- Tehdy byl prý na hradě Rožmberk na chování malý Petr Vok, poslední z Rožmberků, a když chůvy usnuly, najednou dostavila se k němu Bílá paní, Perchta Rožmberská. Brala děcko do náručí, kolébala je, rozbalila z peřinek, smála se na ně a hrála si s ním, jen aby neplakalo. Přišla na hrad nová chůva, probudila se a rychle se ohlíží po děcku. Vidí je v rukou cizí paní. A buď, že neznala jí, či v smělé odvaze přistoupila k paní Perchtě a vytrhla jí dítě z náručí. „Co tobě s naším děťátkem?“ Tu rozhněvala se Bílá paní a odvětila: „ Ty se mne opovažuješ tázati, ač jsi teprve před několika dny do domu přišla! Dítě je z mého rodu!“ A obrátila se k ostatním služebným, které slyšely hluk vstoupily: „Vy jste nikdy“ - volala - „svou paní nectili jak náleží, podržte si tedy své dítě! Ty pak“, promluvila ku kojné, „hleď si dítěte a vyprávěj mu, až přijde do let, moji lásku k němu a jak jsem z tohoto lože“, ukázala na stěnu, „k němu přišla a v něm opět zmizela“. Na to rozplynula se Bílá paní v mlhu, ztratila se do zdi a více se neobjevila. Petr Vok uslyšel později zvěst, dal prorazit zeď, do které jeho ošetřovatelka se ztratila - a nalezl prý tam veliký poklad.
(F. A. Šubert - 1879)
- Když se roku 1539 narodil pan Petr Vok z Rožmberka, jenž se měl stát posledním údem svého rodu, byl vychován ve fraucimoru - podle tehdejšího zvyku. Že byl však dítě tiché, neplakavé, stávalo se, že si chůvy často zdřímly, ba nechávaly malého Petříka celou noc o samotě a zalezly na kutě. Za těchto nocí bývala malému Petrovi chůvou Bílá paní. Časem vyšlo najevo, že Bílá paní Petra kolébá a hýčká v náručí, když se probudí a zapláče, že ho laská a hraje si s ním, a tak všechny ženy začaly spoléhat na Bílou paní, jako by byla jedna z nich. Stalo se však jednou, že na hrad byla přijata nová služebná osoba, prostá a rázná, ve všem spolehlivá, jen ústa měla trochu víc proříznutá a jazyk hbitější. Hlídala pana Petra jako oko v hlavě, leč jedné letní noci i ona u kolébky začala tlouci špačky a zakrátko usnula jako zařezaná. Pojednou ji však probudil lehký šramot. I zdvihla zprudka hlavu, rozhlédla se po komnatě a tu spatřila u kolébky Bílou paní, jak chová na loktech malého pana Petra. Netušila, koho má před sebou, a hned se také na ni po svém zvyku zhurta obořila: „Co ty máš co starat se o naše dítě ?“ Tenkrát Bílá paní poprvé promluvila, hlas její zněl jako lehké vání větru, ale slova, jež pronesla, byla tvrdá: „Jak se opovažuješ ptát se na takovouhle věc mne, ty holko sprostá ? Není tomu tak dlouho, co jsi běhala bosa a žadonila, abys byla přijata do služby. Ptáš - li se však už tak opovážlivě, věz, že toto dítě je z mého rodu a že skrze potomky pochází od mého bratra. Je mé krve, a proto já pro něho nejsem cizí“. Když se pak do komnaty sběhly služebné a paní z fraucimoru, pokárala je Bílá paní, že se málo staraly o pachole a že k ní projevovaly pramalou úctu. „Již nikdy nepřijdu“, dodala a ukázala prstem na hubatou služebnou. „Ty pak pečuj o chlapce poctivě, bude ti jednou vděčný. A až doroste, zjev mu, jakou lásku jsem k němu chovala. Pověz mu však také, že těmito místy jsem k němu přicházela, tudy jsem se i vracela“. Zdviženou rukou ukázala na protější stěnu, znenadání do ní vstoupila a od toho dne se již nikdy neukázala. Chůva dbala od těch dob o pana Petra, jako by ho byla sama přivedla na svět, a od chlapeckých let mu vyprávěla, co za svůj život slýchala - i to, co se jí přihodilo s Bílou paní.
(Radovan Krátký v knize Jihočeské pověsti - 1996)
- Hradem prochází tiše a vznešeně za tiché noci, když hvězdy z nebe svítí, tajemná postava v bílém šatě na štíhlých údech. Její rod spí pod těžkými kryty v hrobce. Ta paní, která tudy chodí, zažila mnoho trpkého útisku, to však dalo jejímu srdci dobrotu, kterou jako dar rozdávala zase jiným a utěšovala je v jejich osudu. Lid ve své zbožné víře na ní nezapomněl ve své vděčnosti. Ona ráda rozdílela mezi ně radost a sdílela s nimi bolest a bídu. Jestliže jejímu domu hrozilo nějaké neštěstí, tu ji bývalo vidět, jak kráčí, bolest majíc v líci, když kráčela hradními síněmi. Někdy ale osvětlovala i radost její obličej andělskou září. Když poslední z Rožmberků Petr Vok byl ještě dítětem, přicházela často do jizby ve které spal. Hladila jeho vlásky, políbila jej na dětská ústa a tím projevovala lásku k poslednímu členu svého rodu. Nikdo se jí nebál a tak paní Perchty duch chodí ještě síněmi hradu.
(překlad z němčiny: Lina Müller - Černaj: „Sagen aus Krummau und Umgebung“ Krumlov 1907)
Zdroj: archiv Františka Schussera
