První polovina roku 1954 je nejméně dokumentačně zachycena v celé historii lipenské stavby. Zatímco v letech 1952 a 1953 se rozhlas i noviny předháněly v líčení úspěchů a v plnění socialistických závazků, to v první polovině roku 1954 jako by stavby na Lipně vůbec nebylo. Nenapravil to ani Vladimír Michal ve své knize „Tady začíná moře." Co se tehdy dělo? Důvodů neplnění plánu stavby Lipna bylo několik. Především plán výstavby vůbec nepočítal se šumavskou zimou. A ta se ukázala v roce 1954 ve své plné krutosti. Mráz, spousta sněhu a fujavice. Po smrti Stalina a Gottwalda došlo přece jen k částečnému uvolnění poměrů. Byly již vyčerpány rezervy pracovníků lipenské přehrady a elektrárny. Došel přísun kulaků, živnostníků, intelektuálů a dalších „protisocialistických živlů." Objevily se i technické problémy stavby, jako tekuté písky nebo „špatná skála.“ Stavba také přecházela od lopat a krumpáčů k mechanizaci a k odborným pracím, pro které však byl kritický nedostatek pracovníků. Toto vše dohromady bylo příčinou neplnění. Byly i prosté a všední potíže, jako například kvality gumových plášťů pro minéry, kdy po týdnu používání promoknou a jsou více na obtíž, než aby sloužily. U obou tlačných šachet nestačilo vzduchové potrubí dodávat dostatek vzduchu. A jaké byly výdělky na počátku roku 1954? Řadoví pracovníci vydělávali čtyři až pět korun za hodinu, betonáři osm korun, kesonáři až patnáct a nejvíc - až osmnáct korun za hodinu brali minéři a barabové v podzemí. Byly to velké peníze, vždyť průměrná mzda v Československu byla v té době 730 korun při 200 hodinové pracovní době za měsíc.

O situaci na stavbě vypovídá i článek Jihočeské pravdy z 15. června, kde se mimo jiné píše: „...mladí lidé, kteří si neváží dobrého výdělku, a aby se neudřeli, dávají přednost hraní karet na ubytovnách či flámování.“ Také při hodnocení roku 1954 jsem si přečetl: „Máme-li být upřímní, musíme přiznat, že se nám mnohdy ze všeho točila hlava. Nedostatků byla celá hora, ať se začalo z toho či druhého konce.  Špatná pracovní morálka, absence, nepořádky ve mzdách, obezličky vedoucích pracovníků, alkoholismus, špatná organizace práce.“

Ve středu 9. června 1954 usadil Alois Voráček na pevnou skálu keson číslo tři. Jako kesonář pracoval již v roce 1905 při stavbě Čechova mostu v Praze. Jak sem se dočetl, nejhorší situace byla na kesonu číslo čtyři, kde pracují většinou bývalí administrativní pracovníci, u kterých se objevovala kesonová nemoc, které Voráček říkal „presák“, kdy několik hodin jsou plíce a celé tělo jakoby v presu. Pod Voráčkovým dohledem proběhly kesonovací práce bez vážnější nehody a z Lipna odešel téměř sedmdesátiletý Alois Voráček ještě na stavbu vyrovnávací přehrady u Kamýku. Svaz umělců v létě 1954 rozhodl, že na Lipno vyšle malíře a sochaře, aby na místě zachytili hrdiny a hrdinství budovatelů. Byla mezi nimi i akademická sochařka Věra Merhautová, která modelovala hlavu bagristy Standy Kofroně. Jeho hliněná hlava vážila dvanáct kilo a sochařka za bagristou běhala po stavbě, aby dokončila své dílo. Standa Kofroň o ní říkal: „Můj stín je tady zas.“ První prací umělců byl velký transparent „Vítáme vás na jihočeské stavbě socialismu,“ který umístili na nádraží. Když poskytla naše vláda azyl Řekům, dva z nich přijeli i na lipenskou stavbu. Mládenci to byli pěkní, osmahlí, pohlední a jak se ukázalo, také sexuálně pilní. Netrvalo dlouho a do ordinace doktora Poláka na Lipně přicházely ženy se zjevnými příznaky pohlavní choroby. Doktor Polák neuvěřil jejich vysvětlování, že si sedly na nakažené záchodové prkénko, ale potřeboval zjistit šiřitele nákazy. Musely tedy s pravdou ven. Tak nenápadně, jak se Řekové na Lipně ukázali, tak i nenápadně se z Lipna také ztratili.

Tlačná kolmá šachta číslo jedna byla proražena do úrovně podzemí 15. října 1954 a dvojka přesně o měsíc později. Půldruhého roku hloubili dvě obří studně, o jakých se žádnému studnaři ani nesnilo. Centimetry se měnily v metry, metry v desítky metrů a tuneláři dělali jako by se chtěli zastavit až u protinožců. Na počátku prosince 1954 se schylovalo k propojení obou tlačných šachet na dně budoucí strojovny v podzemí elektrárny. Tuhle první prorážku na Lipně naplno prožíval mistr Karel Tomanec z jedničky: „Že by teď, když už jsou na dně, měla dvojka prokopat spojovací tunel dřív k jedničce, než jednička k dvojce? Tak to tedy ne! Máme před sebou ještě čtyři metry a 20 centimetrů." Klabouchova parta z jedničky odstřelila svou nálož a dvojka odstřelila také. Stěna mezi oběma šachtami se ztenčila. Útroby obou tlačných šachet se naplnily kouřem od střeliva. V takovém prostředí se nedá pracovat. Po odstřelu bývají minéři vždy na povrchu a čekají, až se to dole pročistí. Ale tentokrát chlapi z jedničky nasedají do železného okovu a ujíždějí do podzemí. Už aby byli na dně, aby dvojka neprohlédla jejich úmysl. Parťák Klabouch bere vrtačku a spouští ji. Metr, dva, tři metry ve skále a konce stále není. „Ježíšmarjá, kluci, jsme tam!" Vrták nakoukl z jedničky do dvojky. Vodorovná štola byla proražena. „Honem zpátky!" zazněl Tomancův hlas. „Prorážka je naše a vrták musí být taky! Co kdyby teď dvojkaři čekali na druhé straně a vtáhli k sobě vrták soupeře."

Tuneláři si na tradici potrpí. Necháš-li si sebrat vítězný vrták protivníkem je po slávě a po vítězství. „Všechno dobře dopadlo. Prorážka byla naše a vrták byl také náš,“ hrdě i po letech vzpomíná Karel Tomanec. Když z dvojky vyjedou minéři parťáka Štefana Koszegiho, ve svých gumových oblecích a námořnických kloboucích, tak se vymračují. Vždyť prohráli „o vrták" a prorážka jim utekla o fous.

Silvestr 1954 ještě neskončil a už v pět hodin ráno elektrikář František Rajs nasvítil reflektory nad kesony a ostrá záře se rozlila nad Vltavou a po okolních zasněžených stráních. I o Vánocích 1954 bojovali s řekou, jejíž hladina se zvedla o tři metry a neustále kupila nové a nové hradby ledových ker. Ve dne i v noci odstřelovali kesonáři led a teprve po čtyřech stovkách náloží se uvolnila vodě cesta. A tak Nový rok 1955 v šest ráno mohli kesonáři opět sestoupit do kesonů na vltavské dno. Mistr Jiří Grosiár bilancuje i plánuje najednou: „Šest kesonů jsme už zapustili do vltavského dna a do zimy 1955 spustíme další čtyři zvony.“ Jiří Grosiár pracoval před příchodem na Lipno čtyři roky na Slapech a tak ví, že kesonáři neznají ani Silvestr ani Nový rok.

15. března 1954 se začalo pracovat na šikmém tunelu. Práce podobného druhu se dosud ve střední Evropě nedělala, neboť prorážet šachtu v úhlu 45 stupňů je tvrdý oříšek. Při prorážení počáteční vrstvy bylo nutno vyztužit skálu „kapnami,“ což byla dřevěná výztuha a před každým odstřelem bylo nutno stěhovat i veškeré zařízení, aby se nepoškodilo. Aby bylo zabráněno zatopení šikmého tunelu, musela nepřetržitě pracovat vzduchová čerpadla, která vysávala vodu. V pondělí 28. února 1955 kolem patnácté hodiny prorazila parta mistra Hrádka otvor mezi šikmým tunelem a tlačnými šachtami. K dokončení prorážky pomohli také minéři z podzemí, kteří se snažili již ze soboty na neděli uskutečnit spojení obou prostor. Definitivně byla směrová štola šikmého tunelu, o profilu přes deset čtverečních metrů, dokončena 25. března 1955. Přesného spojení bylo dosaženo zásluhou geometra stavby ing. V. Svobody. Při vrtání na plných výlomech narazila korunka vrtáku Štefana Zimy nebo Vasila Šokyry na neodpálenou nálož v jejich starším vrtu. Nálož vybuchla a připravila oba zkušené minéry o život. Tělo Vasila Sokyry bylo zcela rozbité. Štefanovi Zimovi výbuch utrhl nohu, ale než přišla pomoc, vykrvácel. Smůla provázela jednoho z nich až k hrobu. Při převozu mrtvého na Slovensko se vagón s rakví zatoulal a pohřeb opozdil. Tak se stalo, že delegace kamarádů mrtvého se vrátila ze Slovenska, aniž by mohla svého kamaráda doprovodit na hřbitov.

VELKÝ DEN

Pod tímto nadpisem byla líčena návštěva tehdejšího prezidenta Antonína Zápotockého takto: „Bylo to 11. června. To byl den, který rozhodl o dalším vývoji naší stavby. V tento den naší stavbu navštívil prezident republiky Antonín Zápotocký. Promluvil k pracujícím, prohlédl si celou stavbu a besedoval s nejlepšími pracovníky. Při návratu si vezl na Hrad příslib pracujících, že splní vládní termín dokončení stavby. Veliký den návštěvy toho, kterého máme tolik rádi, znamenal opravdový přelom a skoncování se vším špatným. Na počest návštěvy prezidenta bylo uzavřeno mnoho závazků zaměřených na včasné splnění našich velkých úkolů. A to byl počátek nového života lipenské stavby, života daleko plodnějšího a radostnějšího." Taková to byla doba a doufám, že ani autor nevěřil, že po návštěvě prezidenta se na stavbě přestane pít a začne se plnit plán. Aby vše vypadalo důvěryhodně a aby se mohl prokázat vliv soudruha prezidenta, byl na třetí čtvrtletí 1955 změněn plán, tedy snížen, a plnění takto Josefem Petrem zhodnoceno: „Vliv návštěvy soudruha prezidenta se projevil i na plnění plánu celého třetího čtvrtletí, kdy jsme jej splnili na 108,4 %. Tento úspěch se projevil poprvé v dějinách stavby. Je samozřejmé, že zdaleka nebyly odstraněny všechny nedostatky, že je stále vysoké procento absence, a že jméno stavby Lipno je často proslovováno ve spojení s alkoholem. Přesto však byl, po zvážení všech ukazatelů a okolností, náš podnik vyznamenán za třetí čtvrtletí Rudým praporem."

 

 

Zdroj: František Schusser - 40 let elektrárny a vodního díla Lipno

 

Naši partneři: