KAŠNA

Kašna s pitnou vodou byla ve středověku důležitá a tak se nemůžeme divit, že jí byla věnována již v roce 1608 při vydání „Artikulí Vyššího Brodu“ opatem Paulusem Fahrenschonem, pozornost. Ve čtvrtém bodu se píše: „Žádný kůň nemá volně chodit ani napájet z kašny. Také se v kašně nesmějí omývat špinavé věci, ani se tam nesmí sypat žádné věci, jako popel či jiné nečistoty. Kdo bude přitom přistižen, je povinen pokutou 72 grošů.“ Z tohoto základního městského předpisu je zřejmé, že ve Vyšším Brodě byla již v horní části náměstí kašna, do které se přiváděla dřevěným potrubím voda. Smutným příběhem vyšebrodské kašny je zejména období třicetileté války. Sedmého ledna 1624 se do vyšebrodského kláštera nastěhovala setnina vojáků, kterým velel bavorský hejtman Hermann Wippart. Nejdříve přijelo 300 dragounů a později k nim přibylo dalších 200 pikenýrů a mušketýrů. Druhého července 1624, poté, co Wippartse se svým vojskem odešel z kláštera a z Vyššího Brodu, líčil opat Gangolph Scheidinger ve svém obžalovacím listě bavorskému zemskému soudci činy tohoto velitele a jeho vojáků.

Mimo jiné píše: „Ačkoliv mu poddaní dávali všechno, co žádal, přesto byli častováni ranami a bitím. Ženy a dívky nepřirozeným způsobem ostouzeny a lidé byli vysáváni, že si mohli dopřát jen chleba z otrub. Svým kaprálům poroučel Wippart zapalovat domy, když nemohli sedláci plnit dodávky pro vojsko“. Tomu nebylo dost, a tak 9. června 1624 o půlnoci vojáci zapálili Vyšší Brod, vsedli na koně a namířenými pistolemi odháněli lidi, kteří chtěli hasit a křičeli: „Musí se zapálit i z další strany a nechat je k čertu vyhořet“. Vojáci vytrhali vodovodní potrubí z kašen a vodovod ucpali hlínou. Tak lehlo popelem sedmnáct usedlostí se vším uvnitř. Dne 13. listopadu 1624 byl Hermann Wippart zatčen v Schördingu nad Innem. Se svými vojáky způsobil ve Vyšším Brodě škodu za 28.750 zlatých.

Stávající kašna v horní části náměstí byla zřízena v roce 1737. V roce 1865 byl postaven středový sloupek a v roce 1923 byla na sloupek postavena soška svatého Floriána, která je darem vyšebrodských dobrovolných hasičů. Svatý Florián je patronem hasičů a ti měli v roce 1923 svou požární zbrojnici nedaleko v domě čp. 31. V té době již zřejmě kašna neplnila funkci zdroje pitné vody, neboť městský vodovod byl zřízen v roce 1906 a tak kašna zřejmě již v roce 1923 sloužila jako požární nádrž. V roce 1997 byla na kašnu dána kopie původní sošky, kterou zhotovila restaurátorská firma pana Rudovského z Č. Budějovic. Originál sošky je v chodbě staré radnice v přízemí kulturně informačního centra. V letošním roce prochází kašna další významnou rekonstrukcí.

Pranýř ve Vyšším Brodě

PRANÝŘ

Podle Herberta Meyera se vyvinul pranýř ze šibenice. Odsouzenec k smrti, když dostal milost, byl pravděpodobně k šibenici jen přivázán, místo aby byl na ní pověšen. Přivázáním k šibenici nebo postavením pod šibenici, snad i s oprátkou na krku, mělo být demonstrováno, že odsouzenec patří na šibenici a že místo života ztrácí svoji čest. A tak se pravděpodobně vyvinul trest pranýře, který byl zmírněním trestu smrti na šibenici. Místo šibenice sloužil později kůl, který byl základem pranýře. Také ve Vyšším Brodě byl do roku 1597 „potupný kůl,“ který se německy nazýval Schandpfahl. Byl to dřevěný čtyřhranný kůl s ozdobnou hlavicí, zapuštěný do země. Aby bylo delikventa, připoutaného k tomuto jednoduchému pranýři, lépe vidět a aby tím bylo lépe dosaženo účelu trestu, býval při tomto dřevěném pranýři stupínek ze dřeva nebo kamenný schod. Pranýř byl nejen nástrojem pro výkon trestu na cti, někdy i na těle, ale pranýř byl také symbolem soudní pravomoci a městského práva.

Dnešní kamenný pranýř na náměstí ve Vyšším Brodě je z roku 1597. Vysoký pranýř převyšoval tehdejší nízké stavby a byl daleko viditelným důkazem toho, že město má soudní pravomoc, na kterou bylo neobyčejně hrdé. Na nejvyšší části pranýře je na jižní straně nápis (v překladu): „Kdo křivě přísahá, sám sebe navěky zavrhuje a prohřešuje se na Duchu Svatém. Bůh ho neomilostní.“ Na severní straně je vytesáno (v překladu): „Kdo podplácí rychtáře, dělá špatný obchod. Ale vážím si takového rychtáře, který pro zachování práva nepřijímá úplatky.“ A. D. 1597.

Na pranýři byly upevněny okovy na ruce a oboječek k zapínání na krk, zavěšený na krátkém řetěze. Na pranýři byl také připevněn zvonec, kterým se zvonilo „na poplach“ při ohni nebo jiných živelných katastrofách, nebo „na postrach“ při nebezpečí přepadení města. Zvoncem na pranýři se také zvonilo „na pokoj,“ to jest na noční klid. V létě se zvonilo po deváté a v zimě po osmé hodině večerní. Po tomto zvonění „nemá nikdo v hospodách seděti, na rynku a po ulicích se toulati a povyky dělati.“

Ve Vyšším Brodě na pranýř osm dní před výročním trhem zavěšovali dřevěnou ruku s mečem na znamení „frejmarku,“ tedy svobodného trhu a zároveň na paměť toho, že má býti v době trhu zachován „pokoj.“ Jak popisuje německý kronikář Vyššího Brodu to se dělo za poledního zvonění. Během úderů zvonů vyšel obecní sluha s právem (dřevěná ruka s mečem) z radnice a upevnil Markt und Friedenszeichen na pranýř. Osm dní po výročním trhu dřevěnou ruku s mečem opět za zvonění zvonů sňal a odnesl ji na radnici. Tím se na dobu výročního Bartolomějského trhu vyhlašoval Duit (Boží mír). Rvačky a krádeže v době tohoto trhu byly trestány mnohem přísněji než jindy.

Když bylo za císaře Josefa II. zakázáno vystavování na pranýři a pranýř ztratil tak své původní určení, byl ve Vyšším Brodě za souhlasu místního faráře Juliana Fischera 18. prosince 1785 přeměněn pranýř na podstavec pro sochu sv. Barbory. Socha sv. Barbory do roku 1785 stávala na hřbitově jako patronka umírajících. S pranýře bylo odstraněno jeho ukončení, kaplička se zvoncem, a místo toho přidán nahoře toskánský sloup, na který byla postavena socha sv. Barbory.

Původně býval zloděj věšen. Teprve po husitských válkách byl zloděj vystavěn na pranýři, bičován a potom z města vypovězen. Tímto trestem byly trestány i zcela malé krádeže. Je záznam, že jeden tovaryš uřízl na poli kytku pšenice pro holuby. Za tento nepatrný polní pych byl připoután na pranýř. Na pranýř se dostal i ten, kdo kupoval kradené zboží, nebo přechovávali zloděje. A podvod byl trestán 15 ranami karabáčem a hodinu stání na pranýři s tabulkou zavěšenou, že lidi šálil.

Snad nejčastěji se připomíná vystavení na pranýři za činy proti mravopočestnosti v nejširším slova smyslu. Sem spadaly hlavně činy, kterými se ohrožovalo manželství, jakož i činy, které hrubým způsobem rušily veřejný mrav. Od husitské doby hrozil cizoložníkům trest pranýře, který při druhém přistižení byl zostřen vypálením cejchu. Při třetím postižení pak následovalo vyhnání z Vyššího Brodu. V usnesení zemského sněmu z roku 1575 se mluví o trestu pranýře při trestných činech proti mravopočestnosti. Pro trestné činy proti mravopočestnosti trpěly na pranýři z velké většiny jen ženy.

Velmi častý byl trest u pranýře pro urážku na cti hlavně úřední osoby. Ten, kdo urazil purkmistra nebo radního, stál u pranýře po několik nedělí, a to vždy v době, kdy lidé chodili do kostela. Pranýř byl také trestem za zneužití úřední moci nebo za křivé svědectví. Pranýřem byli trestáni i cizozemští agenti, kteří lákali zručné řemeslníky do ciziny. Bader i Hefele uvádí, že pranýř byl trestem chudých lidí, zvláště proto, že bylo možno zaplacením pokuty ujíti trestu pranýře.

Při stání u pranýře byli provinilci pro větší potupu „ozdobováni.“ Říkalo se tomu stání na pranýři s ozdobou. Některé tyto ozdoby byly symbolické. Tak ženám vystaveným na pranýř pro smilství byl kladen na hlavu slaměný, nebo také pušpánový věnec. Pušpán pochází z německého Buchsbaum, což je zimostráz, byl to tedy věčně zelený věneček.

Četné jsou také zprávy o stání u pranýře s „housličkami,“ které se sestávaly ze dvou zavírajících částí, ve kterých byl vyřezán otvor pro hlavu a pro obě ruce. Když se obě části spojily, musel odsouzenec držeti obě ruce před sebou ve výši krku, což bylo při delším vystavení u pranýře jistě velmi bolestivé. Tímto trestem byly ve Vyšším Brodě u pranýře „ozdobeny“ především hašteřivé ženy. Hašteřivým ženám byly často nasazovány také kovové „masky“, kterým se německy říkalo Strafmaske, Schandlarve, Schandhaube. Byly to vlastně plechové kukly, podobné kuklám včelařským. Housličky i potupné masky je možno dodnes vidět na hradě Rožmberk.

František Fazekas, Loučovice-Historie.cz
(zdroj dat: archiv Františka Schussera)