Císařský generál Karel Bonaventura hrabě Buquoy, který získal v letech 1619 a 1620 Rožmberk, se výrazně podílel i na porážce českého stavovského vojska v bitvě na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Buquoyové, pocházející původně z Francie, přišli do Čech stejně jako některé jiné cizí šlechtické rody v souvislosti s porážkou stavovského povstání. Následující rozsáhlé konfiskace a veliké proměny v pozemkové držbě v zemi jim tehdy umožnily získat rozsáhlé majetky. Karel Bonaventura Buquoy padl už v roce 1621 u Nových Zámků, a tak správy statků, které získal, ujala jeho žena hraběnka Marie Magdalena rozená Biglia. Už vzápětí poté, co Karel Bonaventura Rožmberk získal, začaly se tu provádět četné stavební a zařizovací práce. Tak především nad branou do dolního hradu byla osazena mramorová deska s tesanými znaky Karla Bonaventury Buquoye a jeho manželky.

Šlo tu nepochybně o akt okázalé demonstrace nových mocenských poměrů. V roce 1623 byl zaplacen nový oltář do kaple, v příštím roce zde byl zřízen nový most a pracovalo se tu i v následujících letech. Tak v roce 1626 byla zvýšena věž ležící při vstupu do dolního hradu. Z dalších úprav provedených v 17. a 18. století snad lze připomenout, že v letech 1716 a 1717 tu byly namalovány erby nad branou a malovaly se stropy, okenní ostění a dveře na způsob mramorování, jak se to doposud zachovalo na stropě zbrojnice. Tyto práce provedl malíř Filip Feldkürcher z Rožmitálu. Nově byla zřízena i báň na zadní věži a barokní omítka překryla renesanční sgrafita. Podobu obou hradů i městečka v první polovině 18. století dobře zachycuje obraz J. Feistenberga, dochovaný v Nových Hradech. Obě věže dolního hradu mají na tomto vyobrazení typické barokní báně.

Prostor horního hradu byl na straně přivrácené k městečku, která je na obrazu zachycena, zastaven v rozsahu odpovídajícím v podstatě dnešní situaci. V té době sloužil jeho prostor účelům hospodářským a správním. Jeho dominantou je na obrazu zachycená válcová věž, jejíž jehlancová helmice zůstala neporušena. Na pravém břehu řeky dole pod oběma hrady je na obraze dobře patrná skupina domů, tzv. Latránu, spojeného mostem s městečkem na levém břehu řeky, které obepínala hradba s branami, z nichž se zachovaly jen nevelké pozůstatky. Bez větších změn je Rožmberk zachycen i na rytinách z první poloviny 19. století. Jednu z nich provedl L. Janscha podle kresby C. Postla (1769-1818), jiná byla zhotovena podle kresby, kterou provedl A. F. Kunicke (+1838). Už na počátku 19. století byl v roce 1805 v dolním hradě vyzděn osmiboký polygonální pilíř uprostřed dnešní zbrojnice.

V roce 1848 přešla správa buquoyských panství do rukou Jiřího Jana Jindřicha Buquoye (1814 až 1883), za něhož byl dolní hrad upraven do dnešní podoby. Podle zjištění M. Vilímkové si Buquoyové v letech 1844-1857 v souvislosti s plánovanou stavbou kaple v blízkosti zámku dopisovali s jakýmsi ing. Hagenmauerem, jehož eventuální podíl na přestavbě dolního hradu však nelze určit. V prostoru za věží po boku vstupu bylo v roce 1851 zřízeno monumentální čtyřramenné schodiště prostupující po celé výšce přízemí, prvního a druhého patra. Bohatě utvářená zábradlí doplňují tu řezané figurky okřídlených nestvůr držících štíty se znaky rodů spřízněných s Buquoy. Formy tohoto schodiště jsou inspirovány stylem pozdní severské renesance a raného baroku. Bezprostředním vzorem tu byly ve své době velmi oblíbené anglické předlohy, jmenovitě publikace Josepha Nashe, která byla vydána v Londýně v roce 1839.

Schodiště na hradě Rožmberk nebylo žádnou výjimkou. Obdobou předlohy Josepha Nashe je i tzv. Červené schodiště zámku v Hrádku u Nechanic. Podle týchž vzorníků byly v Čechách utvářeny interiéry i na jiných romantických zámcích, zejména na Hluboké a Žlebech. Jiří Jan Buquoy, z jehož podnětu byly v polovině 19. století uskutečněny úpravy na Rožmberku, tu zjevně následoval příkladu svých aristokratických vrstevníků: Harrachů, Auerspergů a Schwarzenbergů. Současně se stavbou schodiště bylo rozhodnuto i o výstavbě tzv. křižácké galerie, která zaujala delší severozápadní stranu nádvoří. K roku 1852 je datován návrh rozpočtu na zednické práce a stavbu pilíři. V říjnu tohoto roku byla už hrubá stavba dokončena a v následujícím roce se ještě pracovalo na jejím dřevěném vybavení. Galérie, jejíž vnější zeď spočívala na staré gotické obvodové hradbě zesílené zevně připojenými opěrnými pilíři.

Opěrné pilíře spočívají na nádvorní straně na řadě tehdy nově založených podpůrných arkád otevřených do dvora. Spojuje hlavní schodiště s křídlem zaujímajících západní nároží dolního hradu. Její rozlehlý prostor je z obou stran osvětlován pěticí rozměrných špaletových oken, v nichž jsou osazena v olovu zapuštěná skla. Dřevěný, bohatě vyřezávaný krov je otevřený, a tak se tu otevírá pohled do dřevěného podbití střechy, rovněž bohatě zdobeného řezbami. Pro toto v Čechách zcela neobvyklé řešení najdeme rovněž obdoby v anglické architektuře. Je to například Banqueting Room zámku Cardiff Castle, která tu nesporně rovněž sehrála úlohu inspirujícího vzoru. Krov, oba vstupní portály i současně zhotovený řezaný nábytek byly provedeny v neogotických formách. Na stěnách galérie byly zavěšeny kopie fiktivních obrazů vůdců křižáckých výprav zhotovené malířem Friedrichem Ströbelem podle originálů z Versailles u Paříže.

V roce 1855 byly kopie obrazů do křižácké chodby hotovy, vystaveny ve Vídni a poté definitivně umístěny na Rožmberku. V oknech na nádvorní straně křižácké galérie byly osazeny malované erby křižáků a rytířů z rodu Longuevalů, na protilehlé straně jsou pak v oknech na skle malované znaky císařů, francouzských a španělských králů a burgundských vévodů, jimž členové rodu Longuevalů-Buquoyů sloužili. Rozměrný prostor křižácké galerie je tak vlastně apoteózou rodu Buquoyů, zdůrazňuje jeho starobylost, tradice a zásluhy. Jakl svým rejstříkem čerpajícím ze středověkých forem, tak i svou náplní je tento prostor charakteristickým projevem historismu 19. století. Současně se stavbou hlavního schodiště a křižácké galérie došlo i k úpravě dalších interiérů v prvním patře dolního hradu. V křídle v západním nároží hradu přístupném z křižácké galérie byla na místě kaple zřízena rozměrná tzv. Rožmberská síň.

Rožmberská síň je přístupna neogotickým portálem. Otvírá se do neogotického arkýře a byla vybavena bohatě řezaným nábytkem provedeným v neogotických formách. Zatímco jiné prostory hradu dokládají ve své výzdobě starobylost rodu Buquoyů, který do Čech přišel až v době stavovského povstání na konci druhého desetiletí 17. století a který neměl až do té doby s českými dějinami a s českým prostředím nic společného, tzv. Rožmberská síň zdůrazňovala starobylost hradu a připomínala slavný český velmožský rod, který po staletí nesl přídomek „ z Rožmberka“. Tak se tu vlastně setkávají dvě historicky zcela odlišné a neslučitelné tradice, ale v tomto ohledu není Rožmberk mezi českými zámky z období historizujícího romantismu 19. století žádnou výjimkou.

V padesátých letech 19. století byly nově upraveny i místnosti v prvním patře jihovýchodního křídla dolního hradu a v patře křídla vstupního na severovýchodní straně. Ve dvou sousedních místnostech v jihozápadní části jihovýchodního křídla položeného na straně přivrácené k městečku byly zřízeny rozměrné neogotické arkýře, které se výrazně uplatňují i ve vnějším výrazu hradu. Další arkýř byl zřízen v místnosti na severozápadní straně vstupního křídla. Okna v nově upravených místnostech, především pak v arkýřích, byla zasklena drobnými tabulkami vsazovanými do olova, bezbarvými či zdobenými sklomalbou. V podobě arkýřů i v řešení oken se výrazně projevuje odezva anglických předloh z 19. století, z nichž bylo vzpomenuto publikaci Josepha Nashe. Stejné vzory posloužily i při řešení bohatě řezaných dveřních rámů a dveřních křídel, nástavců nade dveřmi na schodišti, v obrazárně a ve zbrojnici.

Také při zřizování nových stropů jsou použity předlohy J. Nashe. V tzv. ložnici byl osazen bohatě členěný dřevěný kazetový strop a v knížecím pokoji a obrazárně zdobí stropy vzorce provedené zdobným dřevěným lištováním. V pokoji Karla Bonaventury jsou jen malbou imitovaná členění. K anglickým vzorům se hlásí i rozměrný krb v knížecím pokoji doprovázený řezanou dřevěnou architekturou v síni vstupního křídla, která je vybavena neogotickým arkýřem. S pietou a porozuměním byl do souboru těchto interiérů začleněn velký renesanční sál s malířskou výzdobou a kazetovým renesančním stropem. Charakteristickou součástí interiérů v zámcích z období romantismu byly i zbrojnice, v nichž se soustřeďovaly nejrůznější historické zbraně a válečnické relikvie, dokládající starou vojenskou slávu aristokratických rodů. Taková zbrojnice byla zřízena i na Rožmberku.

Zbrojnice byla zřízena ve velikém sále sousedícím na jedné straně s renesanční síní, na druhé s hlavním schodištěm. I tady byly tak jako třeba v někdejší zbrojnici na Hluboké rozmístěny meče, halapartny, štíty, helmice, brnění a střelné zbraně. Jsou to jak cenné originály, tak i tehdy nově zřízené kopie. A nechybí tu ani praporce se znaky Karla Bonaventury a jeho manželky, pod nimiž podle tradice bojovala císařská vojska i v bitvě na Bílé hoře. Liebscherovo vyobrazení zbrojnice na Rožmberku, otištěné ve třetím dílu Sedláčkových Hradů, zámků a tvrzí království českého, je přesvědčivým dokladem, že instalace tohoto prostoru se za posledních sto let v podstatě nezměnila a je tedy dílem romantické úpravy zámeckých interiérů. V jednotlivých síních prvního patra byly rozmístěny kusy nábytku z rozličných dob, různých stylů a provenience.

Pokud nebyly k dispozici originální kusy, byly pro tyto interiéry pořizovány novodobé napodobeniny antikvárního nábytku, které tu co do počtu převažují nad originály. Zařízení doplňovaly obrazy, zrcadla, fajáns a porcelán, předměty z cínu a jiných kovů, sklo, starožitné lustry a další předměty. To vše tu bylo sestavováno v malebný a svým způsobem nepochybně působivý celek, bez ohledu na stáří, původ a styl. Jen z neporozumění mohly být provedeny v šedesátých letech 20. století v instalaci některé zásahy, které lze označit jako puristické a jejichž cílem patrně bylo dodat interiérům stylovou jednotu a čistotu a v návaznosti na tato kritéria i větší míru střízlivého vkusu, tedy něco, co bylo smýšlení a duchu romantismu 19. století zcela cizí či dokonce protichůdné. Naštěstí tyto úpravy zasáhly zařízení jednotlivých sálů prvního patra dolního hradu na Rožmberku jen dílčím způsobem. 

Bylo to někdy v polovině minulého století v zimě, kdy mne Mirko Riedl na rožmberském hradě poprvé seznámil se starým bělovlasým pánem, který od roku 1926 nepřetržitě třicet let dělal kastelána na zdejším hradě. Jmenoval se František Šimánek a tehdy dlouho do noci vyprávěl svůj životní příběh. Býval komorníkem u Buquoyů a v jejich službách žil přes léto na Nových Hradech a Rožmberku a v zimě ve Vídni, v Praze a v Paříži. V Rožmberku měl na starosti nejen hrad, ale i zámek. Neodešel z něj ani v letech druhé světové války a včas ukryl před “hitleráky,“ jak nacisty nazýval, všechny cenné obrazy, drahocenný porcelán, historické sklo i pušky vykládané zlatem, perletí a slonovinou. Vše ukryl za tajnými dveřmi hradní kaple. Podařilo se mu vše zachovat i po válce, kdy „zlatokopové“ a jiní soudruzi chtěli tyto vzácnosti „odvést jinam.“ Na hradě Rožmberk dělal kastelána ještě, když mu bylo víc než osmdesát let.

Zdroj: archiv Františka Schussera