Koncem 19. století ing. František Karel z Vyššího Brodu již měl, z dochovaných zmínek, jasné plány o vytvoření elektrárny ve Vyšším Brodě. V jeho plánech je naznačen jasný úmysl svést vodu z Vltavy kanálem od Loučovic po Čertovu stěnu a odtud tlakovým potrubím do strojovny elektrárny.  O vytvoření elektrárny pod Čertovou stěnou se neúspěšně snažil i pan Porák, který zde viděl velký potenciál vodní síly a chtěl tak vybudovat další elektrárnu pro svoje závody v Loučovicích. Nicméně povolení Roku 1896 se započalo s výstavbou přívodního kanálu, ale v obtížném a kamenitém terénu stavba postupovala pomalu. Po dvou letech, konkrétně 9. března 1898, bylo vodní dílo schváleno k provozu výnosem Pražského Císařského a královského místodržitelství v Čechách. Nicméně stavba nebyla z daleka ještě hotova a docházelo k neustálým drobným úpravám projektové dokumentace. Jednou z posledních, ale velice zásadních, změn bylo rozhodnutí o tom, že místo osmi Girardotových turbín bude použito pouze čtyř Francisových turbín, které byly již dostupnější a mající vyšší účinnost.dostal až pan Ignác Spiro z nedalekého Českého Krumlova. Spiro v té době provozoval Českokrumlovské továrny na strojní papír Český Krumlov – Větřní. V roce 1894 zakupuje spolu s císařským radou Robertem Eisnerem z Vídně (firma Ganz & Comp.) Steindlův hamr pod Čertovou stěnou. Touto koupí získávají i vodní právo na Vltavě od Loučovic k Vyššímu Brodu. Roku 1894 bylo také zahájeno jednání na vydání koncese ke stavbě a provozování elektrárny dle plánů projekční kanceláře firmy Ganz & Comp., ačkoliv za duchovního otce je stále pokládán ing. František Karel z Vyššího Brodu.

Celé dílo bylo dokončeno roku 1902 a o rok později spuštěno. Konečná kolaudace proběhla 16. října roku 1903. Veškeré stavby díla provedla firma Diss & Comp. – společnost pro betonové stavby ve Vídni. V té době se vodní dílo skládalo z těchto částí:

• Jez pod Loučovicemi, ten měl 32m dlouhou pevnou korunu s rybí propustí a navazující 5 m dlouhou trámovou výpust. Vtok do kanálu byl dlouhý 20,6 m a chráněn hrubými česly. Práh vtoku byl oproti dnu zvýšen 1 m pod korunu jezu, což bránilo vnášení drobných naplavenin do kanálu. Prostor před prahem, kde se tyto drobné naplaveniny zachycovaly, byl pravidelně čištěn díky štěrkové výpusti. Služebna dozorce byla postavena na pravé straně jezu.
• Přívodní kanál, ten byl otevřený, vyzděný kamenem. Měl délku 1650 m, šířku 5,7 m, hloubku 3,2 m a spád 1 promile. Kanál měl na vtoku uzavírací stavidlo a před svým ukončením také bezpečnostní jalovou výpusť 3 m širokou a ústící do Vltavy.
• Vodní závěr – to byla prostorná komora, kde končil kanál a začínalo tlakové potrubí, vedoucí do elektrárny. Byl opatřen jemnými česly, které zachycovaly dřevo, listí a drobný plovoucí odpad z Porákovy papírny. Také zde bylo padací stavidlo, které umožnilo rychlé zastavení přívodu vody do tlakového potrubí. Stavebně byl vodní uzávěr připraven na dvě tlakové potrubí (toho se dílo dočkalo o něco později). Byl také opatřen základovou štěrkovou výpustí, která ústila do otevřeného polenového žlabu. Sloužila k čištění prostoru před vtoky do potrubí a usazených naplavenin. Nad vodním uzávěrem byl postaven domek, kde byla ovládací zařízení stavidel a služebna dozorujícího zaměstnance.
• Jedno tlakové potrubí, které bylo ocelové a nýtované. Mělo délku 560 m a průměr 1,8 m. Tloušťka stěn byla od 8 do 16 mm. Potrubí umožňovalo dodávku až 7,5 m³ vody za vteřinu. Část od vodního uzávěru po betonový kotvící blok u strojovny elektrárny dodala a postavila firma Škoda – kotlárna Plzeň. Zbývající část, která se nacházela pod komorou uzavíracích šoupat, dodala firma Ganz & Comp. Leobersdorf, která dodala i uzavírací šoupata a automatické výpustné zařízení.
• Budova strojovny mající rozměry 49x12,3 m, výšku 9 m a stěny silné 80 cm. Ze severní strany k ní přiléhala komora uzavíracích šoupat a ze strany jižní rozvodna. V hale bylo možno umístit v západní a střední části čtyři soustrojí. Zbylá východní část byla rozdělena na kancelář, dílnu a sklad. Strojovna byla spojena telefonem s vodním uzávěrem, jezem v Loučovicích a papírnou ve Větřní.
• Strojní zařízení byly tři hydroagregáty od firmy Ganz & Comp. Každý se skládal s Francisovy turbíny s vodorovnou hřídelí o výkonu 2500 HP při spádu 94,6 m, otáčkách 420 za minutu a hltnosti 2,9m³ za vteřinu. Hřídel byla spojena s generátorem o výkonu 1700 kW, který vyráběl třífázový střídavý proud o napětí 15 kV a frekvenci 42 Hz.
• Dálkové vedení, které bylo třívodičové, měděné o průřezu 50 mm² a dlouhé 25 km. Vedení přenášelo bez transformování proud do papírny ve Větřní