Byla to velká vesnice mezi Malšínem a Frymburkem. Poprvé byla připomínána již 22. listopadu 1349, kdy vyšebrodský klášter kupuje za pět kop grošů pasovských pozemky v Hodslavi a v roce 1379 jsou v Hodslavi dva velké statky. Jeden má půldruhého a druhý celý klášterní lán. V roce 1500 je zde již rychtář a známe jej dokonce jménem. Jmenoval se Matěj Lovička a další rychtáři se jmenovali Georg Neppl, Adam Sulzbacher, Matthias Sulzbacher, Andreas Kroiher, Markus Kroiher, Martin Kroiher, Franz Leichtenmüller a Norbert Leichtenmüller. Když v roce 1848 byly zřízeny obecní úřady, Hodslav se stala součástí obce Bolechy a od samého začátku patřila pod farnost Malšín. V roce 1930 měla Hodslav 22 domů a 129 obyvatel. Vesměs patrové kamenné domy byly převážně rozesety podél cesty, která odbočovala ze silnice mezi Malšínem a Frymburkem směrem na Valkounov. Největší statek, dům čp. 4, kde se říkalo „Beim Toni“ měl více než 47 hektarů a ve stáji dvacet krav. Z Hodslavi bylo celkem odsunuto 112 obyvatel. Nejstarší odsunutá Katharina Ferer měla 76 let a nejmladší Emma Hois se narodila v domě čp. 14 sedmnáctého února 1946. Nejvíce dětí bylo na statku čp. 10 a to šest, většinou však zde měli tři děti. Po odsunu Němců v roce 1946 byla celá vesnice dosídlena a z přídělových listin Národního pozemkového fondu vybírám namátkově vklady vlastnického práva pro Ondřeje a Antonii Furikových, kteří dostali přidělen statek čp. 6 a Štefan a Marie Korchovi dostali přidělen statek čp. 9. V padesátých letech dvacátého století na Malšíně vzniklo Jednotné zemědělské družstvo a později Státní statek. Z Hodslavi je krásný výhled na Vyšší Brod a tak se dosídlenci z Hodslavi stěhovali do Vyššího Brodu. Poslední dům byl opuštěn kolem roku 1966 a jednotlivé domy byly převážně rozebrány na stavební materiál. Tak „přirozenou cestou“ zanikla i vesnice, která nebyla v hraničním pásmu a po roce 1946 byla dosídlena.