Když začínalo dvacáté století, nemohl očekávat tolik změn ani ten největší optimista, ale ani ten největší pesimista. Naplnily se naděje i obavy, ale především došlo k neuvěřitelným politickým a hospodářským zvratům ve všech místech mezi Zvonkovou a Cetvinami. Rozhodl jsem se, že toto období ukáži na jediném místě.

Frymburk nebyl obcí, ale městysem. Tedy něco mezi vesnicí a městem. Městečkem se vším všudy. S farním kostelem svatého Bartoloměje, jenž patřil rakouským premonstrátům ve Schläglu, s malou nevyhovující školou, poštou, koňským dostavníkem a telegrafem. Frymburské náměstí se honosilo pravidelnými trhy a parkem, kde byly pranýř, kašna, mariánský sloup, lavičky a večerní osvětlení. Frymburk, to bylo městečko na Vltavě s mostem, mlýnem, hamrem, pilou, řadou zemědělců a většinou statkářů, kteří měli celý lán půdy.

Seznam míst v království Českém uvádí, že Frymburk měl na počátku dvacátého století 156 domů a 1270 obyvatel. Jeho jednotlivé části se jmenovaly Altrichter, Gereuth, Haidberg, Hochfeld, Mitterheil a Pufferhäuseln. Ve Frymburku na počátku dvacátého století bylo i 755 kusů hovězího dobytka, 405 prasat a 37 koní. Především zde však byl bohatý společenský život. Hasiči a váleční veteráni, pěvecký sbor, dvě hudby a deset hospod. Půllitr piva zde stál 14 haléřů a kilo chleba 24 haléřů. Řemeslník na počátku dvacátého století ve Frymburku vydělával za den něco přes korunu, dělníci, kteří chodili denně pěšky do a z práce v loučovické celulózce a papírně, se museli spokojit s denní mzdou v haléřích. Zemědělci - a těch bylo nejvíce - měli ještě menší příjem. Lze ale konstatovat, že lidé ve Frymburku na počátku dvacátého století žili spokojeně.

Téměř v každém frymburském stavení se přes zimu vyráběly šindele na opravu střechy. Stačila k tomu řezbářská stolice, které se říkalo dědek, hoblík, ostrý poříz a úzký drážkovací hoblíček. Také se dělaly hrábě. Nejen pro vlastní potřebu, ale i na prodej. Násada se dělala ze smrkového dřeva, které bylo pružné a nezpůsobovalo při práci otlaky rukou. Příčný trámek, v němž byly zasazeny zuby a kterému se říkalo hlava, se dělal většinou z buku nebo javoru či jilmu. Jednotlivé zuby byly vždy z buku. Násada se pečlivě opracovala pořízem, nožem a nakonec ohladila kusem skla. Do trámků se vyvrtaly otvory, nasadily zuby a celá hlava se napnula na formě, aby byla mírně prohnutá do oblouku. Pak se hlava sušila v peci - a teprve potom se násada upevnila na hlavu. Dobré hrábě musely být lehké, pevné a pružné. Takové hrábě byly žádány a dobře se prodávaly na frymburském každotýdenním trhu zejména před senosečí.

Ve Frymburku Vltava téměř každý rok zamrzala, a tak se tam v zimě ledovalo. Sekal se led do hospody Zum Hochwald, která stávala v horní části náměstí. V zimě 1907 byly tuhé mrazy a tak led ve Frymburku byl silný kolem čtyřiceti centimetrů. Byla to těžká a namáhavá práce, kterou ale místní sedláci rádi vyhledávali. Za den ledování dostávali korunu šedesát a večer navíc „něco na zahřátí.“ Většina frymburských sedláků se však v zimě nechávala najímat schwarzenberským fořtem Ludwigem Greplem, který měl mohutný plnovous a bydlel ve Frymburku v domě čp. 74. Sedláci přibližovali v zimě s koňmi pokácené kmeny k Vltavě. Na svatotomášském revíru se v té době kácely stromy zasazené kolem roku 1785 až 1790. Byly to smrky, jedle a buky.

V době před první světovou válkou se ve Frymburku vařily zejména polévky a jídla z brambor. Z polévek to nejčastěji bývala kyselka. A to jak ze sbíraného kyselého mléka, tak i z podmáslí, kam se často přidával tvaroh. Lidé měli v oblibě i polévky z kyselého zelí, hrachovku, bramboračku a chlebovou polévku. Každodenní potravou byly kromě polévky i brambory. Ze syrových hospodyně tvořily bosáky, drbáky i Reibenknödel - do nich přidávaly nakrájenou housku. Jedly se většinou se zelím nebo s mákem. Na stolech se často objevovaly Nudeln (bramborové šišky), kterých lidé znali hned několik druhů. Většinou se mazaly sirupem z cukrové řepy. Lepenice byly zase brambory smíchané se zelím, omaštěné škvarky. Mezi pokrmy z mouky zaujímal dominantní postavení chléb. Jedl se samotný nebo k polévkám, omáčkám a k masu.

Z moučných vařených pokrmů se s oblibou připravoval šterc a knedlíky z ječné nebo žitné mouky, takzvané buchty. U obyvatel Frymburku vítězily „polojíčné“ knedlíky z pšeničné mouky a žitného výražku. V poledne nebo večer se nakrájely do velké mísy, omastily se sádlem a k nim se z druhé mísy přibíralo zelí. S oblibou se také dělal Festenknödl ze žitné mouky, který se rozmíchal na kaši, a po vychlazení se do ní vmísila rozpuštěná slanina. Z pečiva převažovaly lívance a vdolky z ječné a kruchové mouky - to znamená z horší pšeničné. Z kruchové mouky se pekly i kruchovky, které jsou dnes spíše známé pod názvem puliny. Poměrně časté byly i kaše z ječných krupek. V zimě ale většina frymburských občanů zabila jednoho či dokonce dva čuníky, a tak byla nejen domácí zabijačka s jelítky a jitrničkami, ale hlavně domácí uzené. Tekutou stravu tvořily především mléko a plný džbán z frymburského pivovaru.


Fotogalerie:


Na počátku dvacátého století dal frymburský rodák a pozdější ředitel vídeňské průmyslové školy Jordán Kajetán Markus postavit pomníček Adalbertu Stifterovi. Pro jeho místo byl vybrán prostor v dolní části parku proti rodnému domu mecenáše, když v té době již proti rodnému domu Fanny Greiplové stála kašna a Latichův mariánský sloup. Pro základ pomníku sloužily, podobně jako u Stifterovy mohyly u Plešného jezera, šumavské balvany. Bronzový reliéf Adalberta Stiftera v roce 1902 vytvořil Hans Rathauský, který je rovněž autorem pomníku tohoto básníka v Linci a reliéfu v Horní Plané. Mohutná slavnost při odhalení tohoto bronzového reliéfu přiměla frymburské radní k tomu, aby na náměstí postavili další, mohutnější pomník.

V místech mezi mariánským sloupem a novým pomníkem Adalberta Stiftera začal vyrůstat mramorový podstavec s litěnou ohrádkou a z Lince byla za 16 173 korun přivezena bronzová socha císaře Josefa II., která vážila třináct metráků. Autor sochy není znám, dá se však předpokládat, že se jednalo o sochu „sériové výroby panovníka“, kterých se v té době po Rakousku-Uhersku stavěly desítky. Ke slavnostnímu odhalení sochy došlo 14. srpna 1904. Takovou slávu ještě Frymburk nezažil. Fotografie z odhalení sochy císaře ukazuje na frymburském náměstí kočáry, stánky se suvenýry i občerstvením, ale především vyšňořená děcka, pány a pochopitelně dámy. V pozadí postávají i ženy v prostém šátku. Nechyběly proslovy, hudba vyhrávala - a bronzová socha císaře Josefa II. byla dokonce slavnostně vysvěcena. Měla „na věčné časy připomínat úctu a lásku frymburských občanů k císaři.“ Ono „na věčné časy“ vydrželo ve Frymburku patnáct let - to znamená pouze do roku 1919.

Frymburská škola, která byla v domě číslo 36, na počátku století nevyhovovala. Byla malá, a tak se frymburská radnice rozhodla provést přístavbu školy. Přejímka tří nových tříd, tělocvičny a „úřední místnosti“ byla 22. října 1913. Přijel okresní školní inspektor z Kaplice jménem Hoka „ještě s některými pány z okresního hejtmanství“, jak zůstalo zapsáno pro budoucnost. Na počátku školního roku 1913|1914 měla frymburská škola šest ročníků, z toho tři ročníky měly paralelní třídy. Do třídy chodilo až sedmdesát žáků. Ředitelem frymburské školy byl v době přístavby Johann Woisch, který ve Frymburku ve škole nepřetržitě řediteloval 33 let: od roku 1887 do roku 1919. Dalšími známými učiteli v roce 1913 ve frymburské škole byli Franz Kraupatz, Karl Zeitz, Ludwig Benda a Františka Greipl.

Školní docházka v době před první světovou válkou byla povinná do jedenácti let. Potom mohly děti jít „do služby“ nebo pokračovat v učení ve škole. Sedávalo se v dlouhých lavicích, do kterých se vešlo šest až osm žáků. Většinou se psalo na „tabulku“ křídou nebo „kamínkem.“ Učilo se především číst, psát, počítat, domácí práce, náboženství a tělocvik. Po kontrole úkolu učitelem žák napsané smazal mořskou houbou, která bývala přivázána k tabulce. V nové frymburské škole cvičil i místní tělocvičný spolek Jahn, který za to škole poskytoval tělocvičné nářadí. Na školním výletě byla frymburská škola u zříceniny Vítkova Hrádku a podle dochované fotografie si tam žáci hráli na vojáky. Měli papírové čepice a klacky jako flinty. To nevěděli, jak blízko je opravdová světová válka.

V roce 1913 „hýbalo“ Frymburkem několik událostí. Nejen přístavba školy. Ve dnech 14. až 18. srpna 1913 se ve Frymburku konaly vlastenecké dny, které byly setkáním hasičů a dalších spolků s tancem a veselím. „Čistý výnos byl 342,96 korun, což vzhledem ke špatnému počasí je docela uspokojivé“, jak zní zápis z této slavnosti. Na přelomu srpna a září 1913 se Frymburk stal místem císařských manévrů. Pěší pluk ze Sankt Pöltenu bránil frymburský most přes Vltavu, a tak „Linečtí projeli níže mostu se svými bateriemi řekou.“ Na závěr císařských manévrů bylo ve Frymburku vojenskou kapelou a vojáky uspořádáno „muzikální čepobití.“ Určitě to byla pro Frymburské hezká podívaná, při níž netušili, že za jediný rok prožijí válku na vlastní kůži doopravdy.

Třetího a čtvrtého října byl ve Frymburku c.k. berní inspektor Heypeter z Kaplice a kontroloval daňová přiznání, což nikdy nebylo příjemné. Zajímavá je i zpráva, že ve Frymburku měl přednášku učitel mykologie Julius Rotmayr ze švýcarského Lucernu „o houbách naší krajiny, spojenou s výstavou hub.“ U příležitosti stého výročí bitvy národů u Lipska pochodovali z frymburského náměstí za svitu lampionů k Martě členové místní skupiny Svazu Němců žijících v Čechách a poté „se konala ve svazovém domě noční slavnost.“ Dvacátého října 1913 zemřel ve věku 84 let Jakub Leuchtenmüller, který bojoval ve vojsku maršála Radeckého. Frymburský kovář, řezník a zednický mistr pod vedením pana Geibla se rozhodli, „aby naše vesnice mohly být obšťastněny moderním, krásným elektrickým světlem“, zřídit v Panském mlýně elektrárnu a „všude se začalo s natahováním drátů.“

Zpráva o zavraždění rakouského následníka trůnu arcivévody Františka Ferdinanda d´Este přišla do Frymburku 29. června 1914 v dopoledních hodinách. O necelý měsíc později, 26. července, byla v Rakousku-Uhersku nařízena všeobecná mobilizace. Pro budoucnost zůstalo zapsáno:“Byla neděle a všichni návštěvníci kostela stáli po mši ve skupinách na náměstí a diskutovali o mobilizaci. Kolem 16. hodiny přijel posel z okresního hejtmanství v Kaplici, který přivezl mobilizační vyhlášky. Zaznělo víření bubnů. Výzva byla přečtena a byla vyvěšena na radnici, u hostince Hvozd a u mostu. Připravení poslové roznesli vyhlášku do okolních vesnic, aby také tam bylo známo volání císaře.“ Téměř všichni z Frymburku a okolí byli povoláni k 91. pluku domobrany a k 29. dragounskému a dělostřeleckému pluku.

V pondělí 27. července 1914 byl ve Frymburku tradiční výroční Anenský trh. Ráno byl hustě naplněn kostel sv. Bartoloměje. Každý si přišel vyprosit boží ochranu, mnoho mužů bylo u zpovědi a po mši na trhu nakupovali vše, co potřebovali k narukování. Mnozí z nich kupovali boty, neboť pevné boty měl mít každý, kdo rukoval. „Otcové šli se svými dětmi od jednoho stánku ke druhému, bohatě nakupovali hračky a sladkosti pro malé, které musí nyní opustit“, čteme záznam současníka. Ve dvě odpoledne předjely před frymburskou radnici čtyři žebřiňáky, „plačící visely děti a ženy na mužích, kteří vzlykajíce objímali tam ještě dlící své staré matky, které musí opustit. Tu vystoupil jako první učitel Benda k vozům. Povinnost volá, řekl tiše a nahlas dodal: „Ve jménu božím“, vyšvihl se jako první na žebřiňák - a potom je následovali ostatní. Ženy, děti, rodiče a přátelé obklopili vozy. Ještě poslední podání ruky - a vozy se rozjely…

Druhá polovina srpna 1914 přinesla těžké boje v Srbsku. Nejdříve rakouská vojska postoupila až k Šabace a potom následoval ústup k Drině. Frymburský učitel Ludwig Benda o tom psal 20. srpna 1914:“Kdybych vám mohl popsat hrůzy posledních dnů, tak byste sotva věřili co je válka.“ Již 10. září 1914 přišly zprávy od Ludvíka Watzla, Jiřího Lackingera a Josefa Danka, že byli zraněni a jsou v nemocnici. Sedmnáctého září 1914 pak přišla zpráva, že učitel Benda padl 8. září dopoledne „a našel svůj hrob v srbské půdě.“ Jeho smrt popsal šikovatel Emanuel Fechter, že „šrapnelová koule přinesla povinnost plnícímu a statečnému vojákovi bezbolestnou smrt.“ Ve stejný den, 8. září 1914, padl i sedlák Isidor Preitschopf, který podlehl těžkému zranění na obvazišti. Bylo mu 28 let a ženil se týden před narukováním do války.

Osmého září 1914, v den, kdy padli první dva frymburští občané, shodou okolností vyzval frymburský farář Herman Josef Voraberger z kazatelny, aby každý, kdo může, daroval pro raněné prádlo a plátno. Na faře se prádlo a plátno shromažďovalo. „Množství darovaného plátna a prádla narůstalo den ze dne. Obnošené a poškozené kusy prádla byly většinou dívkami zalátány a z darovaných látek se šilo nemocniční prádlo. Učitelky stříhaly, paní a dívky prádlo šily. Pomocnic bylo tolik, že nemohly být všechny najednou zaměstnány“, čteme v záznamech. Zatímco padlí z osmého září byli příslušníci 91. pluku, kteří válčili na Drině, 29. pluk bojoval u Dublinu. Tam 10. září 1914 padli do ruského zajetí tři frymburští občané: Josef Liedl, Ondřej Friedl a František Josef Hoffmann. Až příliš brzo si válka vyžádala ve Frymburku své oběti.

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

 

Naši partneři: