V r. 1901 se žení první syn pana Arnošta Poráka, Richard, který též pracuje ve firmě. Pro mladý pár je postavena vilka č. 53 (bývalé zdravotní středisko) a k tomu stáje, které jsou později přestavěny též na obytný dům (tento dům stával v místě dnešního zdravotního střediska a bývalo v něm kadeřnictví a čistírna). Oba domy již dnes neexistují.

V témže roce získává pan Porák povolení k výstavbě továrny ve Sv. Prokopu. Nejdříve nechává odstranit zde stojící starý mlýn s obytným domem a upravit zalesněný a kamenitý terén. Neprodleně na to následují stavební práce spojené s továrnou.  Současně nechává i budovat 800 m dlouhý, 8 m široký a 3 m hluboký plavební kanál s jezem, vedoucí od „ Jandů“ až k horní továrně a zde ústící do řeky.  Dále pak nechává stavět dům pro ředitele továrny č. 54 (dům stojící přímo u horní továrny), dvojdům č. 55 tj. hostinec Waldschenku spojený s obytným domem, domek č. 56 (malý dům stojící v ohybu cesty za Waldchenkou) a dům č. 58 u vpustě do kanálu (tzv. „Jandů“). Již v roce 1903 jsou jak továrna, tak Waldschenka zprovozněny. Protože se podél kanálu vytvořily uložiště dřeva a bylo třeba ho dále transportovat, je za tímto účelem vybudována úzkokolejní dráha počínající u vpustě do kanálu. Vedle továrny je dále postaven nový dřevěný most, který překlenoval jak kanál, tak řeku. K oslavě 60 let vlády císaře Franze Josefa v r. 1908 nechal pan Porák, postavit ve sv. Prokopu dva dvoudomy  (stojí vedle Waldschenky). Mezi domy byla umístěna bronzová bysta císaře, která však musela být v r. 1919 odstraněna. Též velmi důležité je přistavění jednoho patra na budově školy o prázdninách v  r. 1912. Jelikož se počet dětí v Loučovicích stále rozrůstal, je úřady povoleno otevřít třetí třídu. Z důvodu stále větší spotřeby řeziva a též prken a latí staví firma Vltavský mlýn v r. 1911 pilu, která je pak v r. 1912 dána do provozu.  V témže roce jsou opět pro stále se zvyšující počet zaměstnanců vybudovány další domy.  Je to dlouhý dům přes cestu od Rybárny, obytný dům č. 60 (dnes „Pečovatelák“) a 2 domy nad dnešním Lipenským nádražím.

Nejen pan Porák staví nové obytné domy, ale i mnoho dalších lidí si stále důležitější Loučovice vybírají ke stavbě rodinného domku, nebo aby zde mohli podnikat. Například za účelem si otevřít pekařství zde staví v r. 1903 svůj nový dům č. 62 bývalý obyvatel Výtoně. V téže budově později otvírá i obchod se smíšeným zbožím (po levé straně za viaduktem směrem na Dvorečnou).  V domě č. 63 jiný obyvatel v r. 1904 zahajuje provoz hostince a řeznictví s velkým sklepem pro uchování ledu. V roce 1922 si v témž domě zařizuje vytápěnou kuželnu a  v r. 1924 přistavuje ještě jedno patro (dnešní Rybářský dům). Mezi r. 1911-1912 dále např. dům č. 74, kde si majitel otevřel ševcovství (leží na rozcestí k Pečovateláku).  A tak bychom mohli jmenovat další a další domy i mnohé, které už dnes nestojí a o které se Loučovice tenkrát postupně rozrůstaly.

V době kdy je stavěná kartonážka ve Sv. Prokopu, staví firma Spiro elektrárnu nad Vyšším Brodem. Jez a kanál vedoucí k elektrárně se nacházel hned pod továrnou Vltavský mlýn. Energie získaná touto elektrárnou umožnila od  r. 1904 rozšířit výrobu ve Větřní a zároveň zásobovat městečko Vyšší Brod a též klášter elektrickým proudem. Naskýtá se otázka, proč toto dílo neuvedl v život pan Porák. I on měl velký zájem již od 90. let 18. století získat toto území, ale jednání s majiteli se stále protahovalo a nevedlo k žádnému výsledku, kdežto firma Spiro jej získala, dá se říci přes noc.

Výroba obou továren stále narůstala a tak k transportu potřební koně již nestačili a tento způsob dopravy též produkci prodražoval. Z těchto důvodů usiloval pan Porák již delší dobu o výstavbu lokální dráhy, která by v Rybníku navazovala na dráhu Č.  Budějovice- Linec. Potřebné povolení však záviselo na opatovi z kláštera ve Vyšším Brodě, přes jehož území by dráha vedla. Potřebné povolení tak získal až za opata Pamera v r. 1909 a tak neprodleně zakládá „ Akciovou společnost Vyšebrodské elektrické lokální dráhy“ a konečně je možné s výstavbou jak pro továrnu, tak pro celé okolí důležitou elektrickou dráhou začít. Nebyl to nijak lehký úkol, opět bylo třeba zdolat divoký, zalesněný terén plný obrovských kamenů a ještě překonat velmi prudké stoupání. Dílo se však podařilo a v říjnu 1911 je dráha dána pro nákladní dopravu do provozu. Od prosince téhož roku následuje i doprava osobní. Pro tuto dráhu nutný stejnosměrný proud dodávala v Horním mlýně zřízená elektrárna patřícímu klášteru ve Vyšším Brodě. Z této doby pochází též nádražní budova v Loučovicích, která byla v pozdějších letech přestavěna a rozšířena.

Vybudováním elektrické dráhy se začaly rýsovat nové možnosti, a jelikož nebyla ještě využita plně vodní síla v oblasti dnešní přehradní hráze, pouští se pan Porák opět do přípravy dalšího díla. Za tím účelem skupuje v této oblasti další potřebná území, neboť část již vlastnil od r. 1885.  V lednu r. 1911 je tak možno s výstavbou vodní elektrárny Lipenská zdviž začít. V oblasti dnešní elektrárny Lipno staví k tomu potřebný betonový jez a 500 m dlouhým, betonovým kanálem je voda svedena do elektrárny. Zde spádem vody do hloubky 12 metrů padala na turbíny a dále byla vedena podzemním kanálem dlouhým 300 metrů, který ústil do povrchového kanálu, sloužícímu továrně ve Sv.Prokopu. Protože se musel tento podzemní kanál z velké části krýt s vedlejším ramenem Vltavy, které tvořilo ostrov, nemohl být tento ostrov zachován. Na jeho východní straně bylo zapotřebí vystavět ochranou, betonovou zeď, na níž byly umístěny koleje pro elektrickou úzkokolejku. Do provozu byla elektrárna uvedena v březnu 1912. Na její západní straně byl ještě přibudován obytný dům pro dvě rodiny zaměstnanců a za elektrárnou ještě jeden rodinný dům.

První světová válka ovlivnila v Loučovicích, tak, jako všude jinde osudy mnoha lidí a též chod továrny. Veškeré plány se musely odložit na později, jelikož chybělo mnoho zaměstnanců, kteří byli povoláni a tak se jen těžko udržoval provoz. Též nastaly velké problémy s opatřováním surovin a potřebných náhradních dílů. Pro 69letého pana Arnošta Poráka, který již delší dobu trpěl srdečním onemocněním, to bylo příliš a tak v dubnu 1918 umírá. Jelikož jeho starší syn Richard z firmy v r. 1910 vystoupil, přebírá vedení jeho mladší syn Evžen, který po zranění ve válce opět pracoval ve firmě.

Naši partneři: