Když jsem v říjnu 2001 ve Vyšebrodském zpravodaji otiskl článek „Klášter Vyšší Brod 1938 až 1941,“ tak jsem napsal: „Celá skupina esesmanů, která hlídala poklady shromážděné ve vyšebrodském klášteře, byla na rozkaz oberstumbannfuhlera Skorzenyho dne 4. dubna 1945 postřílena v lese vpravo od silnice před hornorakouskou obcí Ober Laimbach. Poklad již nepotřeboval strážce a tím méně svědky. V klášteře zůstal jediný mnich. Jmenoval se Alois Marterschlager a pocházel z nedalekých Kapliček. Ovládal sedm řečí, byl vědecky fundovaný a znal nejen každý kout v klášteře, ale i každou drobnost v něm. Vydal o svém pobytu svědectví, které však dosud je chráněno státním tajemstvím...“

Pravděpodobně již nikdy se nedozvíme všechny podrobnosti o období duben a květen 1945 ve vyšebrodském klášteře. Pokusím se však „zase trochu poodhalit oponu tajemství“ těchto dvou měsíců. Jedna z nepotvrzených, ale ani nevyvrácených legend vypráví o tom, že v období mezi 10. dubnem a 3. květnem 1945 přijelo na železniční trať z Certlova (nyní Rybníka) několik vlaků, které doprovázelo „po zuby ozbrojené“ komando SS. Nákladní vagony byly vykládány vždy v noci na nákladní auta a údajně odváženy do vyšebrodského kláštera. Jedna výpověď z léta 1945 hovoří dokonce o „klášterní pevnosti.“ Již tehdy, v roce 2001, mi bylo divné, že by nacisté opustili své poklady ukryté ve vyšebrodském klášteře bez hlídání. V tajných archivech byla nalezena mapka, na níž byla část Německa, Rakouska a cíp jižních Čech s označením místa kláštera Vyšší Brod. O této mapce věděla jen část Hitlerových poradců. Profesor doktor Vass z Drážďan, profesor doktor Ruprecht z Vídně, ředitel muzea ve Vídni doktor Dworschak a zmocněnec z kraje Oberdonau doktor Welffhard.

Jaroslav Riedl uvádí, že na konci války „sloužil klášter z části jako lazaret.“ Tento údaj se mi jeví jako málo reálný, neboť ve stejnou dobu sem byl převezen stůl a křeslo Adolfa Hitlera, aby bylo uchráněno před spojeneckými nálety. Stůl a křeslo Adolfa Hitlera zde zcela určitě bylo, jsou o tom fotografie a jiné doklady jak na v československých archivech, tak i u Američanů. Naproti tomu, německé a americké prameny hovoří pouze o lazaretu ve vyšebrodské škole a lazaretním vlaku mezi Rybníkem a Rožmberkem. Křeslo a stůl Adolfa Hitlera se do vyšebrodského kláštera pravděpodobně dostalo až oněmi hlídanými vlaky příslušníky zbraní SS.

Dle D. Rosana a K. Wanstalla byly na konci druhé světové války ve vyšebrodském klášteře díla holandských mistrů, francouzských středověkých mistrů, velmi rozsáhlá a cenná sbírka holandského malířství 17. století, malý, ale dobrý soubor Francouzů 18. století, malby i sochy italských mistrů a rané německé malířství. Údajně sem byly převezeny v dubnu 1945 ukradené a za války schované umělecké sbírky ze zámku Thürntal u Kremsmünsteru a z Füssenu. Na obou místech hrozilo, že jej Američané v dubnu 1945 obsadí. Ve vyšebrodském klášteře byly dle mínění nacistů tyto kulturní poklady dobře ukryty. Dle výpovědi mnicha vyšebrodského kláštera Aloise Martetschlägera „ Němci strhali ze stěn i vzácné klášterní obrazy, mezi nimi i originály Brandla a Kupeckého a odvezli je do solnohradských dolů. Velkých pláten použili jako zatemnění...“

Nejdůležitější poklady byly zcela určitě ukryty v trezorech, které byly umístěny v chodbě klášterního ambitu. Údajně zde byly mimo jiné i obrazy „Atlanta a Maleagera“ Rubense a obrazy Rembrandta, Goyi, Vermaera, Franse Halse, Bauchera, den Ter Borcha, Dürera a jiných. Že by tyto skvosty a poklady nikdo nehlídal? To se zdá zhola nemožné. Pravděpodobně novými strážci pokladů ve vyšebrodském klášteře byli “po zuby ozbrojení“ vojáci jednotky SS, kteří do vyšebrodského kláštera přijeli po 5. dubnu 1945 s poklady z Thürntalu nebo Füssenu.

O ukrytých ukradených kulturních pokladech z celé Evropy nacisty ve vyšebrodském klášteře vědělo specielní americké komando, které mělo kódové označení C-09. Nevím, ale pravděpodobně „C“ značilo kulturu. V této jednotce byli američtí odborníci, kteří pátrali po nacisty zavlečených kulturních památkách. Vím, že podléhali přímo štábu 3. americké armády generála Patona a ozbrojený doprovod jim tvořily jednotky americké vojenské policie MP. Odkud se o vyšebrodském klášteře dozvěděli, lze se jen domnívat. Nejpravděpodobnější bylo zajetí jednoho z čtyř Hitlerových poradců, kteří věděli o mapce, kde byl zakreslen i vyšebrodský klášter. Jinou možností mohlo být i zajmutí “jazyka.“ Některého z těch, kteří kulturní poklady do vyšebrodského kláštera dováželi nebo střežili. Nelze vyloučit ani možnost, že “za peníze lze získat vše.“ Víme, že profesor doktor Ruprecht byl po válce profesorem na prestižní univerzitě v USA.

První jednotka, která vjela v neděli 6. května 1945 dopoledne do Vyššího Brodu, byli příslušníci 389. regimentu, 104. pluku, 26. divize třetí americké armády, které velel plukovník James Whitemone. V rozkazu byl i zákaz vstupu do kláštera ve Vyšším Brodě. „Do kláštera přijela odpoledne v neděli 6. května 1945 speciální americká jednotka C-09. Byla doprovázena vojenskou policií.“ Ví se také, že „při odminování byli dva příslušníci C-09 zraněni a odvezeni k ošetření.“

Tady fakta končí a období od pondělí 7. do soboty 19. května 1945 je dosud pro mne „pole neorané.“ Skutečností pouze zůstává, že v sobotu 19. května 1945 v křížové chodbě ambitu zůstalo pouze sedmnáct prázdných trezorů. Vyšebrodský cisterciácký mnich Alois Martetschläger v létě 1945 o těchto dnech zcela určitě vypovídal, ale jeho výpověď je kdesi skryta. A nebude to asi ani v československém vojenském nebo policejním archivu... Dá se s téměř stoprocentní jistotou však říci, že ony ukradené obrazy, sochy a další cennosti byly postupně odvezeny americkou jednotkou C-09 za hranice Československa. Skutečností však zůstává, že při třídění kulturních památek musel A. Martetschläger pomáhat a u každého předmětu označil, zda patří či nepatří klášteru. Z majetku vyšebrodského kláštera v květnu 1945 nebylo odvezeno nic. Při nejhoršám „nic cenného.“

Dovolte mi, abych citoval jednu zprávu: „Tecelin Jaksch nikdy nepřestal být opatem vyšebrodského kláštera. Proto se po skončení války rozhodl vrátit do Vyššího Brodu. Po různých svízelích se sem také dostal. Klášter byl sice obsazen americkou armádou, ale opat se brzy s důstojníky dobře shodl. Američané se starali, aby se cenné památky zavlečené do Vyššího Brodu z různých končin Evropy, co nejdříve vrátily ke svým majitelům. Starožitnosti patřící klášteru bez vyjímky uznali. Vzájemná spolupráce byla přátelská.“ Citovaná zpráva hovoří, jakoby byl vyšebrodský opat Jaksch v klášteře ještě před příchodem československé jednotky do Vyššího Brodu v sobotu 19. května 1945. Co znamenají ona slova “po různých svízelích“ to nevím, ale při trošce fantazie se zde naskýtá možnost, že byl opat Tecelin Josef Jaksch přivezen a zase odvezen do Překlášteří mezi 7. a 19. květnem 1945. Vyloučit to nemohu.

Další osobou, která by o tomto období mohla „hodně vyprávět,“ byl cisterciácký mnich Dominik Kaidl, který byl pro německý nacismus. A v období druhé světové války byla pro něj zřízena farnost v Loučovicích. Pročítal jsem jeho vzpomínky z května až července 1945, které jsou velmi cenným historickým materiálem, ale o svém domovském vyšebrodském klášteře z té doby „ani slovo.“  A je tu ještě jeden otazník. Opat Jaksch „v pondělí, 26. července 1948, na svátek sv. Anny, matky P. Marie, pak jen s malým kufříkem legálně překročil hranice do Rakouska.“ To tehda u komunistů nebylo zvykem. Ale to je v souvislosti s C-09 již pouhá má spekulace...

Vyšebrodský opat Tecelin Josef Jaksch však oficiálně přišel do Vyššího Brodu až prvého června 1945. Svědčí o tom mimo jiné i výpověď štábního strážmistra Františka Velfla: „ Na telefonický rozkaz velitele táborského oddělení četnictva měl jsem opata doprovodit, být mu nápomocen a ručit za jeho bezpečnost. Ve Včelné u Č. Budějovic před hostincem jsem přistoupil do auta, kterým cestoval, a jel jsem s ním do Vyššího Brodu. Ačkoliv měl pan opat od zemského úřadu v Praze doporučení, aby místní úřady vyšly opatovi ve všem vstříc, na místním Národním výboru ve Vyšším Brodě se k němu chovali zjevně nepřátelsky. Snad i proto, že už mnozí z nich měli vyhlédnuto, co si z majetku kláštera zaberou...“

Zdroj.: archiv Františka Schussera