V květnu 1945 vyšlo prvé číslo Věstníku českobudějovického biskupství „Acta curiae episcopalis Bohemo-Budvicensis“, ve kterém se mimo jiné píše: „Jen z českobudějovické diecéze bylo žalářováno na 40 kněží... Devět jich našlo v koncentračních táborech smrt a několik je jich dosud nezvěstných... „Tady začíná mé pátrání po osudech některých vyšebrodských cisterciáků v letech 1938 až 1945. Jejich vyhnání z vyšebrodského kláštera jsem popsal ve svém článku „Klášter Vyšší Brod 1938 až 1941“ ve Vyšebrodském zpravodaji 7/2001. V pátrání mi pomohly údaje Vladimíra Feldmanna, Bedřicha Hoffmanna, Jaroslava Riedla, Miroslava Hanzlíčka a Josefa Beneše. V neposlední řadě i „kněžská matrika“ českobudějovického biskupství.

Páter Tecelin Josef Jaksch se narodil 23. března 1885 v Haklových Dvorech a byl v den svých čtyřicátých narozenin, 23. března 1925, zvolen 43. opatem vyšebrodského cisterciáckého kláštera. Předtím byl farářem v Boršově nad Vltavou u Č. Budějovic. Pocházel ze smíšené německo-české rodiny a dobře ovládal oba jazyky. Jeho otec byl rolník a pocházel z jihočeské, německy mluvící rodiny. Matka byla Češka. Po studiích na gymnáziu v Č. Budějovicích, vystudoval teologii v Innsbrucku. V biskupské kněžské matrice je uvedeno, že byl německého jazyka („idioma germanicum“). Němečtí nacisté jej však označovali za „čechofila“ a v jejich očích mu především přitížilo to, že jako opat slavnostně uvítal 7. května 1937 ve vyšebrodském klášteře nacisty nenáviděného presidenta Dr. Eduarda Beneše a na podzim 1938 se ostře distancoval od řádění nacistických bojůvek, které ve Vyšším Brodě terorizovaly českou menšinu. Vytýkali mu také, že v klášteře kázal česky a to, že jako opat, pod záminkou odborné restaurace, dal Vyšebrodský pasionál, soubor devíti deskových obrazů Mistrů vyšebrodského oltáře, před příchodem Němců odvézti do Prahy.

Když biskup Šimon Bárta jmenoval 15. listopadu 1938 vyšebrodského opata Jaksche biskupským komisařem pro zabranou část českobudějovické diecéze, odmítly jej nacistické úřady v této funkci potvrdit. Nakonec to bylo vyřešeno tím, že stejná práva dostal i jeho zástupce, kterým byl jmenován další člen vyšebrodského kláštera P. Dominik Franz Kaidl, který po Jakschově rezignaci na funkci biskupského komisaře stal jím sám. Opat Tecelin Josef Jaksch byl 21. listopadu 1938 zatčen gestapem a v polovině ledna 1939 odsouzen k šesti měsícům vězení. Když byl opat z vězení propuštěn  a odmítl vzdát se úřadu opata, byl po pěti dnech zatčen znovu a uvězněn.

Mezitím nacisté klášter ve Vyšším Brodě 17. dubna 1939 zrušili. Opat Tecelin Josef Jaksch měl zákaz pobytu v českobudějovické diecézi a tak se na dobu druhé světové války uchýlil do kláštera cisterciaček v Předklášteří u Tišňova, jejichž otcem-opatem a vizitátorem byl ještě v době svého působení ve Vyšším Brodě. Podle svědectví místních úřadů pobíral tehdy přídělové lístky jako Čech. „Svou neohrožeností tu opat Jaksch zachránil na samém sklonku války život českým rukojmím.“ V létě 1945 se jako opat Tecelin Josef Jaksch vrátil do kláštera ve Vyšším Brodě. Po únoru 1948 musel klášter znovu opustit, nějaký čas žil v Praze u křížovníků a 26. července 1948 byl přinucen k vystěhování do Rakouska, kde v klášteře Rein ve Štýrsku zemřel v neděli 23. května 1954. Bylo to právě ve výroční den svého zvolení opatem vyšebrodského kláštera.

Vedle věznic a koncentračních táborů ocitali se za nacistické okupace kněží také ve zvláštních internačních táborech pro duchovní. Takovýto internační tábor vznikl za války v Zásmukách u Kolína. Mezi nimi byli i dva cisterciáčtí mniši z vyšebrodského kláštera.

Páter Oldřich Klaschka, který se narodil 9. června 1901 v Kvašňovicích, patřil k několika řídkým případům, kdy v kněžské matrice byly v kolonce „idioma“ uvedeny oba jazyky, v jeho případě český na prvním místě. Jako odborník na lesní hospodářství zastával ve vyšebrodském klášteře funkci “inspektora lesů“ a vedle toho působil i jako katecheta na českých školách ve Vyšším Brodě. Po obsazení českého pohraničí nacisty v říjnu 1938 působil jako kaplan na různých farách, naposledy, od února 1943, v Kvašňovicích, odkud byl 1. září 1943 deportován do Zásmuk. Po osvobození 1945 se vrací do vyšebrodského kláštera, stal se později převorem a vedle toho spravoval vyšebrodské děkanství.  Ve funkci administrátora vyšebrodského děkanství byl komunistickými úřady ponechán i po zrušení kláštera komunisty v roce 1950. Brzy však využil příležitosti k útěku do Rakouska, kde v klášteře Rein zemřel v roce 1987.

Další vyšebrodský cisterciák Páter Xaver Josef Švanda, který se narodil 14. února 1915 ve Vrábči, po vyhnání z kláštera Vyšší Brod působil v letech 1940 až 1943 jako kaplan v Sušici. V kněžské matrice je o něm stručná poznámka: „V roce 1943 odstraněn z duchovní správy (deportován do Zásmuk)“. Tehdejší sušický vikář Páter Jan Mottl byl podrobnější: „V lednu 1944 přišli si páni od gestapa pro p. kaplana Švandu. Vyzvali jej, aby do 24 hodin opustil Sušici a nastoupil dovolenou v kněžském žaláři v Zásmukách. Pobyl tam do května, poté byl nějaký čas v Obořišti na nuceném pobytu a konečně ustanoven za kaplana u výbojného německého faráře Bobeho u Pražského Jezulátka na Malé Straně v Praze.“ Po osvobození v roce 1945 obhospodařoval farnost Rožmberk, ale brzo se vrátil do vyšebrodského kláštera.

Již v roce 1950 ho čekala internace od komunistů. Na tu dobu vzpomínal: “Stalo se to 3. května 1950, během třetí májové pobožnosti. Odvezli nás autobusy rovnou z pobožnosti, někoho do Oseku, jiné do Duchcova. Já jsem se ocitl v Oseku, bylo nás tam asi 250, a pracoval jsem tam ve výrobě šamotových cihel. Nebylo to nic příjemného, tenhle pracovní tábor, stejně jako ten v Želivi, kam mne převezli za nějaký čas a kde jsem pral do té doby snad neprané prádlo. Relativně nejúnosnější to bylo v Králíkách, kde jsem pracoval v lese a měl jsem za úkol jezdit s volkem. Tak jsme si to vždycky pomaloučku mašírovali, a když na mne řvali, řekl jsem jen“ Já bych si pospíšil, ale ten vůl nechce... Po propuštění pracoval jako lesní dělník v lesích, které kdysi náležely vyšebrodskému klášteru. Roku 1990 se vrátil do vyšebrodského kláštera a pomáhal oživovat obnovený klášter. Zemřel v roce 1999.

zdroj: archiv Františka Schussera