Myšlenka plavby polenového dříví po Vltavě vznikla již v druhé polovině 18. století. První plavba se konala v roce 1779, kdy se ze Zátoně do Krumlova plavilo 200 sáhů (sáh= 0,821 prm) dřeva. Nad Lipnem a Čertovými proudy byla v roce 1834 zřízena v Lenoře sklárna přímo u Vltavy, která využívala plavené dříví. V roce 1856 se plavilo po Vltavě pro sklárnu v Lenoře 1362 prm a v roce 1883 již 21.187 prm.

K zásadní změně došlo po roce 1884, kdy byla dána do provozu v Loučovicích nová velká celulózka a později i papírna. Majitelé, bratří Porákové, byli upozorněni lesníkem Theodorem Mokrým na dostatek levného a kvalitního dřeva na Šumavě a na lacinou pracovní a vodní sílu, kterou je možno snadno dopravovat dřevo až do nového závodu. Sklárna v Lenoře postupně přešla na vytápění uhlím a polenové (vlákninové) dříví se výhradně plavilo pro Loučovice. Pro ovládání plovoucí dřevní masy a zajištění rovnoměrného přísunu k místu, kde dřevo bude vytahováno z vody, bylo toto dříví na vhodných místech zadržováno hrablemi. Bylo nutno zajistit, aby nenastalo úplné zahrazení toku, které by mohlo mít za následek zvednutí vody a škody na zatopených pozemcích.

Hrable se v podstatě skládaly ze 4 částí: opěr, zátahu, česlic a ochranných trámů. Opěry byly pilíře, zátahy trámové nosníky, které sloužily k upevnění česlic a k přenášení vodního tlaku na opěry. Spodní zátah byl uložen ve dně a horní nad nejvyšší hladinou vzduté Vltavy. Česlice byla hradla, které byly upevněny kolmo k zátahům tak daleko vzájemně od sebe, aby zabraňovaly dřevu proplouvat a aby vzdutí a tím i vodní tlak na hrable nebyl příliš velký. To se dosahovalo šikmou polohou česlic ke směru vodního proudu. Před takto vzniklým brlením pluly na vodě mohutné ochranné trámy o velkém ponoru, které byly uvázány na řetězech a zabraňovaly pronikání polen do dalšího řečiště.

V horním úseku Vltavy pro plavbu do Loučovic byly hrable v Sedle, v Lenoře a v Želnavě. Dřevo bylo plaveno od Františkova až k Novým Domkům nad Loučovicemi. U Nových Domků byly napříč řeky umístěny sepjaté volně plovoucí klády, které usměrňovaly plavené dříví do plavebního kanálu vedoucího do papíren. Tam bylo z kanálu dřevo vytahováno mohutným elevátorem na obrovskou hromadu, ze které bylo po celý rok odebíráno. Po ukončení plavby se konalo řízení, při kterém se zjišťovaly způsobené škody a určovala se náhrada majitelům sousedních pozemků a zařízení.

Vyráběla se jednometrová vláknina odkorněná do hněda. V zimním období byla svážena na sněhu hlavně pomocí ručních saní, zvaných smejčky. Vláknina byla dopravována ke břehům splavných potoků, které byly přítoky Vltavy, nebo přímo k břehům Vltavy. Na tradičních místech byla metrová vláknina srovnávána do dvoumetrových hranic, které měly obsah až několik set prostorových metrů. Hranice byly předávány papírně v Loučovicích, v jejíž režii byla plavba prováděna. Odkorněné, většinou víc než půl roku staré dřevo, bylo vyschlé a vhodné pro plavbu. Plavbu řídilo zvláštní středisko se sídlem ve Volarech podle pokynů z Loučovic. Plavilo se v dubnu a v květnu, kdy táním stoupla hladina vody, podle plavebního řádu. Nejprve se plavilo na přítocích „nahoře,“ kde byla plavba závislá na vodě z tání sněhu a postupně se plavilo z nižších poloh, z nichž mohly být toky posilovány vodou z nádrží.

Protože dřevo po vodě klouže a je tedy rychlejší než sama voda, musely být nádrže otevírány s určitým předstihem před vhazováním dřeva do toků. Vhazování prováděli většinou pracovníci lesů a pro místní obyvatele to bylo období, na které se každoročně těšili. Podél toků po celou dobu plavby bylo zaměstnáno 10 až 15 tisíc lidí, kteří pomocí plaveckých háků uvolňovali to dřevo, které se v některých místech zatarasilo. Od Lenory po Želnavu trvala plavba 2 dny, od Želnavy k Novým Domkům 1 den. Utopené kusy v tišinách byly vytahovány a rovnány na březích pro plavbu v dalším roce nebo na prodej místním obyvatelům. Ztráty se pohybovaly mezi 2 až 3 procenty veškerého plaveného dřeva. Bylo to z části utopené a „nevylovené“ dřevo a z části i ukradené dřevo.

Po roce 1945 bylo do Loučovic plaveno ročně asi 50 tisíc prm vlákniny. Tomuto množství se přizpůsobovala i výroba. Vláknina pro Loučovice činila asi čtvrtinu veškerého vytěženého dřeva. Náklady na plavbu činily jen 38 procent nákladů při dopravě po železnici. Tímto způsobem bylo dřevo plaveno do Loučovic až do roku 1954, kdy došlo k „uzavření“ stavby Lipna pro plavení dříví.

Zdroj: archiv Františka Schussera