ROBERT DELANOIE

Na Lipně pracovali nejen Češi a Slováci, ale byl tu například rodilý Francouz z Bordeaux, povoláním námořník, Robert Delanoie, který jako válečný zajatec se na konci druhé světové války ocitl v jižních Čechách, kde se oženil a usadil. Naučil se obstojně česky a ve volném čase učil na Lipně francouzštinu. Všichni mu říkali Francouz. Na událost, kdy Robert Delanoie zachránil bagr, pod kterým povolila skála, sám vzpomíná: „Sám se začínám podezřívat, že jsem ten zářivý záchranný čin podnikl z pýchy. Jen z pýchy, abych všem ukázal, co dokáže opravdový námořník. Ale ne, nebylo to z pýchy. Byl tam přece jen ten mladíček. Kvůli němu jsem to udělal. Ovšem když si uvědomím, že jsem se do toho riskantního počínání pustil bez jakéhokoliv zajištění, jen tak hrr, všechna sláva z toho udatného činu rychle hasne. Neměl bych všechno takhle rozebírat. Zkrátka se to povedlo a mohu být spokojený." Po tomhle činu mohl Robert Delanoie odjet s celou rodinou do své rodné Francie. Každý čekal, že se již nikdy na Lipně neukáže. Ale on se s celou rodinou na Lipno vrátil. Robert Delanoie na návrat na Lipno vzpomíná: „Čekal jsem, že zachytím v pohledech lidí na stavbě záblesky ironického výsměchu, proč jsem se zase vracel od svého Atlantiku, sem na konec světa, jak se tady říká. Ale kupodivu, snad to nikoho z nich ani nenapadlo." Když prvého května 1959 poprvé oficiálně vyplula loď Lipno na přehradu, nemohl být její kapitánem nikdo jiný než on.

 

INŽENÝR „PACIČKA"

Vedoucím technického oddělení stavby byl inženýr Vladimír Kraus. Za války vedl stavbu přečerpávací nádrže na vrchu Homole u přehrady Štěchovice, po válce pracoval jako technik na několika stavbách přehrad. Protože u Vodních staveb bylo inženýrů Krausů více, lipenskému začali říkat „pacička". Nebylo to označení hanlivé. To proto, že v době kdy působil na stavbě přehrady u Víru, onemocněly obě jeho děti a následně i on, obrnou. Chlapec zemřel, dcera přežila a jemu ochrnula pravá ruka. Tu měl od té doby bezvládnou. Inženýr Kraus se naučil psát a kreslit levou rukou. Bezvládnou ruku si obvykle jen položil na papír, aby jej přidržovala. Musel se naučit jednou rukou zavázat kravatu, obléci se, rozvázat i zavázat tkaničky u bot, umýt se. Život není někdy peříčko. Jak hodnotil inženýr Vladimír Kraus skončený rok 1953 na stavbě Lipna? „Je zajímkována stavební jáma, ve které rypadla hloubí základy betonové části hráze a přes Vltavu do úbočí se zapouští betonová clona na kesonech i v otevřených rýhách, aby vytvořila překážku vodě od povrchu údolí až ke skále. Do elektrárny v podzemí směřuje třemi proudy. Hloubí se přívody vody k turbínám a začíná ražení přístupového tunelu k elektrárně. Od Vyššího Brodu se razí tunel, kudy bude voda odváděna od turbín. U Vyššího Brodu byly zahájeny práce na vyrovnávací nádrži. Kolem budoucí záplavy se staví nová komunikace."

 

ČTYŘI SENIOŘI

Stavitel Čeněk Vermach znal Lipno a okolí jako své boty. Před druhou světovou válkou tudy chodil se svou sukovicí křížem krážem, když pracoval jako nákupčí dřeva pro pražskou firmu Lanna. Dříví ze šumavských lesů se tehdy plavilo po vodě až k Lipnu, tady se nakládalo na koňské povozy, převezlo se po silnici k Vyššímu Brodu, kde se znovu vázalo do vorů a po Vltavě plavilo do Prahy. Na stavbě Lipna měl stavitel Vermach na starosti stavební dříví pro výdřevy a bez své sukovice neudělal ani krok.

Jako odborného poradce pro tunelářské práce vyslal pražský Hydroprojekt na Lipno inženýra Josefa Vozihnoje. Byl to vlídný starý pán, který při chůzi mírně napadal na pravou nohu. V roce 1908 pracoval jako směnový technik při ražení švýcarského tunelu Lotchberg a 58 hodin ležel s rozdrcenou nohou pod troskami tunelové výdřevy. Lékaři na štěstí tehdy nohu zachránili.

Strojníka v kompresorovně na Lipně dělal válečný baraba Vojtěch Pinekr, který po první světové válce začínal jako minér při ražení tunelů v Německu. Když na sklonku výstavby Lipna dělal závozníka, byl při couvání nešťastnou náhodou přejet vlastním autem a dožil jako těžký invalida.

Josef Holub přišel na Lipno na sklonku léta 1953. Původně sem přišel na měsíční brigádu, ale nakonec odtud odešel, po skončení stavby, do důchodu. Na Lipno přišel po stavbě jezu v Kostelci a přehrady Střekov jako železář. Tohle řemeslo dělal od roku 1926 a neopustil jej ani na Lipně, kde byl prvním železářem vůbec. Začal na prefamostu, přes který jezdí vlečka. První čtyři měsíce na Lipně pracoval sám a teprve potom dostával postupně pomocníky. Jako vedoucí party se podílel na stavbě třídírny a betonárky ve Vyšším Brodě a na třídírně Lipno. Pracoval i na rozvodně a výstavbě vtokového tunelu. V roce 1954 přešel na stavbu gravitačního bloku. Z jeho vzpomínek: „Nejhorší to bývalo v zimě. Materiál často zapadl sněhem a věřte, že hledat potřebné druhy železa v šedesáti centimetrech sněhu, nebylo zrovna moc příjemné." Se svou partou na Lipně zpracoval 130 vagónů železa a po dokončení gravitačního bloku odešel do důchodu.

 

FRANTIŠEK JEŘÁBEK

Začínal v roce 1929 jako zedník a minér na Vranské přehradě a odkud v roce 1937 přešel do Štěchovic. A v roce 1949 jej čekala další přehrada - Slapy. Kam dál? Rozhodoval se, když to na Slapech končilo. Po nebo proti proudu? Losos táhne proti proudu, není to zrovna špatná ryba, a tak jsem se dal další cestou lososa," komentuje Jeřábek svůj příchod na Lipno v roce 1952. Přišel spolu se střelmistrem Prekopem. Prekop zůstal na Lipně a František Jeřábek se zabydlel ve Vyšším Brodě. František Jeřábek vzpomíná: „To byla ještě divočina. Všude panenská země, přes kterou jsem tahal na větvích metráky střeliva. Vždy když jsem v zimě zapadl do závějí až po krk, tak jsem proklínal tu panenskou zem a všechny panny a dušoval jsem se při všech svatých, že z té divočiny uteču. Neutekl jsem." S jeho příchodem do Vyššího Brodu začala nemilosrdná palba. Střílel tak, že za každou ranou vylétali ptáci poplašeně ze svých hnízd. Útok na odpadní tunel zahájil výstřelem v předzářezu. Potom se pustil dál do směrové štoly. Tři měsíce střílel sám. Postupně přicházeli další střelmistři a hromobití se rozrůstalo. Práce v odpadním tunelu se dělaly tak, že se razila směrová štola, potom se udělaly „šlyce" a daleko za směrovou štolou se prováděl plný výlom. Pro minéra a střelmistra Jeřábka to znamenalo provést za směnu až 250 odpalů. Skála duněla ve dne v noci. František říká, že si svítil karbidkou a neviděl ani na krok. Nejen, že bylo v tunelu hodně prachu, ale i množství naftových zplodin od mašinek, které vyvážely vylámaný kámen. Mašinky vozily dva druhy vozíků. Do „dřeváků" se odstřelený kámen nakládal ručně a do „plecháčů" pomocí mechanických nakladačů. Vyrubaný kámen z tunelu se před vchodovou obří dírou proměňuje na štěrk do betonových směsí. Den za dnem postupují tuneláři barabáci stále hlouběji pod vrchol hory Luč a na počátku prosince 1954 mají za sebou již zhruba polovinu celkové délky - více než půldruhého kilometru. Vše probíhalo normálně až do 8. ledna 1955. Tu v tunelu zazní dutý výstřel a František Jeřábek padá k zemi. Rychle do nemocnice, stav je velmi vážný, doktor bezradně krčí rameny. František je při vědomí a téměř v agónii říká sestřičce jadrný vtip. Rázem nad sebou vidí rozesmáté obličeje. Byl to jeho životní optimismus, který Františka postavil na nohy. Dosud se mu říkalo Franta Rámus, ale po 8. lednu 1955 také Nesmrtelný střelák.

 

 

Zdroj: František Schusser - 40 let elektrárny a vodního díla Lipno

Naši partneři: