Prvého září 2005 zemřel ve věku 83 let Pavel Melichar, který žil a pracoval v Loučovicích od roku 1946. Onehdá v 90. letech mi vyprávěl na několik pokračování, vždy při společné procházce na Dvorečnou a zpět, svůj životní příběh z let 1941 až 1946, který by vydal za velký román. Příběh, který pro mne nejvíce charakterizoval onu dobu. Tehdy jsem mu slíbil, že jeho příběh zapíši až po jeho smrti a uveřejním nejdříve tři roky po jeho smrti. Je tedy čas příběh zaznamenat. Pavel se narodil v roce 1922 na slovensko-maďarském pomezí na Žitném ostrově jako syn zemědělce. V roce 1939 obsadili tuhle vesnici Maďaři a Pavel se stal Maďarem. Protože Maďarsko bylo spojencem Hitlera, byl Pavel v roce 1941 povolán do maďarské armády a určen k nasazení u Stalingradu. Ještě s jedním kamarádem  před narukováním utekli na Slovensko, zde byli chyceni a dostali na vybranou. Buď nastoupí do slovenské armády proti Rudé armádě anebo je vydají do Maďarska, kde by je čekala kulka za vyhýbání se vojenské službě v době války. Zvolili tedy prvou možnost a poprvé byli nasazení „na tu nesprávnou stranu“ v bitvě u Dukly. Od Dukly museli ustoupit Němci i Slováci a jejich ústup pokračoval až do dubna 1945, kdy byl Pavel se svou jednotkou zajat v jakési vesnici v dnešním Polsku. Území v té době bylo součástí poraženého Německa. Ve vesnici se utábořili donští kozáci a Pavel jako selský synek  byl přidělen na statek, aby se staral o deset koní Sovětských kozáků. Mimo koní se staral i o selku, jejíž muž padl kdesi ve válce. „Byla to dobrá doba,“ která skončila odsunem do zajateckého tábora někam v Bavorsku. Tam ale zjistili, že Pavel byl sice příslušníkem poražené slovenské fašistické armády, ale také státním občanem předválečného Československa, který byl součástí vítězné protifašistické koalice. A tak byl spolu s podobnými zajatci odeslán v nákladním vagóně do Komárna na Jižním Slovensku. Když vagón dorazil do Komárna, měl místní „předseda revolučního národního výboru“ příkaz poslat třicet mladých zemědělských chlapů do jižních Čech, aby zde přebírali od Němců dobytek před jejich odsunem. A tak Pavel přijel na nádraží v Kaplici a byl poslán do Přířezu u Rožmberka, aby se zde staral o sto krav. Oproti zajetí byl svobodný, ale místo deseti koní to bylo sto krav a také chyběla „péče“ o selku. Pavel to vyřešil po svém. Zajel do Kaplice a zde „tři dny a tři noci pařil“. Když se vrátil do Přířezu, tak krávy bučely hladem a Pavel byl za trest „převelen“ do Rožmitálu. „Když se mi nelíbilo u krav, tak kydat hnůj. Vyřešil jsem to po svém. Zajel jsem do Kaplice a zde v Stalinově domě pařil a pařil“. Když se již těžko držel na nohou, tak se vypravil tohle „bezpráví vysvětlit okresnímu předsedovi správní komise Nožičkovi“. V předsálí jeho kanceláře byla mladá slečna, na kterou spustil „já jsem bojoval u Dukly a nyní mám v Rožmitále kydat hnůj“. Tohle slyšel předseda Nožička, pozval jej do kanceláře a po chvíli odcházel s příkazem, aby hrdinu od Dukly zaměstnali v loučovických papírnách. Než přijel do Loučovic tak vystřízlivěl a tak personálnímu šéfovi, panu Honetschlegrovi po pravdě celý svůj příběh odvyprávěl. Pan Honetschlegr  se zhrozil. „Za takové klamání úřadů by mohlo být patnáct let vězení nebo,“ a ukázal na krk. Nakonec se však dohodli a tak Pavel nastoupil do kyselárny. V zápisech v Kaplici však zůstal „hrdinou od Dukly“ a tak v roce 1960 dostal na pražském hradě stejné vyznamenání jako paní Pavelcová, i když každý z nich bojoval na jiné straně bojiště.

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

 

 

Naši partneři: