Tereziánské reformy postihly postupně takřka všechny oblasti nejen veřejného života, ale zasáhly i soukromý život. Haugwitzova reforma nově rozdělila Čechy na 16 krajů a tak Malšín se stal součástí Budějovického kraje. Již v roce 1748 český stavovský sněm souhlasil s tím, aby byly pevně stanoveny „berně“, tedy daně na deset let dopředu s tím, že je bude vybírat státní úředník a ne vrchnost jako dosud. V roce 1750 byla započata měnová reforma, která měla za cíl zjednodušit a sjednotit dosud nesčetné množství obíhajících a platných kovových mincí ze všech koutů Evropy. Především byl pevně zakotven poměr zlata a stříbra na 1:14. Ve zlatě byl základní měnovou jednotkou dukát a ve stříbře tolar. V roce 1762 byly zavedeny papírové peníze, kterým se říkalo „bankocetle“.

Další důležitou reformou bylo sjednocení měr a vah. Jednotná celorakouská soustava byla přijata v roce 1764 a platila až do roku 1876. Tuto reformu si vynutil rozvoj manufakturní i řemeslné výroby, stejně jako obchodu. Byly stanoveny vždy čtyři základní délkové, plošné, objemové a hmotnostní míry. Byl to poslední před metrický systém. Jednou z mnoha dalších tereziánských reforem bylo i přebudování práva a justičního systému vůbec. I zde bylo cílem zjednodušit a sjednotit zákony i výkonný soudní aparát. V neposlední řadě v roce 1773 došlo nejen ke zrušení jezuitského řádu, ale i omezení vlivu římskokatolické církve jako celku.

Prvním pobělohorským soupisem majetku byla berní rula. Po téměř sto letech tento soupis zastaral a tak od roku 1748 začaly intenzivní práce na novém soupisu, který dostal označení „tereziánský katastr“. Celý podrobný soupis materiálů, tvoří „farní fase“, vrchnostenská přiznání, soupis městského majetku a „poddanská fase“. Všechny tyto doklady kontrolovala „vizitační komise“, která mimo jiné u malšínské farnosti napsala: „Lidé jsou malí, protože jsou špatně živeni, špatně šaceni, protože děti jsou posílány příliš mladé na robotu a podrobovány práci přílišné. Sedláci jsou oblečeni v rozedrané haleny, bez bot. Výdělky jsou malé, lidé se většinou přiživují přadláctvím.“ Výsledným elaborátem jsou údaje, které dodnes nebyly podrobně prostudovány, i když velmi podrobně popisují dobu, kdy vznikly.

Velmi rozdílná byla robotní povinnost. Někde „poddaní nerobotují, platí však reluici s dalším příplatkem,“ jinde vizitační komisaři uvádějí, že zdejší poddaní robotují jen jeden den v týdnu. Nejsložitější situace byla u poddaných vyšebrodského kláštera, kde „poddaní potažní robotníci jsou ještě navíc povinni každý pracovat jeden den týdně pěší roboty.“ Tyto rozdíly sjednotil až „robotní řád“ z 13. srpna 1775. V klášterním archivu jsem našel řadu dokumentů o tom, jak za vypracování „zvláštního robotního řádu“ zaplatil opat Herman Kunz krajskému hejtmanovi sto dukátů. Celý případ se „provalil“ a jak opat, tak i krajský hejtman „byli sesazeni a opat se musel odebrat mezi obyčejné mnichy“.

Farní úřad Malšín měl celkem 1.439 „duší“, tedy obyvatel, protože všichni se hlásili k římskokatolické církvi. Počet obyvatel v jednotlivých místech osídlení uvádím v závorce: Lomský dvůr (13), Kleštín (28), Steindlův Hamr (10), Dolní Jílovice (73), Romandlův Mlýn (10), Kyselov (45), Bolechy (23), Hradový (71), Loučovický Mlýn (12), Lopatné (30), Dvorečná (69), Loučovice (45), Vojtín (43), Valkounov (48), Kramolín (35), Březovice (33), Dobrá Voda (28), Edelmühle (14), Hodslav (107), Boršov (38), Dolní a Horní Okolí (30) Všímary (53), Horní Dlouhá (71), Dolní Dlouhá (16), Jezultenhof (9), Šafléřov (26), Holzmühle (8)Brettshofmühle (9), Böhmův Mlýn (7), Georgennmühle (11), Chvalín (60), Větrná (89), Ostrov (125), Malšín (124), Wettl (14), Lhotka (30) a „kaple sv. Prokopa bez lidu“. Záměrně jsem uvedl všechna tato místa, abychom si mohli udělat představu o hustotě osídlení tehdejší krajiny i o tom, kolik vesnic a osad zaniklo po roce 1945, i když nebyly v „hraničním pásmu“.

Ve farnosti Malšín byl majetek buquoyské vrchnosti, církevní majetek vyšebrodských cisterciáků, klarisek z Českého Krumlova i samotné fary na Malšíně a majetek obcí. Farnost patřila pod „panství Rožmberk“ a u každého místa trvalého osídlení byl uvedena i přesná výměra polí, lad, pastvin, luk a lesů v korcích. To byla plošná míra, které se také říkalo strych, a měřila 0,2877 hektaru. Byla to polovina katastrálního jitra nebo pětina měřice.

V tereziánském katastru byli rozděleni jednotliví zemědělci do šesti skupin podle velikosti obdělávané půdy. Já pro snazší orientaci jsem si 942 zemědělců na rožmberském panství rozdělil do tří skupin. Do prvé jsem zařadil 291 zemědělců, kteří obhospodařovali méně než pět korců, tedy zhruba méně než jeden a půl hektaru. Tato plocha nemohla rodinu uživit. Do druhé, nejpočetnější skupiny, jsem zařadil 540 zemědělců, kteří pracovali na ploše od pěti do třiceti korců. Tedy od půldruhého do osmi a půl hektarů. Tato plocha již mohla, i když velmi chudě, rodinu uživit. Do třetí, nejméně početné skupiny, jsem zařadil 111 hospodářů, kteří měli více než třicet korců a z nich pouze čtyři, měli více než šedesát korců. Šedesát korců bylo před třicetiletou válkou lán a láníci byli bohatí sedláci.

Zajímavé je i složení půdy dle způsobu obdělávání. Na rožmberském panství bylo 24.400 korců půdy a z ní více než polovina, přesně 13.869 korců, bylo polí. Po polích následují s velkým odstupem, s necelými dvaceti procenty pastviny a dvanáct procent zaujímaly louky. O zbývající plochu se rozdělily lesy a s necelými pěti procenty lada. V 15. století tvořily plochy ležící ladem plnou třetinu půdy.

Zdroj: archiv Františka Schussera


Fotogalerie:

 

 

 

Naši partneři: