kříže počátkem 19. století. Roku 1810, kdy se stát ocitl ve finanční tísni, musel klášter zlatou sošku Spasitele z kříže sejmout a odevzdat do mincovny i stříbrný podstavec kříže. Teprve v polovině 19. století dostal Závišův kříž dnešní stříbrnou pozlacenou neorokokovou nohu s drahokami a vltavskými perlami. Zatím co Mikovec píše, že kříž věnoval klášteru sám Záviš, Vocel podotýká, že tento kříž věnoval klášteru roku 1412 Jindřich II., což je pravděpodobnější.

NEJSTARŠÍ RUKOPISY

Latinské přísloví říká: „Claustrum sine armarie est guasi castrum sinc armamentarie“, což volným překladem znamená „Klášter bez knihovny je jako hrad bez výzbroje“. Základem dnešní velkolepé klášterní vyšebrodské cisterciácké knihovny byla malá příruční knihovna, kterou přineslo z Wilheringu roku 1259 prvních dvanáct mnichů. Knihy byly v té době uloženy v bytě opata. Zachoval se seznam 77 knih, které jsou ve vyšebrodském klášteře již od roku 1259. Postupně byly dary, koupí i vlastním opisováním získány další rukopisy. Takže dnešních 205 pergamenových rukopisů tvoří vzácně ucelený soubor, který dokazuje, že budování klášterní knihovny bylo systematické a cílovědomé.

Z celé sbírky jsou nejstarší čtyři pergamenové Listy svatého Pavla. Jedná se o fragment z osmého století. Každý list je velký 15x12 cm a na pergameni jsou minuskule s červenými majuskulemi. Latinské slovo miniskule označuje malé a majuskule velké písmeno. Další nejméně tři knihy ručně psané pocházejí z jedenáctého století. Nejvýznamnější je Psalterium. Tento žalmář obsahuje knihu žalmů Starého zákona, má 142 stran a na předposlední straně je letopočet 1018. Jednotlivé strany mají velikost 18x14 cm a tento žalmář byl donesen z mateřského kláštera Wilheringu již v roce 1259.

Další kniha Dialogi Gregorii byla napsána v letech 1081 a 1082 Evínem (Janem) a třetí knihou z 11. století je Antifonář. Kniha z klášterní knihovny Commentarius biblicus super Lucam et Joanem byla napsána kolem roku 1200 ve Francii. Má 179 listů pergamenu 34x24 cm a má francouzské minuskuly na západoevropském nehlazeném pergamenu. Dekorace knihy je výhradně grafická. Malíř (iluminátor) ovládající drobnomalby použil orientálních prvků z Francie, kde kodex vznikl. Cechner v roce 1921 sice uvedl, že tato kniha byla do Vyššího Brodu přinesena z Wilheringu, ale dle mého názoru je to málo pravděpodobné, neboť ve Wilheringu před rokem 1259 nebyla žádná francouzská kniha. Spíše se přikláním k názoru, že tato kniha byla koupena v roce 1292 při návratu z generální kapituly v Citeaux, když „král Václav II. českým cisterciákům věnoval na nákup knih 200 hřiven stříbra“.

Dva rukopisné kodexy pocházejí z prvé poloviny 13. století a byly pravděpodobně vyrobeny ve stejné dílně nebo alespoň ilustrovány stejným malířem. Jde o Martylogium cisterciense a Regula s. Benedicti. U obou knih jde o středorománskou minuskulu z 13. století a ornamentální dekorace patří do uměleckého okruhu jihoněmecké a alpské oblasti. U Regule s. Benedicti postavy obou benediktinů mají šedobílé roucho a tento kolorid naznačuje, že kniha byla psána již pro cisterciácký řád.

Je pozoruhodné, že v nejstarším katalogu knihovny se nevyskytuje ani jeden exemplář celé bible, tj. Starého a Nového zákona. Byl to nedostatek, který nahradil kolem roku 1300 opat Otto II. Vyšebrodský klášter neměl v té době vlastní skriptorium (písárnu), a tak se opat Otto II. obrátil na klášter ve sv. Florianu u Lince o výpomoc. Skriptorium ve svatém Floriánu v té době produkovalo „gigantické bible“, které mají stejné slohové i věcné znaky v klášterních knihovnách alpských zemí. Soubor pěti velkých biblí, který se nazývá Biblia Latina, má katalogové číslo 17 a 1.288 popsaných stran. Každá strana pergamenu má rozměr 49x34 cm a jsou psány středoevropským gotickým písmem. Na počátku prvého dílu je rukou 14. století vepsáno Monasterii Altovadensis, což neklamně značí, že bible byla od počátku majetkem vyšebrodského kláštera. Z této pětidílné bible se četlo při různých liturgických úkonech v řeholním nebo kapitolním choru, někdy i v refektářích při společném stravování mnichů.

Bible byly kladeny na vysoký čtecí stůl a tak byly dobře čitelné. Ačkoliv se všichni písaři řadí do počátku 14. století, kreslíři používali i starobylé romantizující předlohy románských motivů. Na iniciálách vyšebrodských biblí je téměř vždy drak s křídly a rozevřenou tlamou ovíjející břevno nebo se zakusující do vlastního ocasu. Se zvláštní zálibou všech tří malířů iluminářů komponovali tváře mnichů s plnovousem. Ve třetím dílu bible chybí iniciály, které nikdy nebyly domalovány.

Dle slovníku cizích slov je iniciála „větší ozdobné písmeno na začátku odstavce, kapitoly nebo knihy“. V klášterní knihovně ve Vyšším Brodě je nejméně 409 iniciál na pergamenových rukopisech z 13. až 15. století a tak mohu na několika vzorcích ukázat, jak bohatá je „obrazárna“ miniatur v těchto iniciálách ukryta. Písař, který psal text podle předlohy, vynechával v záhlaví kapitol místo na namalování iniciály a na okraji listu nakreslil písař rydlem malé schema iniciály.

Malíř, který text rukopisu zdobil, namaloval na volné místo iniciálu podle svých předloh. Nejdříve nakreslil brkem obrysy budoucího vyobrazení a potom nanášel štětečkem barvy. Z vyobrazení se dovídáme i mnoho o tom, jak vypadal všední život v době, kdy malíř maloval. Příkladem mohou být biblické postavy, které malíř oblékal do oděvů nošených jeho současníky.

Snad ani nelze začít jinak, než iniciálou „A“ z prvé strany vyšebrodského pergamenového rukopisu „Regula S. Benedicti,“ který vznikl v prvé polovině 13. století a do Vyššího Brodu byl přinesen v roce 1259 z cisterciáckého kláštera v rakouském Wilheringu u Lince. Iniciála zobrazuje světce Benedikta, usazeného za písařským pultem, jemuž naslouchá benediktin, klečící na zemi. Postavy obou benediktinů mají šedobílé roucho. Tento kolorit naznačuje, že kniha byla psána i iluminována již pro cisterciácký řád. Skladba tvarů prozrazuje již prvky byzantismu. Slohově stejná je i výzdoba iniciál dalšího vyšebrodského rukopisu „Martyrologium Cisterciense,“ kde také iniciály vyplňuje románský střídavě barevný úponek zelený, červený a okrový s nasazenými motivy pupenů z konce 12. století. Oba tyto pergamenové rukopisy patří svou výzdobou do uměleckého okruhu jihoněmecké a alpské oblasti-

Druhou polovinu 13. století v mém přehledu iniciál z rukopisů klášterní knihovny reprezentuje iniciála „B“ z 84 pergamenového listu knihy „Papae Gregori. Jedná se o ornamentální perokresbu, u které je barevná sestava ještě románská složená z červené, zelené a okrové na tmavě modrém podkladě.

V seznamu knih, které v roce 1259 přinesli mniši z Wilheringu do Vyššího Brodu, nebyl ani jeden exemplář kompletní bible. Tento nedostatek nahradil teprve vyšebrodský opat Otto II., který byl opatem v letech 1286 až 1309, kdy objednal v klášteře benediktinů ve Svatém Florianu u Lince kompletní bibli. „Biblia latina má pět svazků, 1.288 pergamenových listů o velikosti 49x34 cm a 108 iniciál. Z rozboru iniciál této bible, který provedl Antonín Friedl, lze vystopovat tři kreslíře, kteří prokazatelně pocházeli z okruhu klášterního skriptoria ve Svatém Floriánu u Lince. Tam po dobu asi půl století byla pěstována malba se specifickými miniaturami v iniciálách. Jejich společným znakem je fantastická zvířena a motivy laločnatých trojlistů a pětilistů.

K mému překvapení je ve vyšebrodské „Biblia latina“ na 26 iniciálách znázorněn drak, a to nejčastěji drak s křídly, rozevřenou tlamou jak se ovíjí o břevno nebo se zakusuje do vlastního ocasu. Několikráte je zde i drak s hlavou fousatého mnicha nebo vícehlavý drak. Nemohu zde nevzpomenout kult draka z Číny či zápas svatého Jiří s drakem. Ve třetím svazku bible zůstalo 14 iniciál nedokončeno či nenakresleno. Kresby iniciál vypovídají o starých románských předlohách, kde figurální iluminace nemají ještě plně vyvinutou plastičnost a jednotlivé postavy jsou vkomponovány do výplní iniciál bez prostorového řešení. Z iniciál jsem vybral „A“ ze strany 127 čtvrtého svazku, kde je scéna stětí Holoferna Juditou ve stanu a na loži. Po pravé straně stojí služebnice. Scéna komponována přesně podle textu bible. Iniciálu z úponů a břevna doplňují akantové dekory.

Ilustrace kroniky Sigeberta Gamblacenského a biblických dějin Petra Comestera jsou slohově naprosto shodné. Jejich malíři spojovali ve svých miniaturách starobylé motivy se současnými gotickými z konce 13. století. Iluminátor s oblibou užíval bílé kresby na obvodu rouch, vytvářel hluboké stíny a příkře se odrážející světla. Pravděpodobně se rovněž jedná o skriptorium benediktinského kláštera ve Svatém Floriánu u Lince. Vybral jsem iniciálu z biblických dějin, kde na straně 92 je miniatura „L“ s mrtvým Josuou, která ilustruje knihu Josuovu.

Z další etapy vývoje iniciál jsem vybral ze strany 81 knihy „Vetus testamentum pars prima“ iniciálu „L“ Kniha byla nepochybně dokončena v roce 1382 a iniciála je kombinací ornamentální kresby s postavou Stvořitele. Postava je kreslena perem a následně kolorována. Výzdoba knihy je dílem kreslíře ze skriptoria, kde se psaly a iluminovaly velkosvazková díla pro potřeby klášterů. Jeho postavy jsou tuhé a umělecké vlastnosti výzdoby ukazují na vznik knihy v českém skriptoriu.

Poslední má ukázka iniciály z rukopisů vyšebrodského kláštera je z missálu „Missale pro prelatis Pontificatibus,“ který vznikl kolem roku 1400. Z vnějších indicií lze identifikovat české světce sv. Vojtěcha, sv. Ludmilu a sv. Václava. Donátorský znak vladického rodu pánů z Vyhnanic ukazuje, že missál byl zhotoven v letech 1387 až 1415 pro příslušníka jejich rodu, vyšebrodského opata Otíka. Missál byl za prvé republiky prodán do zahraničí a v roce 1947 v aukci koupen pro Knihovnu Národního muzea v Praze, kde má signaturu XVIII B 35. Vybral jsem z něj iniciálu „R“ ze strany 48 se Vzkříšeným Kristem. Z rohů iniciály vybíhají ornamentální akantové bordury se zlatými kapkami po okrajích listu. Miniatury kreslil vynikající iluminátor, který byl zběhlý ve figurálním i ornamentálním způsobu dekorace knihy. Tváře a celé formální uspořádání a dokonalá technika vykazují spojitost s nejlepšími českými iluminacemi z doby kolem roku 1400. Ze 409 vyšebrodských iniciál z klášterní knihovny rukopisů jsem vybral šest iniciál, na kterých jsem se snažil ukázat nejen vývoj iniciál, ale především zlomek krásy, které lze v této miniaturní obrazárně spatřit.

Zdroj: archiv Františka Schussera