Je to tak dávno, aby se zapomnělo? Je to tak dávno, aby bylo třeba připomínat? Byl leden 1945 a blížil se konec druhé světové války. Před postupujícími spojeneckými armádami evakuovali němečtí fašisté i koncentrační tábory. Zachvátil je panický strach, neboť si byli vědomi zločinů, které spáchali na bezbranných lidech. „Tisíciletá německá říše měla namále a na železniční trati České Budějovice-Horní Dvořiště se objevily transporty válečných zajatců a vězňů z koncentračních táborů. Sedmnáctého ledna 1945 vyjel jeden z „ transportů smrti“ z koncentračního tábora Osvětim a jel přes Pardubice, Prahu, Tábor, a České Budějovice do koncentračního tábora Mauthausen u Lince.

Vlak s vězni přijel do Tábora 25. ledna 1945 v pět hodin ráno. Již před jeho příjezdem byla doručena zpráva, že jde o přepravu vězňů, kteří při každé příležitosti z vlaku prchají a „doprovázející stráž je nucena po prchajících střílet. Z toho vyplývá i nebezpečí pro železniční personál, který je tímto varován.“ Z Pamětní knihy železniční stanice Tábor uvádím: „Souprava byla sestavena jen z otevřených nákladních vozů. Vězňové, dohnáni hladem, žízní a těžkými omrzlinami k zoufalství, utíkali. Doprovázející stráž německých vojáků je střílela jako zvěř.“

Vlak pokračoval v jízdě do Českých Budějovic. Cestou vězni umírali hladem, vysílením a zimou. Mrtví, kterým jejich druhové odebírali oblečení, aby se sami uchránili před zmrznutím, byli vyhazováni za jízdy z vozů a jejich mrtvá těla zůstávala ležet podél trati. Kronika železniční stanice České Budějovice o tom píše: „Dvacátého pátého ledna 1945 projížděl v Českých Budějovicích z Mezimostí nad Nežárkou (tehdejší název dnešní stanice Veselí nad Lužnicí) do Kaplice za silného doprovodu SS vězeňský vlak číslo 566-vlak smrti. Pozůstával z 37 otevřených vozů. Za silného mrazu bylo přepravováno z polského koncentračního tábora Osvětim do rakouského koncentračního tábora Mauthausen přes dva tisíce nedostatečně oděných a hladových vězňů.

Jaroslav Karlík, který byl jako výpravčí vlaku na nádraží Kaplice přidělen k říšské pohraniční stanici, na 25. leden 1945 vzpomínal: „Vlak, který převážel vězně z koncentračního tábora Osvětim do koncentračního tábora Mauthausen, měl číslo 92 420 a do Kaplice přijel krátce po jedenácté hodině. Mrzlo, vál vítr a drobně sněžilo. Již z Velešína jsem telefonicky zjistil, že trestanci jedou v otevřených vozech, strašně trpí zimou, hladem, žízní a hromadně hynou a že jsou mrtvoly z vlaku vyhazovány. Na to v Kaplici německá nádražní stráž uzavřela stanici, aby zamezila přístup a styk převážených s místními obyvateli, mezi nimiž bylo i několik majitelů českých domků u nádraží. Vlak vjel do stanice za sněhové vánice a skučení vězňů, které nelze popsat. Byly to zvuky naprosto nelidské. Žádali úpěnlivě vodu, nikdo z civilistů nesměl k vlaku a průvodci SS a ostatní si toho nářku nevšímali. Jako jediný Čech, přítomný tomuto hroznému divadlu, jsem se neodvážil podati vodu trestancům, která by jim dle mého náhledu více škodila, než prospěla, jídlo jsem sebou žádné neměl.“

Vlaku velel hauptsturmfurrer SS Otto Wolleh. Jaroslav Karlík dále vzpomíná: „Nešťastníci měli na různých motouzech, většinou z hadříků zrobených přivázány plechovky od konserv, spouštěli je na zem a pokoušeli se nabrat sníh, který jedli. Mnoho jich nemohlo ve zkřehlých rukou provázky udržet, vypadly jim z rukou a plechovky byly ztraceny. Na prosby o podání plechovek zpět byly tyto průvodcem SS prostě odkopnuty pod vlak. Viděl jsem dva SS, kteří toto provedli. Vězni měli na sobě slabé pruhované hadry, hlavy si kryli dekami ubohé kvality. Při každém nárazu větru se vlna těchto lidí sehnula, aby se kryla za stěnami vozů. Vlak byl na zákrok četnictva brzy vypraven dál. Abych se přesvědčil o následku této jízdy smrti, odjel jsem zpožděným vlakem k obědu do Velešína a v uniformě (pro větší bezpečnost) jsem šel po trati pěšky až do Kaplice. Na trati Velešín-Kaplice, tj. na sedmi kilometrech, leželo 21 mrtvol. První ležela u vjezdového návěstidla, oděná pouze kalhotami a blůzou ze slabého plátna, bez prádla, do polovice obnažená. Totéž jsem nalezl u ostatních. Žádný mrtvý neměl na sobě prádlo ani boty, několik jich bylo jen v blůzách, bez kalhot. Téměř všichni měli na těle boláky a plno vředů. Rány (střelné nebo jiné) jsem nepozoroval, samozřejmě jsem si netroufal podrobně je prohlížet. V obličeji byli všichni začernalí, těla hrozně vyhublá. Jak jsem zjistil z hovoru četníků v Kaplici, bylo kanceláří K. H. Franka nařízeno uklízení mrtvol tou obcí, na jejímž katastru mrtvoly ležely. Ve velešínském obvodu byly mrtvoly svezeny do továrny Jikov a odtud společně odvezeny do Českých Budějovic“.

Německý hrobník z Kaplice K. Thurm 8. června 1945 vypovídal: „25. ledna 1945 dopoledne jsem dostal ústní rozkaz starosty města Kaplice Jana Anderleho, abych sehnal pět až šest mužů, vzal s sebou lopaty a krumpáče, jakož i jeden povoz a odebral se ihned na nádraží Kaplice. Neřekl, o co jde. Měl jsem se jen hlásit u velitele četnictva Grabnera přímo na nádraží. Tam mi bylo řečeno, že je třeba pohřbít v lese asi padesát mrtvých Židů. Odešel jsem s dělníky Františkem Míškem, Karlem Ziehffreudem, Italy Perstou, Rizolim a Marchezim do lesa poblíže silnice na Český Krumlov, kde jsme podle příkazu četnictva vykopali hrob asi pět metrů dlouhý, dva metry široký a půldruhého metru hluboký. Do něho jsme pochovali celkem 41 mrtvol, vesměs mužů. Sami jsme je sem přenášeli od železniční stanice. Tuto práci jsme započali 25. ledna 1945 v 16,30 hodin a skončili ve 21,30 hodin. Příštího dne jsme pohřbívání dokončili“.

Obce, v jejichž katastru byly nalezeny oběti transportu, byly podle policejního nařízení povinny mrtvé ihned pohřbít, aby mrtvá těla „nepohoršovalo obyvatelstvo či cestující.“ V úseku Kaplice-Horní Dvořiště byla pro sběr mrtvol vypravena z Horního Dvořiště lokomotiva s vozem, který přivezl do Kaplice 39 mrtvých. K nim přímo v Kaplici přibyli další dva vězni. Jeden zemřel a druhý byl zastřelen četníkem. To bylo pravděpodobně oněch 41 mrtvol, které do společného hrobu pohřbíval hrobník Karel Thurm 25. ledna 1945. Protože bylo šero, sběrači přehlédli mezi Omlenicemi a Kaplicí tři těla, a ta byla druhého dne zakopána u tratě.

Na omlenickém nádraží došlo při zastávce transportu smrti 25. ledna 1945 k pokusu o útěk. Uprchnout chtěl Polák židovského původu Katz Hirsch. Na útěku byl zastřelen a později pohřben. Jeden z německých obyvatel Omleniček O. Wawalschek jednoho z vězňů, který byl vyhozen z vlaku, ale ještě žil, ubil při pohřbívání lopatou. „K dovršení útrap přepravovaných vězňů, mezi nimiž byly v zadní části vlaku i ženy, zůstal vlak v Pregarten a nebyl pro nedostatek volného místa v Mathausenu přijat. Vlak se vracel do Oranienburgu a v Kaplici je uveden 26. ledna 1945 jako vlak číslo 10171. Vlak jel zpět do Českých Budějovic. Znovu byli podél trati mrtví. „Dvacátého šestého ledna 1945 zastavil vlak na nádraží v Českých Budějovicích a nádraží obstoupili příslušníci SS. „Vyložili další mrtvé a 17 umírajících zastřelili.“

Okamžitě po ukončení války byly sebrány všechny zprávy o hrobech obětí a během let 1945 a 1946 byli umučení vězňové exhumováni a podle vězeňských čísel identifikováni především jako belgičtí, holandští a francouzští političtí vězni. V Omlenicích je jich pohřbeno 64, v Netřebicích 44 a v Horním Dvořišti 14. Dle přípisu Rady Místního národního výboru v Horním Dvořišti z 28. února 1967 bylo z původního hrobu „v lese u Horního Dvořiště“ po exhumaci po druhé světové válce 14 obětí uloženo do společného hrobu na hřbitově v Horním Dvořišti. Stejnou zprávu jsem našel i u Miroslava Prudila. V české kronice obce Horní Dvořiště jsem žádnou zprávu o exhumaci a uložení obětí do společného hrobu nenašel. Může být tohle všechno někdy zapomenuto?

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

 

 

Naši partneři: