Evžen Porák maturoval na reálce v Českých Budějovicích a studoval dále 5 semestrů na technické vysoké škole v Darmstadtu obor stavební strojírenství a průmyslové papírenství. Rok pracoval jako volontér ve strojírnách v St. Pöltnu. Ve svých 27 letech po smrti svého otce tak přebírá vedení továren Vltavský mlýn, kartonážky ve Sv. Prokopu a též provoz pily. Je to nelehký úkol, neboť jak již bylo uvedeno, po první světové válce bylo třeba řešit mnoho problémů. Stav počtu zaměstnanců byl nedostačující, mnoho se jich z války již nevrátilo a jen pomalu se z různých front navraceli ti, co přežili. Bylo to období též politického chaosu, skončila monarchie a nový, mladý československý stát se teprve začínal budovat. Též v provozu Loučovických továren dochází ke změnám. S povolením pana Evžena Poráka se zakládá osmičlenný dělnický závodní výbor a najíždí se na dvousměnný provoz. Je to veliký pokrok, neboť do té doby měl pracovní týden 72 hodin s přestávkami půl hodiny dopoledne, hodinu v poledne a čtvrt hodiny odpoledne. Bývaly to opravdu velmi těžké časy a tak se nelze divit, že i v Loučovicích docházelo ke stávkám za zlepšení pracovních podmínek. Ta první se konala již 1897, důvodem bylo zvýšení hodinové mzdy, která zde činila jen polovinu běžné mzdy ve vnitrozemí. Další se konala za snížení úkolové mzdy a to v roce 1891 a ta poslední, kterou se mi podařilo zjistit v roce 1903 právě z důvodu zkrácení pracovní doby. Polovina dělníku ještě stále v Loučovicích nebydlela a docházela ze širokého okolí a tak si musíme představit, že k této pracovní době bylo ještě třeba započítat docházku jednu hodinu, či ještě déle. Již tenkrát se jim říkalo pendleři a pro představu odkud přicházeli např. Černá v Pošumaví, Pasečná, Svéraz či rakouský Vorderweissenbach. Musím bohužel ještě dodat, že ani jedna stávka nabyla úspěšná a to z jednoduchého důvodu, v celém okolí nebylo dost práce a toho bylo zneužito. Mnoho z těch, co stávkovali, bývali propuštěni.

Stále větší zaměstnanost ve firmě si vyžádala, opět novou výstavbu a proto staví firma další obytné domy a tak vznikají v r. 1919 dvojdům č. 80 a č. 81 (nám známá osmdesátka – poslední dům vpravo od cesty vzhůru od Rybářského domu), dům č. 82 (stojí přes cestu vedle vodárny ve Sv. Prokopu) a dům č. 83 (stojí jako poslední při výjezdu z Loučovic směrem na Lipno v zatáčce pod Waldschenkou). Zvyšoval se nejen počet dělníků, ale i úředníků a tak bylo rozhodnuto přibudovat u dnes tzv. čtyřicítky další patro. Stalo se tak v r. 1920.

V polovině ledna 1920 postihuje jižní Čechy velká voda. Je to více jak stoletá voda a jako vždy je to pro lidi nesmírná katastrofa. Známe to i z nedávné doby. Tok vody ve Vltavě kulminoval 14 ledna, kdy dosáhl průtok 300 kubíků za sekundu. Bylo velké nebezpečí, že jak továrna ve Sv. Prokopu, tak pila budou dravostí vody odneseny. U elektrárny zbořila voda veškeré ochranné zdi a dostala se tak do původního ramene Vltavy. Masy vody sebraly též půlku jezu ve Sv. Prokopu. Zpětná vlna u elektrárny způsobila ukončení jejího chodu. Skladovaná kulatina v množství 6000 pevných metrů na horním dřevoskladu byla stoupající vodou vyzvednuta a odplavena. Most přes Vltavu ve Sv. Prokopu voda vzala celý a pak ho hodiny točila v proudu, až jej pod kostelem sv. Oldřicha vyhodila na louku. Krátce na to strhla i most pod Lipenskou zdviží. Též zaplavila celou dolní továrnu. Tato velká voda způsobila nepopsatelné zaneřádění a ztráty, které trvalo měsíce, někde i roky odstranit. A to vše násobilo, že se to stalo v zimě. Bohužel si voda vzala i jeden lidský život. Byl jím 57letý zaměstnanec firmy při výkonu svého povolání.

V únoru roku 1920 si bere sestra pana Evžena Poráka Anna za manžela Theodora von Clanner. Všichni známe pojem „Klanerák“, tuto přezdívku dostal dvojdům č. 120-121 právě proto, že jej nechala v r. 1938 postavit sestra pana Poráka, která převzala toto jméno po svém manželovi.

V únoru roku 1921 došlo v závodě Vltavský mlýn k požáru, který se rozšířil takovým způsobem, že k jeho hašení přispěchali hasiči z blízkého i širokého okolí. Dokonce se dostavil hasičský sbor z Českého Krumlova. V papírenském provozu je nebezpečí požáru velmi vysoké a mít vlastní hasičský sbor byla nezbytnost, což se opět potvrdilo v r. 1931, kdy znovu museli dobrovolní hasiči v závodě hasit požár. Pro představu v tomto roce tvořilo mužstvo již 118 dobrovolných hasičů.

Jak v horní, tak v dolní továrně se během let mnoho nového budovalo, rozšiřovalo a též modernizovalo. Počet zaměstnaných stále stoupal a tak v r. 1924 dosáhl počet osob pracujících v závodě 1000 dělníků a 80 zaměstnanců. Pro porovnání v roce 1931 bylo dělníků již 1098 a zaměstnanců 105 a počet nadále rostl, takže v r. 1936 bylo dělníků 1180 a zaměstnanců 120.

Nejen pro své zaměstnance, ale i pro sebe a svou budoucí rodinu si nechává pan Evžen Porák stavět. Nově vybudovanému panskému sídlu se od počátku neřeklo jinak než „Vila“ a je to ta nám všem známá vila v parku, která už dnes, k lítosti jistě všech jen chátrá. V roce 1925 si pan Porák bere za manželku Henriettu Lapeyrier a v lednu 1926 se mladý pár stěhuje do nového domova. Ve vile nachází i svůj nový domov maminka pana Poráka Emilie. Z tohoto manželství se jim narodí tři děti Georg (* 1926), Gabriela (*1928) a Ulrich (*1931). 

Bývalý rodinný dům Poráků je přestavěn na školku, kde se vedení ujímají tři řádové sestry. Za novou školkou stojící budova, do té doby sloužící jako prádelna pro domácnost Poráků, je přestavěna na obytný dům s č. 90 sloužící jako domov pro do Loučovic dosazené faráře z kláštera ve Vyšším Brodě. Za touto prádelnou stával hostinec, který byl zbourán a místo něho byl postaven tzv. „Domov pro svobodné“ s č. 91 (stojí přímo u kolejí a známe ho jako bývalou cukrárnu). V tomto domě dostali byty výše postavení zaměstnanci.

V roce 1925 prodává pan Fürböck (zvaný Fischerbauer – rybářský sedlák) své dva domy č. 9 (bývalý dům porybného nad kostelem sv. Prokopa) a č. 10 (statek ležící nad tímto domem) i s k tomu patřícími pozemky panu Evženu Porákovi. Ten domek po porybném nechal zbourat, jelikož už dosloužil a nechal postavit na tomto místě nový. Dnes patří Prischlům. A statek nad ním nechává přestavět na byty. Dnes již nestojí a v tomto místě, byly vystavěny v posledních letech 4 rodinné domky jdoucí až ke hřbitovu.

V r. 1925 byl zrenovován kostel sv. Prokopa a též nově vysvěcen. Od té doby se zde začaly opět konak nedělní mše.

V roce 1926 vzniká nad nádražní budovou rozsáhlé zahradnictví se skleníky a dvěma obytnými domy. Možná si na to ještě někteří vzpomenou. Dnes již též neexistují a na místo toho zde stojí kulturní dům.

Další zajímavostí je, že úzkokolejka jdoucí od Lipenské zdviže do továrny ve Sv. Prokopu, nesměla být po domluvě z r. 1911 dále vybudována, aby neohrožovala provoz elektrické dráhy. Až v roce 1926 bylo dáno povolení k prodloužení do provozu Vltavský mlýn. Nebyla ale jako ta ve Sv. Prokopu elektrifikovaná, nýbrž tento dřevěný vůz táhl jeden koník, pro kterého se kolejiště vysypalo pilinami, aby se v něm mohl lépe pohybovat.

V roce 1926 se otvírá v obecné škole česká třída a tak už zde probíhala výuka ve čtyřech třídách. O pátou třídu se rozrůstá v r. 1931. Tři třídy z toho měly definitivu a dvě byly provizorní.

Dne 4. Června 1929 zasáhla Loučovice a okolí nebývalá bouře. Ten den bylo nádherně slunečno, až v 18.30 začal nejdříve jen lehce foukat větřík, na to se náhle obloha hrůzostrašně zatemněla a začal fičet tak ostrý vichr, že si ani nejstarší obyvatelé Loučovic takový nepamatovali. Vichřice vytrhávala i silné stromy s kořeny, odnášela střechy, elektrické sloupy lámala jako sirky a to vše sebou odnášela. Vyzvednutý prach byl tak hustý, že znemožnil viditelnost více jak na 1 metr a tak lidé netušili co se vlastně opravdu děje. Do toho následovalo několik blesků doprovázené hromy, ale nespadla ani kapka vody. A během tohoto řádění přírodních živlů došlo k přelomení 78 metrů dlouhého komína v závodě Vltavský mlýn ve výšce 8 metrů a jeho pádem se zdálo, že budou zavaleny dva domy stojící bezprostředně u továrny. V domě žijícím nejméně 80 osobám hrozilo, že budou zavaleni. V posledním momentě však vichřice změnila směr a tak 70 metrů dlouhý pomalu padající kus komína nespadl na tyto domy, ale dopadl do úzké uličky mezi těmito domy a brusírnu dřeva, kde se tento stovky tun vážící kolos rozpadl na nespočet kusů. Jelikož v tomto prostoru stály právě 4 vagony na zde vedoucích kolejích, byly tyto vagony roztříštěny a silou nárazu i některé koleje přeraženy a v důsledku toho kola i s ojemi skrz suť zaraženy do země. Až po přestálé bouři bylo všem jasné, jaké hrůze obyvatelé těchto domů unikli. Vše trvalo jen čtvrt hodiny, ale následky škod byly obrovské. V celém okolí bylo polámáno a zničeno 400 000 pevných metrů dřeva. Cesta z Kapliček do Nových Domků byla týdny zatarasena popadanými stromy, které ležely přes sebe až do výšky obytného domu.  Následky odklidit jistě zabralo mnoho času, neboť se tenkrát vše ještě dělalo jen ručně.  Zbytek komínu byl později dostavěn již jen do výšky 18 metrů.

Co se týká zdravotnictví, sloužila od r. 1921 v Loučovicích ženám poradna pro maminky a kojence, kterou financoval pan Porák. Jinak museli obyvatelé, pokud potřebovali lékaře, cestovat do Vyššího Brodu nebo Frymburka, popř. tito lékaři jezdili s kočárem s koňmi za nimi a ještě dříve za svými pacienty chodili i pěšky. Jistě si umíte představit, že ne každý si mohl takovou službu dovolit. Velmi důležité proto bylo pro obyvatele Loučovic, že si zde otevřel svojí praxi v r. 1931 lékař pocházející od Horní Plané pan Jan Ladek.  K lítosti však všech obyvatel, tento lékař, který se stal velmi oblíbeným, opět Loučovice opustil a to z blíže nespecifikovaných nepřekonatelných důvodů.

Přestože se provoz papírny stále rozrůstal i v Loučovicích život lidí ovlivnilo období krize. Mnoho jich bylo bez zaměstnání a tak vykonávali alespoň příležitostné práce. Firma Porák nabízela například práce na výstavbě nových úseků silnic nebo opravu stávajících, dala vysázet buky před školou, tzv. „Čtyřicítkou“ a školkou a též udělat před nimi zábradlí. I cesta k vile byla nově postavena a na sportovním hřišti, které bylo dostavěno v r. 1938, byly rozmístěny lavičky pro diváky (hřiště se nacházelo v místě dnešní pošty a nad ní). Stará pila z r. 1912, stojící  na pozemku továrny ve Sv. Prokopu, již produkcí nestačila a tak je budována nová pila v místech, jak jsme jí znali do nedávna. Pro chod pily bylo velmi důležité v její blízkosti postavit most a tak je budován betonový most v. r. 1937. Pila pak je zprovozněna v r. 1938

Počet obyvatel v Loučovicích stále stoupal a své zemřelé museli pohřbívat doposud na Malšíně, kam farně Loučovice spadaly. Obzvlášť v zimě to bylo velmi složité a tak se firma Porák rozhodla v r. 1932 pro uvolnění prostoru na zřízení hřbitova pro Loučovice a v témže roce se podařilo jej i dostavět a vysvětit. V r. 1933 pak zde byli pohřbeni první zemřelí.

Dne 4. července roku 1934 v den Sv. Prokopa byl znovu vysvěcen kostel sv. Oldřicha, který prošel rekonstrukcí a byl vylepšen i o nové varhany. Též prostory školy již nevyhovovaly narůstajícímu počtu dětí v obci a tak se rozhodlo představenstvo obce a pan Porák školu přistavět a přestavět. Znovuotevřena byla zrekonstruovaná škola v r. 1939. Nacházely se zde prostory pro 4 učebny, velká tělocvična, toalety, obecní kancelář, obecní knihovna a další prostory. Prostředky ke stavbě poskytla firma Vltavský mlýn s tím, že se bude tato částka postupně obcí splácet. Též bylo postaveno opět mnoho soukromých domů, jak rodinných, tak činžovních a to s čísly 111 až 121.

 

 

Naši partneři: