Roku 1951 se štáb stavby usídlil ve Vyšším Brodě v hotelu Šumava a prvním vedoucím stavby byl jmenován inženýr Kotek. Přišli zedníci Pozemních staveb České Budějovice, kteří staví další dřevěné baráky jako ubytovny a nahoře na kopci se začíná stavět nové zděné sídliště. Staví jej dvě stavební čety, kterým mistrují dva bratři František a Tomáš Hláskovi. Začínají stavět první čtyři zděné domy, které dnes mají čísla popisná Lipno jedna až čtyři. Všechny čtyři zděné domy mají být do zimy pod střechou a tak na stavbu přicházejí na výpomoc i zedničtí učni. V září 1951 se však na Lipně rozšířila zpráva, že se stavět nebude, a tak většina zaměstnanců stavbu opustila. Dřevěné baráky osiřely a v hospodě U Houfků zůstal jen mistr Buble s několika zedníky, kteří měli přestavět hospodu na závodní kuchyni. Který zedník by rád rušil zaběhlou hospodu, když vedení stavby je od Lipna sedmdesát kilometrů až v Českých Budějovicích? A tak se víc pilo, než zdilo. Teprve před zimou přišla zpráva, že se přehrada stavět bude. Bylo třeba zase dát rychle dohromady všech 318 stálých pracovníků a dohánět plán, který nikdo při přerušení stavby nezměnil. Takže, jak píše kronikář Lobl: „Na Silvestra odpoledne se ještě dodělával krov na zděném domě. Aby byl nejen splněn závazek, ale především, aby byla vyplaceny prémie. Měli štěstí, protože zima je letos mírná, mohla být daleko hrubší, silnější a horší."

Na stavbě Lipna se vystřídalo více než tři tisíce stálých pracovníků a asi desetkrát více dobrovolných a nedobrovolných brigádníků nejrůznějších povolání. Zemědělců, kteří byli jako „kulaci" vyhnáni ze svého statku, protože neměli kladný poměr k rozorávání jejich mezí a k socializaci vesnice, bývalí hokynáři, obchodníci a živnostníci, kterým komunisté zavřeli hokynářství, obchody a živnosti. Lidé z kanceláří, kteří měli smůlu, že neměli rudou stranickou legitimaci a Gottwald vyhlásil heslo „sto tisíc úředníků do výroby." Ale i vojáci, kteří bojovali za západní frontě. Jedním z nich byl i pilot-major Hendrych, který za bitvy o Anglii dostal válečný řád, který mu udělil sám anglický král Jiří. Tady na Lipně dělal injektážníka na clonách. Jiný bývalý letec ze západní fronty, který pracoval na Lipně, vlastně již nežil. Za druhé světové války byl úředně prohlášen za mrtvého a jeho jméno bylo vytesáno na rodinném náhrobku na pražském hřbitově u Sv. Matěje. Když se po válce vrátil do Prahy, tak nejen že jeho manželka byla podruhé vdaná, ale nemohl dostat potravinové lístky, protože neměl občanský průkaz. Ten zase nemohl získat, protože neměl pracovní knížku. Když vyžadoval vydání pracovní knížky, tak mu úřednice na stavbě Lipna řekla, že pracovní knížku mu nemůže vypsat, protože nemá občanský průkaz.

Na lipenskou „stavbu mládeže" jezdili o prázdninách dobrovolně-povinně studenti středních škol. Stalo se to v roce 1952, kdy studenti tlačili ke skladu železniční vagón. Když studentka na levé straně vozu dotlačila vagón k rampě, schůdky k plošině brzdaře na voze jí zabránily, aby se mohla vrátit zpět. Tak se stalo, že byla vtlačena mezi stěnu vagónu a rampu a než studenti vůz zastavili a zatlačili zpět, dívka zůstala na místě s těžce poškozeným hrudníkem. Nekrvácela, jen byla smrtelně bledá. Zemřela po převozu do nemocnice.

Vedle Spirovo hydrocentrály nad Vyšším Brodem, nedaleko od Čertovy stěny, začali svou práci barabové. To byla od samého počátku elita mezi budovateli Lipna. Měli se od Vyššího Brodu prokopat mohutným tunelem až k budoucí lipenské podzemní elektrárně. Zatím však sbíječkou a lopatou odklízeli stovky kubíků zeminy a na tvrdou skálu se ne a ne dostat. Byly to tři party, které se ve dne v noci střídaly. Jednu z nich vedl Novák. Jeho křestní jméno jsem nikde nenašel. V tu dobu se křestní jména nahrazovala slovem „soudruh." Novák byl soukromým pekařem u Milevska, kde mu znárodnili pekárnu, a tak byl vyslán na Lipno, aby místo pečení chleba se zde zavrtával sbíječkou a lopatou do hory Luč.

Zima 1951-1952 byla až do února 1952 mírná, ale v únoru 1952 napadlo hodně sněhu. Skulinami dřevěných baráků pronikal ostrý šumavský vítr a voda se nosila i za třeskutého mrazu z blízké studánky. Na takovou zimu nebyl nikdo připraven, a tak se prakticky veškeré práce zastavily a v novinách se objevila věta: „Jen velké spousty sněhu zabránily tomu, že nebyl v únoru splněn plán." Na jaře 1952 přijíždí na Lipno mnoho nových brigádníků. Konečná stanice na elektrické železnici to byla zapadlá dřevěná bouda a v ní nerudná kostnatá paní pokladní. Od nádraží se šlo rozblácenou hliněnou stezkou po dřevěné lávce přes Vltavu nahoru do kopce. Všude bylo plno hluku motorů těžce naložených nákladních Tater, rachot vrtacích a bouracích kladiv a bafání kompresorů. Po práci se většinou chodilo na pivo nebo na něco ostřejšího. Postupně se na stavbě otevřela knihovna a začalo hrát kino. Na „brigádu" přijel i Vycpálkův umělecký soubor, který večer po práci zpíval pracujícím na Lipně krásné lidové písně. Na jaře 1952 ožívá i starý lom, kterému se později říkalo „Kamenný hrad.“ Nejdříve zde parta minéra Pražáka navrtala skálu. Denně 16 až 20 vrtů. Po nich přišli střelmistři a navrtanou skálu odstřelili. Největší odstřel roku 1952 měl tři metráky trhaviny a po odstřelu bylo tři sta kubíků lomového kamene najednou. Velké odstřelené balvany však bylo třeba ještě rozbít sbíječkou a těžkými kladivy. Nestřílelo se jen v lomu, ale i při stavbě nových silnic a rovnání terénu pro stavby dílen, garáží a pomocných staveb. Na podzim 1952 při ranním odstřelu skály - výlomu pro gravitační blok, zahynul předák střelmistrů Olda. Natáhl si dráty od náloží dostatečně daleko a z krytu za dřevěnou boudou odstřel odpálil. Jeden z ostrých úlomků kamene dolétl na boudu, přerazil střešní trámek a Oldovi odřízl zadní část lebky. Nejpodivnější bylo, že do okolí boudy žádný jiný úlomek skály nedopadl. Při pohřbu Oldovi jeho kamarádi u hřbitova odpálili čestnou nálož. Ve své diplomové práci uvádí M. Musilová, že „stavba přehrady si vyžádala i oběti. Při práci přišlo o život 12 pracovníků a 35 bylo velmi těžce zraněno."

Vladimír Michal napsal pro druhý díl Jihočeské pravdy ročníku 1952: „Sníh promísený ledovými kapkami vody spojuje vyšebrodské kopce s temnou zimní oblohou. Vítr chvílemi vzdouvá tuto hustou síť strun podivné veliké harfy a už se vysunují před silnicí první domy města Vyšší Brod. Za nimi narostl najednou známý klášter a každým metrem se blížíme k Lipnu - velké vodní stavbě jižních Čech. Vltava uhání kolem boku auta a na kopci spatříme v ledové spršce řadu nových, ještě cihlami růžových, domů. Jsme téměř na místě. Tyto nové krásné domy patří stavitelům Lipna, desítkám a stovkám stálých pracovníků a nadšených brigádníků. Než však řeku přinutíme k tomu, aby nám vlévala energii do elektrovodních sítí, než budeme schopni sami regulovat zavlažování jižních Čech, musíme pilně pracovat na stavbě přehrady, na stavbě prvního z vltavských stupňů míru. Generální přípravy k mohutnému jarnímu nástupu jsou v plném proudu. A tak první slunné dny jara letošního roku budou signálem k zahájení vlastní stavby lipenského vodního díla, jež se řadí svou důležitostí hned za naše velké stavby socialismu na Ostravsku a na Slovensku." Zařadil jsem tuhle ukázku doby se vším všudy, i když Vladimír Michal patřil mezi ty „lepší" novináře a rozhlasové reportéry. Pojmy „stupeň míru", „stavba socialismu" jsem nemohl vynechat, bez nich by to nebylo svědectví doby.

 

Zdroj: František Schusser - 40 let elektrárny a vodního díla Lipno

 

 

Naši partneři: