V únoru 1953 začínají dělníci v místech, kudy povede budoucí přehrada, hloubit šachty těsnící clony. V podélné ose je tucet šachet, které postupně pronikají až do hloubky dvaceti metrů. Šachta vedle šachty otevírá svůj jícen a lidé nepřestávají hloubit, dokud nenarazí na pevný blok skály. A tak pod vysokým tlakem, až do hloubky dvaceti metrů, injektují skálu cementovým mlékem, které vniká do všech spár a vytváří tak podivné betonové kořeny mohutných základů. Tam v hloubce dvaceti metrů, kam se sestupuje a vystupuje po dřevěných žebřících, svítí neustále reflektory. Šachty mají své střechy, aby do nich nepršelo a nepadal sníh a rozpory trámů bednění tvoří hustou spleť dřev. Z každé šachty se po kladce stěhuje vzhůru šest set kubíků zeminy, balvanů a vylámané skály. Mistruje zde Jan Němický, co stále nosí široký gumový klobouk, aby mu voda netekla za krk. Na malém pojízdném jeřábu sedí Bedřich Novák a kámen do železného koše nakládá Franta Zeman, co býval ještě před rokem v teple pražské ministerské kanceláře. Mezi tvrdými žulovými kvádry je zemina, kterou prosakuje voda a to je nebezpečí, které by přivodilo zřícení celé jímky. Proto se každým prohloubeným metrem musí ze stěny dobře vyztužit trámy a kmeny. Hučí zde čerpací pumpa, která neustále odsává vodu, aby lidé mohli vůbec pracovat. Na povrchu u každé šachty pracovali jen dva pracovníci. Jeden řídil jeřáb a druhý obsluhoval železné vozíky na kolejích. Lidi nejsou vidět, jen ti dva a přece pravidelně jde jedna dávka kamene za druhou nahoru.

Jednou z nejdůležitějších částí lipenské přehrady je gravitační blok, což je betonová část přehrady se všemi propustěmi a mechanizačním zařízením pro regulaci vodní hladiny v budoucím jezeře. V roce 1953 zde bylo, mimo jiné, třeba vylámat 130 tisíc kubíků balvanů, hlíny a žuly. Parta pod vedením Krále dokončila na jaře 1953 kladení „drátoštěrkových matrací" na vltavské dno. Velkým obloukem umělé hráze oddělila vodu řeky od výkopu jímky gravitačního bloku přehrady. Do vody byly spuštěny stovky zvláštních drátěných košů, které se naplňovaly lámaným kamenem. Králova parta dopravovala po zamrzlé hladině kámen, aby jej později nemusela vozit na lodích. Celkem bylo zahrazeno řečiště 750 kubickými metry drátoštěrkových matrací.

V dubnu 1953 přijel na Lipno, tehdy již pětašedesátiletý, kesonář Alois Voráček, aby pod jeho vedením byl smontován první keson. Byla to podivná ocelová krabice sestavená z ocelových plátů, která vážila šedesát tun. Keson byl téměř patnáct metrů dlouhý, tři a půl metru široký a 280 cm vysoký. Takových kesonů se zabetonovalo v lipenské hrázi a v gravitačním bloku celkem čtrnáct. Alois Voráček si kolem sebe shromáždil mladé adepty kesonářského řemesla a začal pěkně zhurta: „Tak chlapečkové, dřív vás dolů nepustím, než se naučíte zpaměti kesonářskou abecedu. Voda je prevít mazaná, ale my musíme být ještě mazanější. A jestli máte trému, tak jsem docela rád, protože já jsem se klepal taky, když jsem lezl před lety poprvé na dno řeky a vzduch mě začal mačkat jako pomeranč." Sestup suchou nohou na dno Vltavy a ještě hlouběji do nitra vylámané skály, připomíná verneovky. Kesonáři se zakousli do žuly, nasadili své zvony a pod nimi hloubí skálu, až ryby jsou při každém odstřelu bezradné nad tím dopuštěním. První dva kesony, mimo Voráčka, řídí Oldřich Klabík a Václav Krejčí. Jak keson při hloubení klesá do žulové skály, betonáři nahoře přibetonují vždy další vrstvu, až se nakonec váha kesonu zvýší na 250 tun. V říčním dnu tak vzniká betonový sloupec, který tam zůstane na věčné časy jako součást nepropustných základů přehrady. Také ocelové kesony, až dosáhnou svého cíle - narazí na celistvou zdravou skálu bez puklin, tedy v hloubce kolem dvaceti metrů pod dnem budoucí přehrady, zůstanou tam pohřbeny. Prorážet tvrdou skálu po centimetrech a dostávat se píď po pídi do nitra země, není pro kesonáře lehká práce. Na tvrdou skálu platí jenom pořádná nálož. Proto se v kesonu provádí denně desítky vrtů a pracují zde minéři a střelmistři. Do kesonů přicházejí téměř denně střelmistři Lengál, Musil a především jejich mistr František Prekop. Do kesonu nesmí pronikat ani kapka vody a z obrovské, devět tun vážící vzdušnice, je do kesonu vháněn vzduch. Tlaky jsou tak velké, že kdyby nepůsobily na lidské tělo ze všech stran, rozdrtily by kesonáře svými tunami jako hrozné závaží. Vzduchový polštář zabraňuje vodě v její síle a zvědavosti, s níž by chtěla vniknout do kesonu. Na konci roku 1953 byly ukončeny práce na kesonech číslo pět a jedna. Po prokousání bahnitou sutí, náplavou a zvětralou žulovou skálou až na zdravou skálu v hloubce dvaceti metrů, naposledy sestoupil kesonář Oldřich Kučera úzkou vzdušnicí, aby zabetonoval ocelový zvon kesonu. Posádka kesonu, třináct kesonářů, vyhrabala u každého kesonu na cestě k cíli téměř tisíc kubíků materiálu. Kesonáři pracovali nepřetržitě ve čtyřech směnách vždy po šesti hodinách. V hloubce byl v kesonu přetlak vzduchu více než jedna atmosféra, přesně 1,08 atmosféry.

Také v roce 1953 se začínají budovat tlačné šachty, jež na sebe upozorňovaly dvěma vysokými konstrukcemi dřevěného lešení. Budou sloužit k tomu, že právě jimi bude padat voda na turbíny. Každá tlačná šachta má v průměru šest metrů. Na povrchu pracovali jen dva pracovníci v nepřetržitém provozu. Jeden z nich řídil navíjení a odvíjení lana a druhý obsluhoval železné vozíky, které sloužily nejen k vynášení odstřelených kusů žulové skály, ale i k dopravě lidí do podzemí a z podzemí. Denně se hloubka tlačných šachet zvětšovala o 60 až 80 centimetrů. V praxi to znamenalo, že za 24 hodin se z obou tlačných šachet vydolovalo zhruba 24 kubíků kamene. Pracovníci v černých gumových oblecích vrtají dno, kladou nálože, odstřelují skálu, výtahy odstraní kámen a nakonec vyzdí stěny šachty důlními tvárnicemi. Mezi nimi byl i technik V. J., který přišel na Lipno z ostravských dolů. Právě on podal zlepšovací návrh na vyzdívání šachet místo obetonování. Kalkulanti mu vyčíslili značné úspory a i velkou odměnu. Měl mimořádný talent na pumpování záloh. Peníze se však u něho dlouho nedržely. Získával jimi náklonnost některých žen a pivních bratrů. Když skončily obezdívky šachty, odešel ze stavby k frymburskému státnímu statku, kde přijal místo ovčáka. Dalším zrychlením ražení tlačných šachet byla metoda, kdy desítky kilogramů trhaviny byly uloženy do vrtů až dva a půl metru hlubokých a jediným odstřelem byla tlačná šachta o oněch 250 cm hlubší. Poprvé se to úspěšně odzkoušelo 18. září 1953.

V tomto roce jsem si také poprvé přečetl čísla, která mne fascinují i nyní: Jezero zachytí tolik vody, že by se jí naplnil kanál 10 m široký a 75 cm hluboký obepínající rovník naší Země. Nebo obráceně: byl by to kanál naplněný vodou do hloubky 7,5 m a o šířce 1 m kolem rovníku. Hráz přehrady spotřebuje 250 000 kubíků materiálu. Toto množství představuje vlak dlouhý 2 000 km. Tehdy to zatím byla jen čísla a do dokončení díla zbývalo ještě mnoho let.

Na stavbě odpadového tunelu byly z počátku používány naše a rakouské vrtačky. Tuneláři „barabové" vždy navrtali tolik děr k odstřelu, že po odstřelu byl tunel vždy o 1 metr až 110 cm delší. Každý den, tedy po 24 hodinách, se prodloužil tunel v průměru o 2 m. V polovině července 1953 nahradil ruční vrtačky vrtný vůz, který měl čtyři vrtná kladiva a ty uvedl do provozu Jarda Papáček.

Na stavbu přišlo i pět krejčích z Týna nad Vltavou. Lidé, kteří jsou zvyklí na jehlu a nit mají do večera první šichty na dlaních puchýře a mozoly. A právě těchto pět krejčích postavilo za pomoci krumpáčů, lopat a minérských vrtaček silnici, po které se dovážel materiál k budování pobřežních jímek pro hlavní hráz. Na stavbu přišel i řídící učitel Jan Machač, který měl již přes padesát let a 31 let učil děti. Dělal s krumpáčem, skladníka, mistra a s rodinou se přestěhoval na Lipno. Karel Rotšedl začínal na stavbě jako „šmírák" na bagru. Střídal u Janouška a Kofroně. Když Janoušek odešel na chvilku od stroje už Karel Rotšedl seděl na bagru. Jenže Janoušek se vrátil a nebylo z toho jen pár nadávek, ale i pár facek. Potom Janoušek onemocněl a bagr stál. A tak se stal Karel Rotšedl bagristou.

V létě 1953, vysoko na stráni nad budovanou přehradou, byla dokončena první řada obytných domů. Na jejich výstavbě pracovala i parta kopáčů: Franta Mlíčko, Karel Chovítek a František Grun a parta omítkářů Franty Boukala. Do nově dokončených bytů se stěhovali první nájemníci, výhradně rodiny stavitelů přehrady. Počátkem září 1953 byla v obci Slupečná otevřena škola, která měla dvě třídy a 12 žáků. Během školního roku vzrostl počet žáků na dvacet. Přímo na Lipně, v jednom dřevěném baráku, byla otevřena mateřská školka. U zděného sídliště, tam kde bývalo letní kino, vzniklo přírodní hlediště, kde hrálo nejen Jihočeské divadlo, ale i pražské varieté a čínský státní cirkus. V tomto roce zde bylo otevřeno i zdravotní středisko Vodních staveb, kde byl nepřetržitě lékař MUDr. Polák. 

 

Zdroj: František Schusser - 40 let elektrárny a vodního díla Lipno

 

 

Naši partneři: