Největší ze tří ročních jarmarků na náměstí ve Vyšším Brodě býval vždy v neděli po svatém Bartoloměji, který je patronem zdejšího kostela. Pro Vyšší Brod a okolí to vždy byla nejen vítaná příležitost pro nákup po žních, ale i místní slavnost. Sedláci z okolí i místní měšťané kupují „jen ve Vyšším Brodě“ nejen kupecké zboží a řemeslnické výrobky, ale scházejí se pravidelně u svého krčmáře, který má „ty jejich“ rohlíčky, pečeni, pivo a kořalku. Při Bartolomějském jarmarku se ale také porozpráví, mudruje a poslouchají se i vymyšlené novinky. Na jarmark je třeba ušetřit aspoň tolik peněz, aby se synovi mohly koupit nové boty či čepice a do kuchyně několik hrnců. Především však sedlák se selkou nebo měšťan s manželkou si o jarmarku „udělali pěkný den“.

„Kramáři“ přijížděli většinou již v předvečer jarmarku a noc trávili pod širým nebem. Své zboží přiváželi na malém žebřináčku či trakači, který většinou táhnul mohutný velký pes. Ti majetnější přijížděli se žebřiňákem, který táhnul vyhublý kůň, co vypadá, jak praví přísloví, „jako kramářská herka“. Kramáři měli ještě jedno „řemeslo“. Kramářka vzala jedno dítě na záda a druhé za ruku a šla žebrotou nebo prodávala modlitby či tištěné kramářské písně. Písněmi se na jarmarku živili i písničkáři. Byli to většinou kramáři, co přišli na mizinu anebo flašinetáři, harmonikáři co „nemilují mozolů“. V umouněné ruce drželi asi dvacet druhů písní, které postupně odzpívali. Nebyl to zpěv, ale pouhé huhňání a mručení. Na plátně měli křiklavé obrázky, na které ukazovátkem ukazovali při jednotlivých slokách a po „odzpívání“ nabízeli vytištěnou píseň k prodeji.

Sotva je po mši, je podlouhlé skloněné náměstí ve Vyšším Brodě s kramářskými boudami plné mužů a žen co právě vyšli z kostela. Jdou po skupinkách a látkou jejich hovoru je většinou len, příze, tkadlec a plátno. Stánky „lenařů“ se nejlépe poznají podle červené pruhované čepice a „německých“ vysokých bot kramářů. Živnost „předpoledního“ jarmarku oživují i kramáři, kteří obchodují s přízí, kterou ve velkém kupují tkalci, kteří z ní doma tkají plátno a kanafas. Chlapci a mládenci kupují od hrnčířů hliněné píšťaly a zvonečky. Běhají v houfech, pískají a zvoní a tyhle zvuky se po celém náměstí rozléhají.

Nelze zapomenout na plátěné krámky soukeníků, židů, kloboučníků a jiných jarmarečníků. Místní policajt s přísnou tváří rozhoduje, kdo kde smí a nesmí své zboží prodávat a kontroluje, zda již „zaplatil za místo“. Nemá to jednoduché. Někdo křičí, že stojí příliš vzadu a druhý dokazuje, že měl o předešlém jarmarku místo na lepším místě. Prudkou melu ukončí většinou až sám starosta, jehož slovo je posledním a nelze mu odporovat. Na věži odbilo poledne a v tu dobu smí začít prodávat své zboží i přespolní ševci, když do té doby měli výsostné právo prodeje jen ševci z Vyššího Brodu. Ševce s fajfkou v ústech snadno poznáte podle kožené zástěry, květovaných šátků na krku a čepice, co má nejen velký kšilt, ale i kostkovanou látku. Jen přespolní prodejci vařeček, hrábí a bednáři smějí své výrobky na jarmarku ve Vyšším Brodě prodávat již od rána. To proto, že podobných živností je v městě nedostatek.

Sedláka na jarmarku poznáte snadno. Mívá na hlavě širák a zelenou vestu s malými knoflíky, která je plná vyšitých květů. Nohavice má úzké a kožené, boty s vysokými podpatky. A aby bylo vidět, že „na to má,“ tak i v žáru slunce nesundá zelený dlouhý vyšívaný kabát s cínovými knoflíky a vzadu na šose kabátu má několik záhybů. Chasa nosí místo kabátu krátkou kazajku. Naproti tomu selky se liší „vesnice od vesnice“. Hlavními barvami jejich šatů jsou vždy zelená a červená, jen šněrovačky jsou většinou černé a zlatými prými obšité. Na jarmark šla jen málokterá dívka v kabátku, jen na mši do kostela přehazovala přes prsa bílou plachetku.

Mezi tím selky moudře prohlížejí hrnce a poklepem zkoušejí jejich trvanlivost. Hrnčíř, mnohdy i hrnčířka, své zboží chválí a říkají: „Jen zaťukejte a slyšíte ten zvuk? A stojí jen deset krejcarů.“ Selky obcházejí boudu vedle boudy a vybírají. Při tom si sdělují co je nového. Kdo umřel, kdo se narodil, kdo se oženil, kdo prohrál v kartách, kdo půjde na vojnu, proč bude máslo lacinější a tvaroh dražší, kde koho okradli a jak se na Martina chasa ve vsi promíchá. Selka postavila na dlaň veliký hrnec a kotníky druhé ruky do něho ťukala “div, že střepy z něho nepadaly“. Vedle jiná selka zkoušela pekáč a vyptávala se sousedky, zda se do něj „její husa“ vejde. Vedle sedlák kupuje synovi novou čepici a smlouvá a smlouvá. Mačká krejcary, netrpělivě se škrabe za uchem, stahuje obočí, počítá a uvažuje, až se nakonec s kramářem dohodnou na ceně jedna zlatka a tři krejcary. Kramář začal se zlatkou a šesti krejcary a sedlák s rovnou zlatkou. Spokojeni jsou oba.

Téměř v každé hospodě bylo o jarmarku ve Vyšším Brodě plno. V jedné jsou „mladí“ co holdují hudbě a tanci, v druhé sedláci rozebírají úrodu i kdo má jaké koně a ve třetí selky si vyměňují „zaručené recepty“. Každý však předvádí, co na jarmarku koupil a chlubí se „jak lacino a dobře“. Obstarožní sedláci i měšťané popíjejí a pijí, vypravují a poslouchají a krčmář i krčmářka je poctivě a uctivě obsluhují. Krčmář chválí své pivo a ujišťuje, že dostal z městského pivovaru soudek z nejlepší várky. „Pivo že je jako křen a malvaz, schválně pro jarmark schovaný“. Okřikne-li ho někdo, aby nelhal, tváří se, že nic neslyšel a vede si pořád tu svou. Komu se zdá přesto pivo špatné, zapíjí jej kořalkou.

Jarmark ve Vyšším Brodě trval do soumraku. „Pak se poznenáhlu lid ztrácel, hřmot a hluk umlkal, a když přišla noc, bylo na náměstí slyšeti leda kroky opožděných kramářů, hrnčířů a těch, co si jarmark prodloužili v krčmě. Vesničané opouštěli krčmy veseleji, než když přišli, prozpěvujíce tu svou. Každý zpívá či výská.“ Poslední sedláci v krčmě, co si prodloužili jarmark až do rána, si cpou své dýmky, bubnují na stůl, zpívají a pro hovor znovu a znovu odkládají sklenici s pivem. Jiní si dopřávají krvavých jelit a u vedlejšího stolu sedí několik měšťanů a povídají o zlých časech a o vojnách. U třetího stolu šustí karty a městský policajt obchází náměstí a uklidňuje, dnes bez pokut ty, co vycházejí za svítání z krčem. Dozvuky jarmarku doznívají většinou vystřízlivěním a probuzením s bolavou hlavou. Mnohý prodal krávu i s teletem, prohrál peníze do posledního groše, mnohdy i kabát nebo boty, od krčmáře si vypůjčil a navíc jej čeká láteření od své ženy.

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

 

 

Naši partneři: