Je mimořádnou technickou památkou jižních Čech. Jeho trasa vede těsně při státní hranici ČR s Německem a s Rakouskem na území okresu Prachatice. Spojuje povodí řek Vltavy a Dunaje a překračuje tak hlavní evropské rozvodí. Tuto výjimečnou stavbu, jejímž projektantem a částečně i stavitelem byl lesní inženýr schwarzenberského panství Josef Rosenauer, nechal vybudovat Jan ze Schwarzenbergu. Stavba byla zahájena roku 1789 a s přestávkami trvala až do roku 1822. Po dostavění sloužil kanál k zásobování Vídně palivovým a stavebním dřevem.
Plavební stoka začíná na česko-německé hranici u osady Nové Údolí na severním svahu Třístoličníku v nadmořské výšce 916 m. Až k osadě Jelení, kde prochází 389 m dlouhým podzemním tunelem, vede trasa kanálu převážně východním směrem. Tunel sám je rovněž technickou památkou. Vstup do něj uzavírají z obou stran kamenné portály - horní je novogotický, dolní empírový. Od tunelu vede trasa plavební stoky východním směrem po svahu Plechého a přibírá zde vody Jezerního potoka vytékajícího z Plešného jezera.
Na soutoku je postavena dřevěná Rosenauerova kaplička z roku 1818. Nedaleko obce Zvonková opouští kanál území ČR a vstupuje na území Rakouska. Pod zříceninou hradu Vítkův kámen se nakrátko vrací na naše území a pak již překračuje hlavní evropské rozvodí a vlévá se do řeky Mühl, která je levým přítokem Dunaje.
Celková délka kanálu dosahuje 44 km. Zděné břehy mají vzdálenost 3,5 - 4 m a v obloucích jsou vyloženy žulovými plotnami. Průměrná hloubka koryta je l m. Dopravovaly se jím klády dlouhé až 24 m a oblouky musely být postaveny o takovém poloměru, aby nedošlo k vzpříčení dřeva. Na kanál navazuje několik bočních vodních smyků, které ho napájely vodou, a také se jimi plavilo dřevo. Svému účelu dnes již kanál neslouží, zůstal však zachován jako významné dílo vodní techniky.
Myšlenka spojení Vltavy a Dunaje, dvou řek tekoucích do rozdílných moří, vznikla již v polovině 14. století, v době císaře Karla IV. Taková hospodářsky potřebná vodní cesta by vytvořila z českých zemí významnou křižovatku nejen suchozemské, ale i vodní dopravy. K uskutečnění odvážného nápadu došlo až na konci 18. století. Tehdy se projevil ve vnitrozemí nedostatek dřeva a jeho cena stále stoupala. V pohraničních jihočeských oblastech zůstávaly obrovské plochy lesa dosud nevyužity, protože k nim nevedly žádné přístupové cesty. Za účelem dopravy dříví byl vybudován Schwarzenberský plavební kanál, jedna z nejpodivuhodnějších vodních staveb své doby. Nová vodní cesta umožnila splavování polenového dříví ze Šumavy a jeho dopravu na odbytiště ve Vídni, čímž se podařilo hospodářsky využít lesní bohatství dosud nepřístupných šumavských hvozdů.
Návrh na zřízení plavebního kanálu vypracoval inženýr Josef Rosenauer (1735 - 1804), zaměstnanec vrchnostenské správy schwarzenberského panství se sídlem v Českém Krumlově. Tento stavitel předložil v roce 1775 plán na vybudování vodní cesty, kterou by se splavovalo polenové dříví z lesních porostů v okolí sv. Tomáše, Želnavy a Stožce. Plánované vodní dílo mělo vést od ústí potoka Zwettelbach (Světlý potok) do řeky Grosse Mühl u rakouského města Haslachu, přes lesy rakouského kláštera Drkolná (Schlägl) na česká území schwarzenberského panství do oblastí Smrčiny a Plechého (Plöckenstein) k Jelením vrchům (Hirschperky). Konečným cílem Rosenauerova projektu byl potok Světlá voda (Lichtwasser) nedaleko bavorské hranice. Rosenauerův návrh nové vodní cesty vzbudil obdiv i zděšení. V roce 1779 tehdejší majitel panství Jan ze Schwarzenberku návrh schválil, ale s prací se začalo až o deset let později, v roce 1789. Tehdy skončilo pasovskému biskupství císařským patentem udělené výsadní právo na plavbu dřeva po řece Mühl vlévající se do Dunaje, která byla nezbytnou součástí plánů na dopravu šumavského dříví do Vídně. Právo na plavení dřeva po řece Mühl bylo nově uděleno knížeti ze Schwarzenberku. Následně byly Schwarzenberkům pronajaty pozemky kláštera Drkolná, potřebné pro vedení nové vodní cesty na rakouské straně hranice.
Stavba Schwarzenberského plavebního kanálu postupovala velmi rychle. Během prvního roku byl postaven 29,3 km dlouhý úsek kanálu od potoka Zwettelbach k potoku Rasovka (Hefenkriegbach), který ústí do Vltavy u obce Hory. V roce 1791 byl kanál doveden až k Jezernímu potoku, který vytéká z Plešného jezera, jež se stalo nádrží k vypouštění vody pro potřebu plavby. V roce 1793 bylo koryto kanálu prodlouženo až k Jelenímu potoku u osady Jelení Vrchy. Tím byla dokončena celá první část kanálu, nazývaná později „starý kanál", v celkové délce 39,9 km. Se stavbou se dále nepokračovalo, protože sám Rosenauer vyslovil pochybnosti, zda voda z přítoků bude stačit k plynulému provozu. V roce 1791 byla provedena první souvislá plavba dřeva po celé délce kanálu. Volná polena plula Schwarzenberským kanálem a dále po řece Mühl až do Neuhausen, kde byl vybudován vyloďovací kanál a přístaviště lodí. Před ústím řeky Mühl do Dunaje byla polena zachytávána v rechlích a nakládána do lodí, které dřevo odvážely do Vídně. S využitím nízkých dopravních nákladů bylo možné šumavské dříví na vídeňských trzích dobře zpeněžit.
Fotogalerie:
Zpracované dříví bylo přebíráno na konci léta, protože do zahájení plavby muselo řádně vyschnout. K plavení se vybírala pouze kvalitní, rovná a zdravá polena o délce dvě a půl až tři stopy. Dříví nahnilé ani větve se neplavily. Polena bylo třeba nejprve dopravit z vysokých horských svahů na břeh kanálu. Protože ještě nebyly vybudovány pevné dopravní cesty, sváželo se připravené polenové dříví z hor v zimě pomocí ručních saní. S plavbou se začínalo na jaře, většinou na konci března nebo počátkem dubna, když tající sníh naplnil přítoky kanálu dostatkem
vody. Dříví mělo být do koryta vhazováno rovnoměrně, aby nedošlo k závalům. Musela být přesně dodržena kapacita koryta kanálu, které měřilo ve dně 1,5 - 2 metry a na horní hraně 3,5 - 4 metry. Při dobrém provozu mohlo být splaveno 900 - 1000 sáhů dřeva denně. Na dobrý průběh plavby dohlíželo kolem kanálu asi 200 lidí, kteří odstraňovali z koryta nahromaděná polena a jiné překážky. Plavení bylo ukončeno, když korytem proplulo veškeré připravené dříví, nebo když nastal nedostatek vody. V takovém případě bylo třeba plavbu přerušit a pokračovat v ní znovu až po deštích.
Nárůst těžby dřeva po otevření plavebního kanálu vyvolal v oblasti horních šumavských revírů potřebu zvýšení počtu pracovních příležitostí. Z toho důvodu sem přicházeli za prací lesní dělníci, zejména dřevorubci se svými rodinami, a zakládali s povolením vrchnosti nové dřevařské osady. Právě v té době vznikly vesnice Huťský Dvůr, Nová Pec, Jelení Vrchy, Stožec, Nové Údolí a řada dalších s typickou architekturou horských dřevěných domů.
Dobrý odbyt dříví a jeho stále větší spotřeba vedly k myšlence dokončit stavbu kanálu podle původního projektu a zpřístupnit tak další oblasti lesů pro těžbu dřeva. Druhá část kanálu od Jeleního potoka k bavorským hranicím pod Třístoličníkem, včetně 419 m dlouhého tunelu nad Jelením, byla postavena v letech 1821 - 1822. Stavbu provedli podle Rosenauerova projektu ředitel správy schwarzenberského panství Arnošt Mayer, inženýři Josef Falta a Jan Kraus. První plavba „novým kanálem" se uskutečnila v roce 1824. Celková délka vodní cesty po spojení obou částí kanálu, dosáhla od ústí řeky Mühl do Dunaje po potok Světlá Voda vzdálenosti 89,7 km. Kanál byl napájen vodou z 21 potoků. V roce 1835 byla pro zlepšení stavu vody vybudována nádrž Jelení jezírko, později Rosenauerova nádrž a nádrž Říjiště. Do kanálu ústily tři vodní smyky, Jelení smyk dlouhý 1,3 km, Jezerní smyk dlouhý 0,9 km a Koňský smyk dlouhý 1,4 km. Celé rozsáhlé vodní dílo doplňovalo 87 mostů a můstků, 80 vodních propustí, 78 vodních příkopů a 22 stavidel.
Ve druhé polovině 19. století začalo stále žádanější uhlí vytlačovat užívání topného dříví, a tím klesla potřeba těžby polenového dřeva. Zároveň stoupala poptávka po dřevu dlouhém, kmenovém. Pro plavení dlouhého dříví byl Schwarzenberský kanál nevhodný, a proto se hledaly pro jeho dopravu jiné způsoby a nová odbytiště. Část kanálu mezi potokem Rakovka (Hefenkriegbach) a potokem Světlá Voda (Lichtwasser) na bavorské hranici byla v roce 1887 upravena pro plavbu celých kmenů. V tomto úseku, dlouhém 22,3 km, byly upraveny oblouky kanálu tak, aby jimi propluly kmeny do délky 19,5 metru. Z plavebního kanálu byl vybudován 3,8 km dlouhý Hefenkriegský smyk, který u Želnavy spojil koryto kanálu s řekou Vltavou a umožnil plavbu dřeva z lesních porostů v okolí kanálu až k Vltavě. V té době vzniklo v Želnavě nové překladiště dříví, ve kterém se hromadila kulatina dopravená sem po vodě z horního toku Vltavy i ze Schwarzenberského kanálu. V Želnavě byly kmeny vázány do vorů a po řece Vltavě plaveny do Prahy.
Dříví ze Šumavy získalo dobrá odbytiště nejen v Praze, ale i v Sasku a severním Německu. Pokračovala také plavba dřeva Schwarzenberským kanálem a řekou Grosse Mühl až do rakouského Haslachu. Přeprava dříví z Haslachu do Vídně byla z důvodů nízké poptávky ukončena v roce 1891.
Železniční trať Želnava - Český Krumlov - České Budějovice, dokončená v roce 1892 znamenala nový levný způsob dopravy kulatiny na všechna odbytiště. Kmeny šumavských velikánů se plavily po Vltavě i po Schwarzenberském plavebním kanále Hefenkriegským smykem k novému železničnímu nákladnímu překladišti v Želnavě. Tam byly naloženy do vagónů a odvezeny spotřebitelům. Prodloužení železničního spojení z Volar přes Nové Údolí do bavorkého Heidmühle v roce 1910 umožnilo snadnou a levnou dopravu metrového i dlouhého dříví z nejméně dostupných úseků šumavských lesů. Železnice s konečnou platností zvítězila nad vodní tepnou. Plavba dříví Schwarzenberským kanálem pomalu ztrácela na významu a v roce 1916 se po celé délce kanálu plavilo už naposledy.
Pouze menší část koryta kanálu byla používána ještě ve 20. století. Želnavským smykem putovalo dříví až do roku 1962, kdy kanál definitivně přestal sloužit svému účelu. Od roku 1963 je Schwarzenberský plavební kanál veden v seznamu nemovitých kulturních památek technického významu. V letech 1999 - 2001 provedla Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava rozsáhlou rekonstrukci tohoto jedinečného díla. Byl tak obnoven úsek mezi Jeleními Vrchy a Želnavským smykem v délce téměř 11 km a úsek mezi potoky Světlá voda a Stocký potok dlouhý necelé 2 km. Tyto úseky, na kterých by bylo možné plavit dříví, doplnily již dříve obnovené úseky na česko-rakouských hranicích v blízkosti hraničního potoka Ježová / Iglbach a ve spáditém úseku pod rakouskou osadou Morau.
Plavení dřeva: Dvousté výročí plavení dříví na Schwarzenberském plavebním kanálu v roce 1989 oslavili především lesáci. V Horní Plané se v říjnu 1989 konal seminář, který absolvovalo několik set účastníků z celé republiky. Jeho součástí byla i exkurze ke kanálu, dokonce i do hraničního pásma k Rosenauerově kapličce. Vyšebrodští lesáci založili při Společnosti lesnické České vědeckotechnické společnosti tzv. Bratrstvo Schwarzenberského plavebního kanálu, jehož vůdčím duchem byl Josef Rolínek z Vyššího Brodu. Členové tohoto uskupení pak spolu s dalšími kolegy připravovali a čistili plavební kanál a udržovali naučnou stezku podél něho v bývalém revíru Svatý Tomáš, tehdy ještě v hraničním pásmu.
V roce 1991 došlo ze zcela soukromé iniciativy ke znovuobjevení malého úseku plavebního kanálu v místě křížení s hraničním potokem Ježová. Na první práce navázala obnova propustu na Ježové, kterou provedl v roce 1995 s.p. Lesy České republiky. Na českém území, v těsné blízkosti Rakouska, se tedy znovu objevil rekonstruovaný úsek Schwarzenberského plavebního kanálu. Z české strany k němu v těchto místech nevedla žádná cesta; z rakouského Oberhaagu v řadě míst těžko průchodná turistická stezka do Bavorské slati (Bayrische Au).
V létě 1996 přijeli na Šumavu poprvé studenti Lesnické fakulty České zemědělské univerzity v Praze pokračovat v rekonstrukci kanálu v Čechách i v Rakousku. Práce, pobyt studentů, materiál i další náklady hradil Rotary Club Rohrbach. Studenti z Prahy jezdili opravovat plavební kanál, především v oblasti Ježové, i v letech následujících. Vždy před ukončením prací studenti kanál napustili a vyzkoušeli, zda po hladině opět poplavou polena.
V roce 1997 už rekonstrukční práce v Čechách i v Rakousku postoupily tak daleko, že kanál začalo navštěvovat velké množství turistů. Proto byla provedena oprava lesní cesty od Růžového Vrchu (U Korandy) k Ježové v délce cca 1,8 km; část nákladů uhradil s.p. Lesy České republiky, část rakouský Tourismusverbaendegemeinschaft Boehmerwald Aigen - Schlaegl, práce provedla kaplická firma Ertl - silniční a dopravní stavby. Také na rakouské straně byla opravena tzv. Kanálová cesta (Kanalstrasse) od Celnické chaty (Zollhuette) v délce cca 1,2 km.
U příležitosti dokončení opravy cest byl v těchto místech zřízen mimořádný hraniční přechod a provedeny první ukázky plavení dříví. V červnu 1998 byl otevřen hraniční přechod pro pěší a cyklisty Ježová - Iglbach, kde jsou pořádány ukázky plavení dříví několikrát do roka.
V květnu 1999 se konala poprvé Slavnost Schwarzenberského plavebního kanálu. Slavnost byla zahájena na Jeleních Vrších; účastníci se vydali podél plavebního kanálu k mimořádně otevřenému hraničnímu přechodu Zvonková - Sonnenwald, kde ochutnali pivo uvařené v nedalekém Schlaeglu a sekanou z Ulrichsbergu nazývanou neuburger. Při ukázce plavení dříví u Ježové byl plavební personál oblečen do tradičních oděvů, řada plavců měla na nohou dřeváky vystlané slámou. Největší vytrvalci dojeli až do Přední Výtoně, kde slavnost vrcholila za přímého přenosu Českého rozhlasu. Pořadateli slavnosti byly Správa Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, Lesy České republiky, s.p. - Oblastní správa toku Benešov, Tourismusverbaendegemeinschaft Boehmerwald, Český rozhlas České Budějovice a české i rakouské obce, jejichž územím kanál prochází.
Koncem prázdnin 1999 se konal první ročník slavnosti Kulturní osa plavební kanál. Její organizátoři z rakouského kulturního spolku Sunnseitn, Správy Národního parku a Chráněné krajinné oblasti Šumava, Lesy České republiky, s.p. - Oblastní správa toku Benešov a české a rakouské obce chtěli během následujících dvou let ozvláštnit stezku podél plavebního kanálu moderními sochařskými díly. Prvním z nich byla skulptura Connect it na hranicním prechodu Koranda - St.Oswald bei Haslach.
V současné době se ojedinělá technická památka Schwarzenberského plavebního kanálu i nevšední zážitky spojené s ukázkami plavení dříví stávají pro návštěvníky Šumavy pojmem a cílem jejich turistiky, který poskytuje zábavu i poučení.
Další informace o kanálu lze najít v infocentru NPŠ ve Stožci v rámci zajímavé expozice zabývající se lesními společenstvy a proměnou krajiny s příchodem člověka a historií území. Plastickou mapu Schwarzenberského plavebního kanálu (podobnou jako je v muzeu ve Chvalšinách) možno vidět v rámci výstavy tzv. KANÁL EXPO na Jeleních Vrších.
Zdroj: archiv Františka Schussera
