Osidlování Vyšebrodska probíhalo podle určitých zvyklostí a pravidel. Prvé osídlení bylo zpravidla u zemských cest, které se vyhýbaly horským masivům a také močálům. Vedly především po návrších, kde si koně sami vyšlapali cestu, kterou nebylo nutno upravovat. Do říčních údolí, kde byl těžký, bažinatý a balvanitý terén, sestupovaly jen tehdy, bylo-li nutné přebrodit Vltavu. Takový „ideální terén“ byl na návrší dnešního Malšína, kde se stýkaly zemské stezky od Vyššího Brodu i od Frymburku. Místo bylo od „nepaměti“ nazýváno Tumberg, tedy strážní věž, nebo také strážní stanoviště. Vyšebrodský cisterciácký mnich, historik a archivář kláštera doktor Valentin Schmidt v roce 1901 uvedl, že vyšebrodská stezka byla používána „již v době Markomanů“.

Lze tedy reálně předpokládat, že místo kde se stýkaly dvě zemské stezky, bylo osídleno jako jedno z prvních, rozhodně však před rokem 1250, kdy přišli do kraje Vítkovci, kteří si podle svého znaku začali říkat Rožmberkové. Zde na vrcholku s dalekým výhledem střežili ono „strategické místo“ na cestě k „nižnímu brodu“, tedy k Zátoni. A protože v Zátoni byl kostel a probožství Ostrovské již od 11. století, zdá se málo pravděpodobné, že by zde mimo trvalého osídlení nebyl také dřevěný kostelík. Když dřevěný kostelík zchátral, tak byl postaven nový, kamenný. Příklad malšínské sakristie učebnicově ukazuje, že první písemná zpráva nemusí být jedinou, která ukazuje letopočet založení. Písemná zpráva o kostelíku svaté Markéty je z roku 1339 a sakristie je zcela jasně z druhé poloviny 13. století.

Jak vypadala strážní věž Tumberg se zatím můžeme jen domnívat z popisu obdobných strážních věží v okolí. Již vzpomínaný Valentin Schmidt popsal obdobnou strážní věž z roku 1198, která byla tehda na zemské stezce, která sem přicházela z Frymburka: „Čtyřúhelníková věž měla spodní stavbu z kamene do výšky domu a bez oken. Ve značné výšce, dosažitelné jen za pomoci strážce, se nachází vchod. Nad kamennou stavbou byla dřevěná nástavba“. Obdobný popis jsem našel i u strážních věží při zemských cestách na Prachaticku. Tvrziště v Zátoni mělo oválnou plošinu velikou zhruba 50x27 metrů s nalezeným základem kamenné věže „čtvercového půdorysu o straně cca 8 metrů“.

O „strategické poloze“ Tumbergu vypovídá i příhoda ze současnosti. Farní kostel Srdce Ježíšova na Malšíně má od května roku 2001 slavnostní venkovní osvětlení. Když jsem sjížděl od rakouské státní hranice ke Studánkám, tak jsem viděl toto osvětlení v plné kráse. Zde musím jen dodat, že právě tudy procházela již před mnoha staletími zemská stezka z Lince do Vyššího Brodu, která po překročení Vltavy směřovala právě k Tumbergu. K viditelnosti až od Studánek se naskýtá domněnka, zda u strážného stanoviště Tumberg nedostávaly strážci zprávu o blížícím se příchodu soumarů. Jiří Andreska uvádí, že cesta z Lince přes Vyšší Brod a Tumberg „byla již užívána již v dobách římských“. Raffelstettský celní řád z roku 906 se zmiňuje, že tudy dopravovali z Čech na podunajská tržiště otroky, koně a vosk, aby je vyměnili za jiné zboží, obvykle za sůl“.

Zdroj: archiv Františka Schussera


Fotogalerie:

 

 

 

Tereziánské reformy postihly postupně takřka všechny oblasti nejen veřejného života, ale zasáhly i soukromý život. Haugwitzova reforma nově rozdělila Čechy na 16 krajů a tak Malšín se stal součástí Budějovického kraje. Již v roce 1748 český stavovský sněm souhlasil s tím, aby byly pevně stanoveny „berně“, tedy daně na deset let dopředu s tím, že je bude vybírat státní úředník a ne vrchnost jako dosud. V roce 1750 byla započata měnová reforma, která měla za cíl zjednodušit a sjednotit dosud nesčetné množství obíhajících a platných kovových mincí ze všech koutů Evropy. Především byl pevně zakotven poměr zlata a stříbra na 1:14. Ve zlatě byl základní měnovou jednotkou dukát a ve stříbře tolar. V roce 1762 byly zavedeny papírové peníze, kterým se říkalo „bankocetle“.

Další důležitou reformou bylo sjednocení měr a vah. Jednotná celorakouská soustava byla přijata v roce 1764 a platila až do roku 1876. Tuto reformu si vynutil rozvoj manufakturní i řemeslné výroby, stejně jako obchodu. Byly stanoveny vždy čtyři základní délkové, plošné, objemové a hmotnostní míry. Byl to poslední před metrický systém. Jednou z mnoha dalších tereziánských reforem bylo i přebudování práva a justičního systému vůbec. I zde bylo cílem zjednodušit a sjednotit zákony i výkonný soudní aparát. V neposlední řadě v roce 1773 došlo nejen ke zrušení jezuitského řádu, ale i omezení vlivu římskokatolické církve jako celku.

Prvním pobělohorským soupisem majetku byla berní rula. Po téměř sto letech tento soupis zastaral a tak od roku 1748 začaly intenzivní práce na novém soupisu, který dostal označení „tereziánský katastr“. Celý podrobný soupis materiálů, tvoří „farní fase“, vrchnostenská přiznání, soupis městského majetku a „poddanská fase“. Všechny tyto doklady kontrolovala „vizitační komise“, která mimo jiné u malšínské farnosti napsala: „Lidé jsou malí, protože jsou špatně živeni, špatně šaceni, protože děti jsou posílány příliš mladé na robotu a podrobovány práci přílišné. Sedláci jsou oblečeni v rozedrané haleny, bez bot. Výdělky jsou malé, lidé se většinou přiživují přadláctvím.“ Výsledným elaborátem jsou údaje, které dodnes nebyly podrobně prostudovány, i když velmi podrobně popisují dobu, kdy vznikly.

Velmi rozdílná byla robotní povinnost. Někde „poddaní nerobotují, platí však reluici s dalším příplatkem,“ jinde vizitační komisaři uvádějí, že zdejší poddaní robotují jen jeden den v týdnu. Nejsložitější situace byla u poddaných vyšebrodského kláštera, kde „poddaní potažní robotníci jsou ještě navíc povinni každý pracovat jeden den týdně pěší roboty.“ Tyto rozdíly sjednotil až „robotní řád“ z 13. srpna 1775. V klášterním archivu jsem našel řadu dokumentů o tom, jak za vypracování „zvláštního robotního řádu“ zaplatil opat Herman Kunz krajskému hejtmanovi sto dukátů. Celý případ se „provalil“ a jak opat, tak i krajský hejtman „byli sesazeni a opat se musel odebrat mezi obyčejné mnichy“.

Farní úřad Malšín měl celkem 1.439 „duší“, tedy obyvatel, protože všichni se hlásili k římskokatolické církvi. Počet obyvatel v jednotlivých místech osídlení uvádím v závorce: Lomský dvůr (13), Kleštín (28), Steindlův Hamr (10), Dolní Jílovice (73), Romandlův Mlýn (10), Kyselov (45), Bolechy (23), Hradový (71), Loučovický Mlýn (12), Lopatné (30), Dvorečná (69), Loučovice (45), Vojtín (43), Valkounov (48), Kramolín (35), Březovice (33), Dobrá Voda (28), Edelmühle (14), Hodslav (107), Boršov (38), Dolní a Horní Okolí (30) Všímary (53), Horní Dlouhá (71), Dolní Dlouhá (16), Jezultenhof (9), Šafléřov (26), Holzmühle (8)Brettshofmühle (9), Böhmův Mlýn (7), Georgennmühle (11), Chvalín (60), Větrná (89), Ostrov (125), Malšín (124), Wettl (14), Lhotka (30) a „kaple sv. Prokopa bez lidu“. Záměrně jsem uvedl všechna tato místa, abychom si mohli udělat představu o hustotě osídlení tehdejší krajiny i o tom, kolik vesnic a osad zaniklo po roce 1945, i když nebyly v „hraničním pásmu“.

Ve farnosti Malšín byl majetek buquoyské vrchnosti, církevní majetek vyšebrodských cisterciáků, klarisek z Českého Krumlova i samotné fary na Malšíně a majetek obcí. Farnost patřila pod „panství Rožmberk“ a u každého místa trvalého osídlení byl uvedena i přesná výměra polí, lad, pastvin, luk a lesů v korcích. To byla plošná míra, které se také říkalo strych, a měřila 0,2877 hektaru. Byla to polovina katastrálního jitra nebo pětina měřice.

V tereziánském katastru byli rozděleni jednotliví zemědělci do šesti skupin podle velikosti obdělávané půdy. Já pro snazší orientaci jsem si 942 zemědělců na rožmberském panství rozdělil do tří skupin. Do prvé jsem zařadil 291 zemědělců, kteří obhospodařovali méně než pět korců, tedy zhruba méně než jeden a půl hektaru. Tato plocha nemohla rodinu uživit. Do druhé, nejpočetnější skupiny, jsem zařadil 540 zemědělců, kteří pracovali na ploše od pěti do třiceti korců. Tedy od půldruhého do osmi a půl hektarů. Tato plocha již mohla, i když velmi chudě, rodinu uživit. Do třetí, nejméně početné skupiny, jsem zařadil 111 hospodářů, kteří měli více než třicet korců a z nich pouze čtyři, měli více než šedesát korců. Šedesát korců bylo před třicetiletou válkou lán a láníci byli bohatí sedláci.

Zajímavé je i složení půdy dle způsobu obdělávání. Na rožmberském panství bylo 24.400 korců půdy a z ní více než polovina, přesně 13.869 korců, bylo polí. Po polích následují s velkým odstupem, s necelými dvaceti procenty pastviny a dvanáct procent zaujímaly louky. O zbývající plochu se rozdělily lesy a s necelými pěti procenty lada. V 15. století tvořily plochy ležící ladem plnou třetinu půdy.

Zdroj: archiv Františka Schussera


Fotogalerie:

 

 

 

Místo, kde se stýkaly zemské stezky od Vyššího Brodu a od Frymburku, se „od nepaměti“ nazývalo Tumberg, tedy strážní věž, nebo také strážní stanoviště. Lze tedy předpokládat, že zde na vrcholku s dalekým výhledem střežili ono „strategické“ místo na cestě k „nižnímu brodu“, tedy k Zátoni. A protože v Zátoni, byl kostel a probošství ostrovské již od 11. století, zdá se málo pravděpodobné, že by zde nestál dřevěný kostelík. Když dřevěný kostelík zchátral, tak byl postaven nový, kamenný. Trvalo ještě hodně dlouho, než v roce 1339 je poprvé písemně uváděn jako kostelík Svaté Markéty. Byl to filiální kostel ke kostelu v Rožmberku a farářem zde byl Nikolaus z Malšína. V současné době tvoří tento kostelík sakristii malšínského kostela Srdce Ježíšova, který je při současném nočním osvětlení dobře viditelný od Studánek, tedy od stejné „linecké stezky“, před Vyšším Brodem.

Průřez žeber, patky i svorníky dnešní malšínské sakristie o velikosti 865x430 cm a výšce 430 cm dokazuje, že to byla původně kaple o dvou čtvercových polích z druhé poloviny 13. století. Příklad malšínské sakristie učebnicově ukazuje, že první písemná zpráva nemusí být jedinou, která ukazuje letopočet založení. Bylo by i „divné“, kdyby na této vyvýšenině se širokým rozhledem, v místě, kde se stýkaly dvě zemské stezky od Vyšího Brodu a Frymburku, byl kostelík „až“ ve 14. století. Kostelíky se vždy stavěly na významných místech, zejména na vrcholcích u zemských stezek s dalekým výhledem a viditelností. K viditelnosti až od Studánek se naskýtá domněnka, zda u strážného stanoviště Tumberg býval v noci oheň. Již v roce 1360 je uváděn kostel na Malšíně jako farní a to také zapadá do mé mozaiky o založení kostelíka na Malšíně dávno před rokem 1339.

Nad jižním vchodem je na zavěráku pětilistá růže Rožmberků a nad ní letopočet 1593. Se vší pravděpodobností je to datum stavby dnešního kostela. Prvého září 1677 předal Ferdinand Buquoy farní kostel na Malšíně pod správu cisterciáckého kláštera ve Vyšším Brodě. Farní matriky jsou vedeny od roku 1664 a farní pamětnice je vedena od roku 1835. Prvý kaplan byl v roce 1880 Ivo Pihale. Elementární farní škola byla na Malšíně od roku 1665. Prvý zvon byl z roku 1614 a měl český nápis: „Léta panie 1614. Tento zwon sliwal Walentin Arnold v Budieowicích Czeskich.“

Farní kostel na Malšíně je původně gotická omítaná stavba na táhlém návrší uprostřed hřbitova. Skládá se z trojosé lodi, kněžiště a pětistranného závěru. Sakristie je na severní straně kněžiště. Třípatrová hranolová věž má střechu z druhé poloviny 19. století. Vnitřní vybavení je z části barokní, z části v novogotickém slohu. Hlavní oltář je dřevěný, částečně zlacený. Uprostřed je socha Ježíše mezi sochami Sv. Barbory a Sv. Kateřiny, na prohýbané římse sochy Sv. Jana Nepomuckého mezi dvěma anděli. Postranní oltáře jsou dřevěné, novogotické z roku 1870. V severním Panna Marie mezi dvěma světicemi, na jižním socha sv. Josefa mezi sv. Norbertem a sv. Rochem. Dřevěná kazatelna stojí na starším kamenném sloupku. Z řady soch svatých na konzolách nejvíce zaujmou polychromované barokní sochy Sv. Šebestiána a Sv. Floriána ve tříčtvrteční velikosti. Dřevěná křtitelnice je osmistěnná, jednoduše profilovaná a víko končí křížkem.

V roce 1870 patřilo pod farnost Malšín 25 obcí a osad, kde bydlelo v 296 domech 2.086 katolíků. Na samotném Malšíně v té době bylo 23 domů a 190 katolíků. V roce 1945 je na malšínské farnosti uváděno 2.438 katolíků. Fara měla svou vlastní kapelu. Po odsunu Němců v roce 1946 však většina obcí a osad nebyla již nikdy dosídlena a tak postupně zanikla. Pravidelné bohoslužby však nebyly nikdy přerušeny. V roce 1856 byla postavena na nedalekém „Turnbergu“ poutní kaple Panny Marie Pomocné na skalnatém ostrohu, kde se vší pravděpodobností stával strážní hrádek u styku dvou zemských stezek. Od kaple je krásný rozhled až k rakouskému Sternsteinu.

Zdroj: archiv Františka Schussera


Fotogalerie:

 

 

 

Naši partneři: