V roce 1994 napsal osmdesát šest let starý Dolfi Sternschein v USA své vzpomínky. Pocházel z Rožmberka, jeho vzpomínky se mi dostaly do ruky a tak část přetiskuji: „ Můj otec Heindrich Sternschein musel těžce pracovat, aby uživil početnou rodinu. Vstával brzo ráno ve čtyři hodiny. Dokud míval ještě koně, musel se o ně hned ráno postarat. Pěšky na dráhu do stanice Jenín - Kodetschlag od nás byly 4 km cesty. Otec jezdíval vlakem do Porákových papíren. Otec byl obchodník, měli jsme obchod se smíšeným zbožím. Sedláci k nám vozívali i len a ječmen pro starý hraběcí pivovar. Vytřiďovaly se u nás z odpadu i plstěné věci a kovy, balily a odesílaly. Bylo pak už věcí povozníka Seilera, aby připravené zásilky na svém voze dopravil na certlovské nádraží. Můj otec velice trpěl na zánět žil. Levou nohu měl značně silnější než pravou. Už jako malý chlapec jsem musel brzy vstávat a pomáhat mu, když si ji obvazoval. Měl na ni jednu vlněnou punčochu a jednu z kočičí srsti, přes tu pak teprve si natahoval kalhoty. Bez hole nemohl později vůbec vyjít.

Přes své pracovní vytížení staral se můj otec ještě o místní synagogu. Stálo ho mnoho úsilí dát do pořádku starý hřbitov, který byl později zhanoben nacistickými šílenci a po roce 1946 pak byl Čechy ponechán úplné zkáze. Poněvadž v Rožmberku nebyl žádný rabín, musel z Tóry předříkávat můj otec. Židovská obec byla stále méně početná, roku 1921 už bylo  v obci jen pět židovských rodin a mladí Židé nevěděli už téměř nic o náboženství svých otců. Za starých časů, ještě když byl můj otec mladší, byla v Rožmberku i židovská škola - ješiva. Děti od čtyř do deseti let se tu učily základům tóry, talmudu a jiných židovských svatých knih. Také se učily zpívat správným přízvukem staré hebrejské modlitby. Neučili je tu žádní rabíni. V rožmberském templu vedl modlitby po roce 1918 můj otec spolu se svým bratrem Adolfem z Horního Dvořiště (Oberhaid). Bylo stále těžší sezvat mladé židovské muže ke společným modlitbám. Po strýcově smrti zůstal můj otec jako předříkávač už úplně sám. To už chyběli předříkávači i v Krumlově a Budějovicích a otci bylo velikou ctí, že mohl v této funkci vypomoci tamním rabínům. Když 19. července 1935 zemřel, sešlo se na jeho pohřbu přes tisíc lidí, křesťanů i židů, aby mu vzdali poslední poctu. Vstoupí mi vždycky slzy do očí, když si vzpomenu, že tak ušel osudu mé matky, která bídně zahynula v osvětimských plynových komorách.

V roce 1938 zde byla jen hrstka Židů. Dvě rodiny Leopolda a Sigmunda Holzbauera, Sternschein, moji rodiče se 6 dětmi, stará paní Sonnenschein, která byla „chudá jak kostelní myš“, Alexanová, která zůstala v Rožmberku během prvé světové války a Moritz Spitz, místní opilec, který žil v chudobinci. Synagoga na Zámecké hoře byla užívána jen zřídka, ačkoliv až do roku 1917 obstarával židovské společenství rabín Glanzberg, který bydlel se svou rodinou v synagoze. Na největší židovské svátky přicházeli Židé z Vyššího Brodu, Horního Dvořiště, Dolního Dvořiště, Malšína, Kaplice, Leopoldschlagu a dalších vsí. Můj otec spolu se svým bratrem Adolfem z Horního Dvořiště vedli modlitby. Pro nás děti byly svátky velmi vzrušující. Těchto několik rodin bylo posledními Židy v Rožmberku. Kdysi v minulosti žilo v Rožmberku až sto židovských rodin, které  žily pod ochranou buquoyské vrchnosti. Samo město bylo centrem židovské kultury a vzdělanosti. Starý hřbitov zůstal historickou památkou a tyto časy jsou hluboce vryty do náhrobních kamenů. Rožmberský židovský hřbitov býval jediný v jižních Čechách a v dnešním Rakousku.

Můj život začal v roce 1908. Ale je toho nemnoho, co si jasně pamatuji. Bylo mi čtyři roky. Venku z kašny jsem slyšel neustálý proud chladné pramenité vody a přímo z mé postele jsem viděl na Svatého Jana Nepomuckého, který stál na sloupu uprostřed kašny. Když jsem uslyšel hlasitý křik: Hepp, hepp, hepp, Scheinefleisch machts Jidde le fett (Hepp, hepp, hepp, vepřový dělá židáky tlustý), začal jsem usedavě plakat a moje matka přišla do pokoje, aby mě utěšila. Řekla: „To jsou hloupí hoši, dobří křesťané by nemohli být tak sprostí. Uklidni se Dolfi“. Dodnes jsem na ten den nezapomněl.

Hrál jsem si venku s Poldi Holzbauerem, Luisem Weberem a dalšími dětmi na náměstí. Četník Poelko vyšel se svým bratrem z radnice. Lidé odpočívali ve svých domovech a Poelko začal bubnovat na svůj buben. Po několika minutách bubnování vyndal s úřední pečlivostí list papíru ze své náprsní tašky a pak začal nahlas a jasně předčítat. Rusové nám vyhlásili válku. Musíme ihned narukovat a bránit našeho císaře a rodnou vlast!. Počkal minutu, jeho obličej byl celý bílý a pak začal předčítat jména ze seznamu. Jeho vlastní jméno bylo mezi nimi. Zhruba 30 mužů a žen rychle chvátalo do svých domů. Do půlhodiny byli všichni zpátky a mohu říci, že všichni rožmberští mladí i staří se shromáždili na náměstí. Poelko měl uniformu a udílel rozkazy. Muži utvořili dle vojenské tradice čtyř řad. My všichni jsme zvolali několikráte Hurá, ale pak začaly ženy a děti plakat a všichni pochodovali k nádraží.

Nikdo z této první mobilizované skupiny se nevrátil. Paní Poelková, její dcera a syn bubnovali v následujících několika týdnech, měsících a letech. Brzy přišla jména padlých. Padli v Srbsku, v Itálii a Galiči a přinesli tolik tragédií a slz. Můj bratr Eddie odešel z gymnázia a narukoval jako jednoroční dobrovolník. Pak přišli na řadu mí bratři Richard a Rudi. Byl chladný březnový den roku 1915, když jsem nalezl svoji matku, která byla jinak stále na nohách, jak sedí na židli s hlavou v klíně a ruce měla položené na stole. Na stole ležel telegram: Poručík Eduard Sternschein byl těžce raněn. Jeho hlavou proletěla kulka. Leží v polním lazaretu v Haliči. Chudák moje matka! Za několik měsíců přišel jiný telegram. Když jsem přišel ze školy, čekala na mne paní Purtauf. Vzala mne za ruku a zlomeným hlasem mi řekla, že moji rodiče museli jet do Vídně, kde můj bratr Rudi velmi nemocen.

Po těch několik dní, než se moji rodiče vrátili, se o mne starala. Za několik týdnů se vrátil domů můj bratr Rudi a až do své smrti to byl jiný člověk. Richard byl až do konce války na italské frontě. Zavšivený a vyhublý přišel domů v prosinci 1918. Přesto nám hrdě ukazoval svoji medaili za statečnost. Zlatou medaili, velkou stříbrnou, bronzovou medaili, Karlův válečný kříž.. Během války jsme nikdy nezaslechli protižidovského slova. Křesťané a Židé se chovali jako bratři. My děti jsme si v době válečné hrály na válku, aniž bychom věděli, co válka znamená. My Židé jsme chodili do synagogy, židovští uprchlíci z Haliče přišli do města a my všichni jsme se modlili k Bohu, stejně jako křesťané v kostele. O Velikonocích jsme chodili s dětmi s řehtačkou a velmi často jsem pomáhal zvonit. Děkan Urban měl vždy přátelské slovo pro chlapce. Jak jsem byl potěšen, když mne a mého kamaráda Karla Wotrubu vzal za ruku a doprovázel nás na procházce. Pro mého otce měl vždy přátelské slovo.

Válka skončila. Mí bratři nikdy nedokázali pochopit, proč jsme byli přiděleni k Československu a ne k Rakousku. Při odvodu, kdy rožmberští pochodovali do Vyššího Brodu, Richard nosil německou vlajku a Rudi černou. Čeští úředníci byli velmi zaujatí proti mé rodině. Můj strýc brigádní generál Maxmilián Sternschein a jeho bratr plukovník Emanuel Sternschein zůstali ve Vídni a nepřijeli do Československa, ačkoliv jim tento stát dával penzi. Moje sestra Olga si vzala všechny obrázky císaře do Ameriky a tam se vdala v roce 1922. Moje matka, která se narodila v české oblasti, to nemohla celé pochopit. Já sám jsem se brzo poučil, že radikální nacionalismus otravuje lidské duše. Pro mne nebyl žádný rozdíl, jestli je to člověk Němec nebo Čech, křesťan nebo Žid, pro mne existovali a pořád ještě existují dvě skupiny lidí: dobří a zlí.

Ještě stále se mé vzpomínky vracejí ke starému hřbitovu za rožmberskou městskou hradbou, k domu 94 - 101 v Hinter - Zeile. Kameny, které můj otec tak pečlivě ošetřoval, vydaly svědectví, že moje rodina žila v Rožmberku osm století. Občanům Rožmberka, kteří v letním večeru 1939 vedeni ďáblem, rozvalili a rozbili náhrobní kameny říkám, že Bůh tyto jejich činy viděl. Těmito a dalšími skutky způsobili, že mnozí nevinní museli opustit svou vlast a moje duše se pro to trápí. Opustit vlast je tragédií. Jak je lehké pochodovat s puškou ve vyparáděné uniformě, ale jak těžké je zahojit rány! Odpusťte mi prosím, když já se všemi strašlivými zážitky říkám, že sám nemohu žalovat, že jste museli opustit vlast s ruksaky. Děkujte na kolenou Bohu, že se vám nestala věc, která se stala šesti milionům Židů, kteří byli posláni do plynu. Této skutečnosti jsme my, Židé nikdy nedokázali porozumět.

Děkuji Bohu za všechno dobré, co mi dal. Na štěstí, že jsem mohl studovat ve Švýcarsku, že mi velký humanista lord David Davies dovolil pracovat na jeho díle. Uprchlík našel novou vlast v Kanadě a mohl zde užívat vysoké postavení ve státní radě po čtvrt století. Děkuji Bohu za všechna uznání, kterých se mi dostalo jako univerzitnímu profesorovi a univerzitnímu vicepresidentovi. Slovo nenávist nebo msta jsem nikdy neznal i přes 84 mých strýců, tet, sestřenic, bratranců a příbuzných, kteří byli zavražděni nacistickým režimem.

Chtěl jsem vzít svou matku sebou do Anglie, můj bratr Richard mi to nevěřil, říkával: Němci mně ani mojí matce nic neudělají. Mám zlatou medaili Za statečnost. Dva týdny poté, co přišla německá armáda, byl zatčen a moje matka byla odvezena nejdříve do Terezína a později do Auschwitzu. Stará nemocná žena v dobytčím železničním voze se stovkami jiných. Nic k jídlu, žádná toaleta! Myslím si, že jsem poslední žid z Rožmberka, můj syn a jeho tři přeživší děti neví nic o krásách starého města a historii svých předků. Pro mě je dostatečné, že jsou dobrými Kanaďany. Všechny neteře a synovci jsou Američany. Mnozí si vzali křesťanské manželky a stali se křesťany. Jedna rodina Holzbauerů, co pochází z Horního Dvořiště, je ve Waschingtonu, Tellerovi z Dolního Dvořiště v Austrálii, jejich syn v Paříži. Paní Neubauerová, dcera vyšebrodských Austeinů. je v Mexiku…Většina ale odešla se šesti miliony jiných násilně ze světa.“

Zdroj: archiv Františka Schussera