Na východní straně náměstí, v domě číslo 9, se dnes nachází restaurace „U Funyho", oblíbená žíznivými krky, proslulá svou pohostinností. Zdi, které odklopují dnešní návštěvníky, pamatují smutné události ze dne 30. dubna 1830, kdy polovina Horní Plané lehla popelem. Pohroma začala, jak tomu obvykle bývá, zcela nevinně. Onoho dne rozkopl leutnant kavaleristů Horst Mayer dveře kuchyně, Zapotácel se a opile rozhlédl kolem sebe. Na peci, schumlaná do špinavých hadrů, které se snad kdysi mohly honosit označením přikrývky, spala jeho hospodyně. Poručík se právě vrátil z hospody „U Zeleného tkalce", kde hrál celou noc v kostky. Štěstí mu nepřálo. Naopak. Prohrál celou měsíční hotovost a ještě zadlužil zlaté knoflíky na své uniformě.

„Co se dá dělat?", pomyslil si trpce, „pokaždé se nevydaří". „Vstávej, bábo, dal bych si snídani!", zahučel a těžce dosedl na židli. „Ano, milostpane, hned to bude, hned to bude," hrabala se hospodyně dolů z pece: „Co by si vážený pán ráčil přát?" „Co? Co? No jako obvykle. Vejce na slanině. Ne, ne, počkej! Uděláš něco pořádnýho! Koblihy! Koblihy s jahodovou marmeládou." „Koblihy? Pane, vy jste pil dnes hodně přes míru. Copak jsem někdy dělala koblihy? Tak ještě škubánky, šmere, ale koblihy? To já neumím, nejsem cukrář," hořekovala hospodyně. „Nemel, bábo! A ať jsou ty koblihy na stole co nejdřív, jinak se pakuješ z domu," zaburácel poručík. „A teď mi nalej kafe, mám v krku sucho." Hospodyně, nalila do hrnku kafe, co stálo v kuchyni už od večera a postavila ho před poručíka. „Tady, milostpane, dejte si."

Poručík srkal studené kafe a hospodyně zatím roztápěla pec. „Ať jsou ty koblihy pořádně propečený, žádná měkotina, to ti povídám," mumlal unaveně. V peci už zvesela praskal oheň. Hospodyně hnětla na stole těsto a pokoušela se z něho tvarovat koblihy. Uhnětla velké koule, vnitřek naplnila marmeládou a nechala vše vykynout. (Trochu podivný postup - jen co je pravda.) Pak nalila do pánve olej. Ten se brzy rozehřál, až praskal. „To je ono, to je ono, tak to má bejt," pochvaloval si přiopile poručík. Pak hospodyně vhodila do rozpáleného oleje první koblihy. Smršť kapek se rozstřílela po peci a zahořela to vysokým plamenem. „Jěžíšmaria, to je oheň, to je oheň, ještě vyhoříme! " vykřikla hospodyně.

„Žádnej strach, bábo, tak to má bejt, jen ať sou pořádně propečený," blábolil poručík. Hospodyně se snažila plácáním měchačkou v pánvi oheň přidusit. Již se jí to téměř povedlo, když vtom se poručík nečekaně prudce zvedl, popadl džbánek s olejem a vchrstl tekutinu do pánve. „Ať sou pořádně propečený, nechci žádnou měkotinu!" „ Pane, pane, co to děláte, křičela zděšeně hospodyně a zírala na plameny šlehající z pece. Nato se rozběhla ven z kuchyně pro vědro s vodou, chtějíc celou situaci zachránit. To, že na chvíli ponechala poručíka samotného, však mělo katastrofální následky.

Poručík se zachechtal a pokusil se koblihy na pánvi otočit. Co se však otočilo, byla pánev s celým svým obsahem. Vše skončilo v ohni. Jako koule z dělové hlavně vzlétaly komínem koblihy s ocasem jisker připomínající kometu. „To je ono, to je ono, jen ať sou pořádně propečený!", prozpěvoval si poručík. „Bábo, pojď sem, a dej mi ty koblihy na talíř!"


Fotogalerie:


Mezitím vyšlehly plameny i z komína, jak ze sopečného kráteru. Bylo pět hodin ráno. Horní Planá se právě probouzela do nového dne. Děti už měly po snídani a chystaly se vyhnat krávy na pastvu. „Hoří, hoří!!!", ozýval se křik. Plameny vzápětí přeskočily na okolní střechy. Lidé se snažili hasit, ale marně. Tehdy byly střechy převážně z doškové slámy a ta se vzňala jako pochodeň. Dobytek zděšeně pobíhal po dvorech, vylekaně bučel a pokoušel se uniknout z hořícího pekla. Holubi vzlétali k obloze, ale mnozí přidušeni padali zpátky do ohně. Všude v okolí panoval strašlivý zmatek.

Uvnitř kuchyně nebylo zatím nijak zle. „Jen ať se pořádně propečou, nechci žádnou měkotinu," vykřikl ještě jednou poručík a uložil se s hlavou na stole ke spánku. To byl také poslední počin, jenž udělal. Na chodbě se po několika minutách zřítily dolů trámové stropy a zatarasily cestu do kuchyně. Hospodyně se marně snažila dostat s vodou dovnitř. „Zachraňte poručíka, zachraňte poručíka!" křičela vybíhajíc na náměstí. Pozdě! Celé náměstí pokrýval černý dým plný sazí, vzduchem sálal obrovský žár a každý měl starosti sám se sebou. Za chvíli nebylo vidět ani na krok. Snaha zvládnout živel byla marná.

Po třech hodinách největší plameny ustaly. Už nebylo skoro nic, co by hořelo. Z domu číslo 9 zbyly jenom obvodové zdi. Také okolní obydlí byla silně zničená. Ještě štěstí že náměstím protékal tehdy potok. Lidé vodou z potoka polévali plameny, až nakonec se červený kohout utišil docela. Poručíka víckrát nikdo nikdy nespatřil. Noc po ohni však slyšeli lidé z vyhořelého domu podivné hlasy: „Dvě šestky, výhra, pas! Bábo, přilej oheň, ať sou ty koblihy pořádně propečený!" Tyto tajemné výkřiky se údajně ozývaly domem až do roku 1933, vždy o výročí zmíněných nešťastných událostí. V ty dny nebylo radno pít v domě pivo, víno, kořalku nebo hrát jakékoliv hazardní hry.

Zdroj: archiv Františka Schussera

 

 

 

Naši partneři: