Založení obce se datuje k polovině sedmnáctého století. V roce 1653 jsou již registrováni dva usedlíci. V Tereziánském katastru je pak v roce 1757 uvedeno již 27 stavení. Svolení k vybudování obce dal Johan Christian, vévoda na Krumlově a kníže z Eggenberku. Toto povolení bylo zaneseno do rezoluce dne 15. listopadu 1689. V hornoplánské pozemkové knize se však udává, že Zvonková byla založena v roce 1622 a proto je možné považovat založení obce právě registrací oněch dvou usedlíků, o nichž jsem se zmiňoval v předcházejících větách.

Knížeti Schwarzenberkovi byl předán v dědičném vlastnictví pozemek s 27 staveními, o kterých se zmiňoval Tereziánský katastr o pár řádek výše, dne 14. 3. 1799, což bylo potvrzeno 27. 3. 1799 Budějovickým krajským úřadem. Dle slovního výkladu mělo stát prvotní stavení na území dnešní obce již v roce 1570 a jít mělo o dům s číslem popisným 79.

Na počátku dvacátého století měla Nová Pec téměř 500 obyvatel (476) a postaveno bylo 66 domů. Nebývalý rozmach zažila víska po 1. světové válce, kdy je zaznamenáno četně novostaveb. Přičítá se to zejména výhodnému položení obce, kde v zimě byla populárním lyžařským střediskem s dostatkem sněhu a v létě pak byla vyhledávána pro svůj pokojný a klidný ráz s dostatkem míst pro relaxaci.

Pozemkové panstvo bylo v prvotní fázi rozvoje obce z řad šlechtického rodu Vítkovců-Rožmberků z Krumlova. Na počátku 17. století prodal panství poslední z jejich řad, Petr Vok Rudolfu II., který jej v roce 1622 předal knížeti Oldřichovi z Eggenberku. Kníže Oldřich setrvával ve svazku manželském s Ernestinou z Eggenberku. Když vymřeli Eggenberkové po meči, stala se dědičkou panství bezdětná Ernestina. Po jejím skonu v roce 1719 přešlo dědictví na jejího synovce, knížete Adama Františka ze Schwarzenberku, kterého následovali Josef Adam (1741-1782), Johann I. (1782-1789), Josef II. (1789-1833), Johann Adolf II. (1833-1888), Adolf Josef (1888-1914), Johann II. (1914-1938)

Veškeré obyvatelstvo obce Nová Pec (jméno obce by mohlo být odvozeno od nového kotle na vaření smůly) bylo římsko-katolického vyznání. Obec spadala pod farnost v Želnavě, o kterou bylo pečováno do roku 1595 farářem z Horní Plané. Právě roku 1595 stala se Želnava samostatnou farností. Do péče hornoplánské farnosti se navrátila ve dvacátých a třicátých letech 17. století z důvodu nedostatku kněží. Samostatného faráře pro Želnavu dosadil až v roce 1633 kníže Johann Christian z Eggenberku.

Do 16. století byly na území Nové Pece lesy, v mnohých místech až pralesy. Ty byly usedlíky mýceny za denní mzdu a v té době bylo postaveno několik prvních dělnických domů. Na vymýcených plochách vznikaly louky a po jejich zkultivování taktéž pole. Pracující zkupovali od pozemkových pánů pozemky, což odstartovalo vznik prvních větších či menších usedlostí. Díky klimatickým podmínkám je jen stěží přirovnatelné zemědělství na území Nové Pece k tomu v nížinatých krajích. Pro představu obtížnosti počinání zdejších zemědělců musíme uvést, že pracovali v nadmořské výšce 700-900 m. Klima, ve kterém nebylo výjimkou naměřit -24°C. Sněhová pokrývka dosahovala mnohdy dvou metrů. Píle a šikovnost rolníků se dá snadno dokázat na příkladu, kdy sotva roztál sníh, již se luka zelenala díky zavlažování jak v létě tak i v zimně, což se projevilo na tom, že tráva rostla již pod sněhem. Pluh, kosa a brána, toť nejčastější pracovní nástroje tehdejších zemědělců. Stroje jako sekačky či vyorávače brambor bylo vidět pomálu. Jako tažná síla sloužili koně, krávy a voli.

Fotogalerie:

Lesy vůkol obce byly převážně ve vlastnictví knížete Schwarzenberga. Lesy kolem Nové Pece spravovala lesní správa Plešný, Jelení Vrchy a Želnava, kde bylo taktéž vedení dopravy dřeva. Lesní správy byly rozděleny na hájenství cca o 500 hektarech. V celku všechny podléhaly Lesnímu ředitelství v Horní Plané a Ředitelství panství v Krumlově. Po třech hájenstvích měly lesní správy Jelení Vrchy a Plešný, Želnava měla hájenství čtyři. Zalesněn byl kraj v nadmořské výšce od 700 m (podél Vltavy) až po 1300 m na Smrčině a Plechém. Jehličnany zastupoval převážně smrk, v menším množství pak jedle a borovice. Z listnáčů pak buk, jasan, jilm, javor a habr. V Hocově pile bylo za rok nařezáno přes tisíc kubíků dřeva, v roce 1928 byla v Lesní správě Želnava postavena, aby se mohlo do budoucna oddělit vedení dopravy dřeva od lesní správy. Důvod k tomuto kroku byl hlavně v nárůstu úkolů a již nebylo možné realizovat vše z jednoho ústředí. V té době želnavská lesní správa obhospodařovala téměř 2200 ha (včetně zemědělských pozemků). Dřevo se expedovalo po Schwarzenberském plavebním kanále, plavbou po Vltavě a voroplavbou, později samozřejmě i po železniční trase. Mezi pracovní náplň zaměstnaných ve schwarzenberských lesních správách patřila taktéž myslivost. Lesy byly hojně zazvěřené pestrou škálou lesní zvěře. Srnčí, koroptve, zajíci, kuny, jeleni, jezevci a mnoho další zvěře sloužilo k honům pro tehdejší smetánku. Mnohdy se sešla společnost, ve které nebyla nouze o členy knížecí rodiny, obchodních partnerů a vysokých lesních úředníků. S technickým pokrokem se snižovala potřeba pracovních sil, což se promítalo i do lesnictví. Vše odstartovala stavba železnice Budějovice - Želnava, která byla realizována roku 1892 a prodloužena v roce 1910 až do Haidmühle. Stavba portálového jeřábu, nástup motorových pil v roce 1940 drasticky snižoval počet zaměstnaných v lesních správách. Následovalo zastavení plavení dřeva, koně byly nahrazeni traktory, to vše vedlo k propouštění.

V žádné obci, včetně Nové Pece, nebylo nouze o zručné obyvatele. Tito lidé zhotovovali mnoho užitečných předmětů, hrábě, dřevěné vidle, násady k zemědělskému nářadí. To je jen zlomek výčtu produkce obyvatelstva, které si tímto zabezpečovalo vlastní potřeby, poté potřeby sousedů a nemálo z nich přešlo s vlastní manufakturou do živnostenského poměru. Se samozřejmostí spjatou s lidskými potřebami nebyla nouze ani o takové živnosti, jako například holičství, domácí zabijačky, pokrývání střech došky a šindeli, hamernictví a kolářství. Tato všechna živnost byla v Nové Peci a okolí dostupná. Výroba a oprava se zabývala v neposlední řadě i o práce, spjaty se zemědělstvím a lesnictvím. Vyráběly se motyky, pluhy, sudy, zuby k branám, sanice k saním, kování k vozům, sekery, kalače, kladiva. Nepostradatelné dřevěné uhlí si vyráběli kováři sami. Za rok z pravidla založili tři milíře. Z jara byl navršen milíř ze štěpků a pařezů, ve středu byl umístěn lehce zápalný materiál. To vše se zakrylo hlínou, kolem dokola se ponechaly otvory k dostatečnému tahu. Za pomocí tyče se uprostřed milíře rozdělal oheň a tím započalo pomalé uhelnatění. Z pochopitelných důvodů nesměl milíř hořet otevřeně. Na to se dohlíželo dnem i nocí. Další nedílnou součástí života v Nové Peci a přilehlých vískách byl společenský život. O ten se starala řada hostinců a hotelů. Nebyla nouze ani o krámy a obchody. V obci bylo i mnoho spolků. Dvě dechové kapely, jedno smyčcové těleso, cyklistický, pěvecký a sportovní spolek a Svaz venkovské mládeže. Lesnický personál byl seskupen do Hubertova spolku. Taneční zábavy, plesy byly konány převážně o masopustu, Silvestru a posvícení. V dobách druhé velké války život spolků skončil.

Zdroj: archiv Františka Schussera