Duch historismu 19. století nesl s sebou rostoucí zájem o minulost a památky minulosti, a tak i vlnu zakládání a rozvoje muzeí. Zařízení prvního patra na Rožmberku je výrazným projevem muzeálních a sběratelských zájmů inspirátora zmíněných úprav Jiřího Jana Jindřicha Buquoye. Ve svém dopise ze 14. dubna 1855, zaslaném z Vídně řediteli panství píše, že sbírka na hradě je plodem dvanáctileté námahy a odříkání. Je tedy zjevné, že sbíráním mobiliáře bylo započato již v roce 1843, tedy řadu let před zahájením vlastních přestaveb a úprav. Místnosti prvního patra, s výjimkou křižácké galérie, Rožmberské síně, velkého renesančního sálu, přejmenovaného v duchu doby na rytířský, a zbrojnice dostaly jména po dávno zemřelých členech rodu Buquoyů. Tak v jihovýchodním, k městečku přivráceném křídle byla síň v jižním nároží dolního hradu položená poblíž staré hranolové věže pojmenována jako sál Karla Buquoye.

Následuje tzv. ložnice, pojmenovaná v 19. století po Maxmiliánovi, otci Karla Bonaventury a prvním hraběti z Buquoyů, který zemřel v roce 1612. Sousední prostor, dnešní obrazárna, nesl jméno Ferdinanda Buquoye (1634-1685). Síň ve vstupním křídle dolního hradu v jeho východním nároží nesla jméno Karla Alberta, který byl synem prvního buquoyského majitele Rožmberka (1607-1663) a sousední sál s neogotickým arkýřem byl označován jako knížecí po Karlu Filipu Buquoyovi, synovi Karla Alberta, který byl v roce 1688 španělským králem Karlem II. povýšen do knížecího stavu a zemřel v roce 1703. Tyto místnosti tedy už v padesátých letech 19. století, kdy byly zařízeny, neměly sloužit k obytným účelům, ale byly vybudovány jako rodové muzeum předvádějící návštěvníkům starobylost, tradice a zásluhy rodu Buquoyů. Dnešního návštěvníka těchto síní neupoutá původní smysl rodového muzea.

Upoutá jej vzácně dochovaný a pozdějšími zásahy jen do jisté míry narušený celek z období romantismu i umělecká hodnota jednotlivých sbírkových předmětů. V tom tkví velká a nesporná hodnota interiérů na dolním hradě v Rožmberku. Na jejich zařizování, ať už šlo o stropy, dveře, okenní ostění, obložení stěn a nový nábytek se musela podílet celá řada kvalitních řemeslníků. A. Cechner jmenuje truhláře J. Manna z Nových Hradů, řezbáře Stützlera z Volar, J. Schatauera z Nových Hradů a L. Maiera z Dobré Vody. V převážné míře tu tedy pracovali lidé z buquoyských panství. Byli tu činní i známí řezbáři a restaurátoři Jan a Josef Rint, spřátelení s Adalbertem Stifterem, kteří pracovali pro řadu aristokratických prominentů, mimo jiné i na zámečku stavěného pro císařovnu Alžbětu v Ischlu. Po stránce stavební dovršila adaptaci dolního zámku na Rožmberku úprava horní části zadní věže.

Zadní věž dostala namísto barokní báně rovnou střechu lemovanou cimbuřím. Byla odstraněna i báň věže položené při vstupu do dolního hradu a nahrazena štíhlou jehlancovou střechou. Budovy v horním hradě byly tehdy zčásti upraveny pro příležitostné pobyty majitelů, vyrostla tu i nová budova a byla tu provedena parková úprava. V takové podobě je Rožmberk zachycen na akvarelu, který namaloval rakouský malíř Rudolf von Alt v roce 1857. Úchvatným zážitkem je prohlídka renesanční síně, tzv. Rytířského sálu, s malířskou výzdobou z let 1600 až 1607 a malovaným kazetovým stropem s groteskními motivy. Malba ve výklenku „Alegorie hudby“ je vrcholným obdobím manýrismu v Čechách. V zámecké obrazárně najdeme vzácné originály z dílen slavných malířů K. Škréty, J. Kupeckého, V.V. Reinera, N. Grunda a dalších. Obrazy vystavené jsou však pouhým zlomkem rozsáhlých buquoyských sbírek.

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

 

 

Naši partneři: