Oblast, v níž se nachází obec Loučovice, je prvně zmiňována kolem roku 1220. V přilehlé oblasti Šumavy v  té době existovala jen Zátoň, kterou kníže Břetislav daroval benediktinskému klášteru Ostrov, a Svéraz , která podléhala premonstrátskému klášteru Strahov. Velkou oblast pak vlastnil rod Vítkovců.  Někdy kolem roku 1220 daruje Vítek z Prčic faráři ze Zátoně, jak kapli ve Frymburku, tak les „ Drahun“ tj. část Loučovického lesa na levém břehu Vltavy. Od té doby dochází na Šumavě k intenzivnímu osidlování.  V lese Drahun Benediktýni ze Zátoně staví někdy mezi rokem 1220 a 1310 kapli sv. Prokopa.  Papež Clement 5. listinou z 13. 12. 1310 potvrzuje Ostrovu tyto k Zátoni patřící pozemky včetně kaple v lese „ Drahun“. V jiné listině z 31.3 1450 se dočteme, že byla kaple sv. Prokopa v Loučovicích restaurována.  Teprve koncem 16. století se u zmíněné kaple usidluje první zátoňský poddaný Augustin Baumgartner († 1617) zvaný „ Rybářský sedlák“ (Fischerbauer).  Tuto přezdívku dostal, protože zastával místo porybného a zároveň byl i sedlákem. (Tento statek jsme mohli vidět ještě v r. 1986 kousek od hřbitova.) Každý rok musel tento poddaný i jeho následníci odvádět zátoňskému faráři daně, z kterých se měla kaple udržovat. Na to však částka nestačila a kaple je proto v roce 1627 stará a zchátralá. A tak je opět třeba kapli v letech 1630 až 1631 restaurovat.  Oldřich Eggenberg, pán na Krumlovu a patron Zátoně k této příležitosti daruje do kaple vysoký oltář s Mariánským obrazem.  Vždy na sv. Prokopa bylo povinností faráře ze Zátoně v kapli konat pobožnost. Pohoštění k této příležitosti jak pro faráře, tak pro jeho hosty musel poskytnout rybářský sedlák.

 

 

Kromě dalších území získává v r. 1259 právě vzniklý klášter ve Vyšším Brodě i les na pravém břehu Vltavy v oblasti Loučovic.  Je to společný dar, jak rožmberské, tak krumlovské větve Vítkovců, neboť zde chtěli umístit svou rodinnou hrobku. Darovaná část v okolí Loučovic se přibližně rozprostírala od Hamerského potoka přes Kapličky až za Nové Domky a od pravého břehu Vltavy až k zemským hranicím. Součástí daru byla i v té době jediná již existující usedlost na tomto území Trh Vyšší Brod s farním kostelem.  S cílem osidlovat nabyté pozemky, staví Vyšebrodští v Loučovicích novou kapli zasvěcenou sv. Theobaldovi (světci uhlířů) a to přímo přes řeku proti kapli sv. Prokopa. Kaple byla slavnostně vysvěcena dne 31. 10.1361 světícím biskupem Petrem z Prahy. K osídlení však nedošlo. Nové osídlence nejspíše odrazovala příliš divoká a nehostinná příroda zdejšího říčního údolí.  První dům na pravém břehu patřil, jako i na levé straně řeky, porybnému. O prvních klášterních porybných je zde zmínka již před rokem 1450. Z dokumentu ze dne 31. 3. 1450 se jmenovitě dovídáme, že místo porybného v Loučovicích bylo přiděleno jistému Dubu za úrok 1 hřivny za rok. Řeka byla tehdy plná rozličných ryb a Vyšebrodský klášter měl právo lovit jak na levém, tak na pravém břehu. Rybáři na levém břehu platili za úlovek klášteru nájemné, výtěžek z pravého břehu mu patřil celý.

 

Za zmínku stojí také, že oblastí Loučovic táhli v roce 1422 husité. Jejich hordy tudy prošly od Vítkova kamene až do Rožmberka, kde byly Oldřichem z Rožmberka poraženi. Při tomto tažení zničili husité nejednu usedlost a byl zapálen i klášter ve Vyšším Brodě.

 

V roce 1530 zhotovují ve Vyšebrodském klášteře soupis jim poddaných majitelů domů (domkařů) v jednotlivých vesnicích.  V oblasti Loučovic je zmínka jen o jednom poddaném majiteli a tím byl jistě již zmíněný porybný, jehož dům stál v místě dnešní fary. Současnou stavbu fary však lze datovat nejspíš do 17. století, ale je možné, že je i starší. Pro zajímavost při tomto sčítání měli Kapličky již 13 domkařů a Vyšší Brod jich měl 70.

 

Dnešní vhled kaple sv. Theobalda spadá do období přestavby mezi roky 1448 až 1489. Dokončení oprav nám dokládá listina, v které se vyhovuje žádosti opata Tomáše z kláštera ve Vyšším Brodě ze dne 6. 4. 1489, kde několik kardinálů v Římě udělilo odpustky věřícím, kteří přispěli k opravě kaple. V té době je již kaple zasvěcena též sv. Oldřichovi světci rybářů. Důvodem bylo, že svátek sv. Prokopa a sv. Oldřicha se slaví ve stejný den a to 4. července a tak se mohl slavit svátek obou kaplí v jednom dni. Kaple však časem chátrá a je proto za opata Wendschuha  v prvé polovině 17. století opravována. K hlavnímu oltáři jsou přistavěny postraní oltáře, kazatelna, zpovědnice a nové lavice. Je též vydlážděna a okna zasklena a opancéřována. Dne 27. září 1648 pak jsou oltáře vysvěceny. Hlavní oltář sv. Theobaldovi, Oldřichovi a Prokopovi, postraní sv. Marii a Uršule. Dne 6. května 1644 jsou pro Loučovice vysvěceny 3 nové zvony. Od 4. července se pak začaly do Loučovic konat procesí a to ze Zátoně, Malšína, Vyššího Brodu, Kapliček, ale i jiných farností. Jak na pravém, tak na levém břehu se konaly jarmarky. Jednou za měsíc se pak na příkaz opata Wendschuha konala v kapli mše. Oltářní obraz představující bičovaného Spasitele byl v kapli instalován v r. 1759 a v r. 1898 restaurován. Ke kapli sv. Oldřicha se pojí i záznam z nejstarší ho soudního protokolu Vyšebrodského kláštera. Uvádí se v něm dvě zajímavé události.  Uhlíř, kterému se nelíbilo, že již dlouho nepršelo, vzal sochu sv. Lorence z kaple a ponořil jí do blízké studny. Jiný té stejné soše urazil nos. Oba za její znesvěcení brzo neminul trest. Ten první při prohlížení milíře spadl do žhavého uhlí a zemřel strašnou smrtí a na toho druhého spadl strom a zranil ho tak těžce, že zemřel, ale až po dlouhém utrpení.

 

Pro lehčí dosažitelnost nechává též opat Wendschuh  se souhlasem Buquoyů v r. 1647 vybudovat podél levého břehu Vltavy z Vyššího Brodu do Loučovic sjízdnou cestu, kterou lemovalo sedm božích muk. Nejstarším spojením však byla pěšina lemující dnešní cestu do Loučovic, kterou vystavěli Vyšebrodští mnichové. Říkalo se jí „Laudate pěšina“ a to z toho důvodu, že když mniši dodělávali dlážděnou část, doříkali právě 148 až 150 žalm a tento žalm započíná slovy laudate.

 

K osidlování v širším okolí Loučovic dochází již mnohem dříve, tak například zmíněný Trh Vyšší Brod vznikl již před rokem 1259, 1277 Dolní Jílovice, 1277 Hradový, 1277 Kleštín, 1281 Pláskov, 1286 Březlovice, 1312-1331 Bolechy, 1322 Kyselov, 1353 Slupečná, 1530 Lipno, 1408 Lopatná, 1450 Pošlák  a taktéž  Dvorečná, 1459 Kramolín, 1530 Linda a Krásné pole a mnoho dalších vesnic. Co se týká národností původních obyvatel, lze dle názvů vesnic kolem Malšína usoudit, že to byli pravděpodobně Češi. V okolí Frymburka a Kapliček byli osídlenci především německého původu, proto také Loučovice, jako všechna nová sídla vznikající mezi 16. a 17. století byly německé od prvopočátku

 

Prvotní zápisy týkající se osidlování v okolí lze nalézt již v listech rožmberské vrchnosti, pozdější pak v matrikách okolních farností podle toho, pod kterou daná oblast spadala. V Kapličkách se dochovaly záznamy od r. 1642 a na Malšíně od r. 1665. Podobně je tomu i v pozemkových knihách ve Štýrském Hradci. Až v době, kdy se stal vlastníkem pozemků hrabě Buquoy tj. v  17. stol. dochází k intenzivnějšímu osidlování v přilehlém okolí.  Záznamy o tom lze nalézt v pozemkových knihách ve Štýrském Hradci z období 1633. Tak např. v matrice z Malšína, pod který levý břeh spadal, je uveden v roce 1633 prodej pozemků  na pomezí Lipna, Dvorečné a Loučovic a to Marií Magdalenou Buquoy několika příslušníkům rodiny Kocher. Tato rodina byla dle množství kupních smluv nejvýznamnější a nejzámožnější rodinou nově vzniklé osady Loučovické lesní domky. Prodej pozemků se v této oblasti uskutečňuje i v dalších letech a tento majetek již též spadal pod dědické právo. Vlastníky domů nové osady byli však i majitelé usedlostí z nižší šlechty z okolí, jezuité v Krumlově nebo fara v Kájově. Všechny tyto kupní smlouvy jsou vyhotoveny v německém jazyce a též jména kupujících jsou německého původu. Z počátku patřila nová osada pod rychtáře v Malšíně, ale v prvé polovině 18. století má již vlastního rychtáře a to z rodiny Kocher.

 

Levý břeh Vltavy, kde se dnes nachází centrum dnešních Loučovic, nebyl ještě v době vlastnictví Vítkovců, později Rožmberků osídlen.  V urbáři z r. 1379, v Josefinském katastru z r. 1658 a též v urbáři z roku 1598 se hovoří jen jako o oblasti, tudíž se zde ještě nenacházela žádná usedlost. Jak uhlíři, tak i dřevaři zůstávali v oblasti Loučovic jen po dobu práce. Trvalé bydliště tu neměli. I další vlastníci zdejších pozemků zátoňský farář a Vyšebrodský klášter měli velký zájem své území v oblasti Loučovic osídlit a tak zaznamenáváme další osídlence. Klášter ve Vyšším Brodě prodává dne 24. 8. 1600 na pravém břehu dřevaři Hansu Kreplovi  mýtinu a staví mu na ní dům. V roce 1609 je mu dům prodán a k tomu ještě  pole a louka za 35 zlatých. Celý tento majetek již podléhal dědičnému právu, což znamená, že již po smrti majitele se nevrátil do vlastnictví kláštera. Kde tento dům však stál již nelze zjistit.  Brzo na to byly postaveny též na pravém břehu další dva domy. Jeden z nich je dům, který stojí u řeky vedle kostela a druhý pak stál hned vedle něj, ale dnes již neexistuje. V roce 1828 si v dolní části Loučovic zřizuje Mathias Foisner  z Frymburka mlýn a hamr s kovárnou. U hamru byla od roku 1875 přes řeku dřevěná lávka.  Provoz mlýna a hamru byl později zastaven, ale hostinec s obytným domem mlynáře přetrval až do prvé poloviny 20. století. Existenci hamru nám dokládá kamenné stavení naproti restauraci Kilián a kamenný rodinný domek, za nímž byl již zmiňovaný dům mlynáře s hostincem.

 

Za zmínku stojí, že lesy v okolí Loučovic byly v 17. století plné zvěře, jak lze zjistit ze záznamů odstřelů vrchnosti. Vyskytovali se zde mimo jiné jeleni, vlci, rysi, divoké kočky, srny, divoká prasata, vydry, bažanti i lišky a dokonce ještě i medvědi. Zřejmě i z tohoto důvodu se německy říkalo Luči Hirschberg neboli Jelení hora (Jelení vrch).

 

V roce 1648 na konci 30leté války se při svém tažení dostávají do oblasti Vyššího Brodu Švédové a chtějí při té příležitosti zajmout Vyšebrodského opata. Ten však před nimi uprchl přes Loučovické lesy do Lince, jak uvádí farář Dominik Kaindl ve své knize „ Historie Vyšebrodského kláštera v Čechách“. Než císařská vojska Švédy zahnala mnohá osada či samota byla zpustošena. Oni to neměli místní obyvatelé vůbec lehké, jednou museli ubytovat a živit tudy táhnoucí císařská vojska a pak zase nepřátelská. Většina z nich byla velmi chudá a tak mnohokrát dávali z posledního a pro ně již nezbývalo.  Hlad trápil jak lidi, tak zvířata, neboť vojsko představovalo i velký počet koní pro kavalerii. Mnohokrát byly vesnice vojsky drancovány a to jak nepřátelskými, tak vlastními.

 

V letech 1714- 1715 se v lesích v oblasti Loučovic, Kapliček a Studánek potulovaly a řádily silné skupiny cikánů, které svým jednáním znejišťovaly celé okolí a obtěžovaly místní obyvatele tak, že se již neodvažovali chodit do lesa. K  potlačení těchto loupeživých výprav muselo zasáhnout vojsko a s pomocí místního četnictva a též některých obyvatel pak 25. až 29. Května 1715 pročesávali společnými silami celé toto území. Nad Loučovicemi v tzv. Cikánském lese dochází 27. května k první bitvě pod vedením hajného Kaspara, v které bylo usmrceno 18 cikánů a to včetně jejich vůdce Wolfa.  Jejich těla byla uložena v tomto lese do společného hrobu za přítomnosti faráře z Vyšebrodského kláštera. Dva dny později dochází k opětovnému střetu a to u Kapliček. Zde zahynulo 13 cikánů, kteří byli posléze pohřbeni za kostelem v Kapličkách. Po zničení cikánského tábora se přeživší členové bandy stáhli na svahy Třístolečníku. Odtud pak posíleni pokračovali ve svých loupeživých výpravách. V roce 1719 z 3. na 4. června přepadla banda cikánů sedláka, který byl současně hospodský a též rychtář ve Lhotě (nedaleko Dobřína). Velel jim věhlasný náčelník Massuna. Protože banda nedostala hned požadované množství peněz, byli obyvatelé svázáni a odtaženi do sklepa. Sedláka k tomu poranili ošklivě na hlavě a nohách. Pronásledování cikánů přetrvalo až do roku 1727, až pak znejistěny odtáhli a vrátili se k Rýnu, odkud pocházeli. Tyto události inspirovaly pátera Zephira Tobnera k sepsání historického románu „ Cikánský les“. Jako připomínka této události byl v místě hrobu vystavěn později pomníček s datem 1715 a lze jej nalézt v lese nad bývalou pilou. Uhlířskému vrchu, který se táhne od Loučovic až ke Kapličkám, dnes už místními jinak neřeknou než Cikánský les neboli Cikáňák.

 

Autor: Anděla Aquinová

Naši partneři: